DISTRICT 9 - NIE STE TU VÍTANÍ!

Protože se District 9 odehrává v Jižní Africe, mohl by někdo podotknout, že je film přímou metaforou celé řady problémů, kterým tato země v průběhu let čelila. Tvůrci prohlašují, že ačkoliv by tento film nešlo z jeho prostředí vytrhnout, o žádné přímé přirovnání se nepokoušeli. „V Jižní Africe se musíme zabývat věcmi, o kterých lidé po celém světě raději dělají, že je nevnímají,“ míní Sharlto Copley, který představuje hlavního hrdinu Wikuse.

Kromě jeho postavy byl scénář vystavěn také na dvou klíčových mimozemšťanech, Christopherovi Johnsonovi a jeho synovi, malém C.J. (autoři dali mimozemšťanům lidská jména, protože usoudili, že právě to by lidé udělali, než by na naši planetu mimozemšťany pustili). Pro autory bylo důležité, aby všechny postavy, dokonce a především i ty mimozemské, byly uvěřitelné, rozpoznatelné – zkrátka lidské.

Role Wikuse van de Merweho, úředníka MNU, který je pověřen vystěhováním mimozemšťanů z Okrsku 9 a jejich přemístěním do koncentračního tábora Okrsek 10, se ujal Blomkampův přítel a spolupracovník Sharlto Copley, který se jakožto producent podílel i na filmu Alive in Jo'Burg.

„Neill objevil velice inteligentní způsob, jak pojmout scifi příběh,“ míní Copley, který se s Blomkampem zná více než 12 let. „Tenhle žánr umí být sterilní, dokonce až chladný či bezcitný. Ale v Neillových rukou má ohromný citový potenciál. Nemáme tu žádný konkrétní vzkaz nebo ponaučení – jde jen o směsici různých emocí.“

Od samého začátku měl Blomkamp v plánu, aby byl District 9 jedinečný – obsahuje sice vlivy významných scifi filmů, které nám přinesla minulost, ale je po stránce nápadu naprosto ojedinělý a po stránce provedení převratný.

District 9 porušuje pravidla především stylem, jakým je natočený, díky kterému je divák na konci filmu nucen přemítat, co bylo skutečné a co imaginární. Blomkampův dlouholetý přítel, kameraman Trent Opaloch, sdílel s režisérem jeho specifický pohled na to, jaký zážitek hodlá divákům poskytnout. „Trent je na tyhle ultrarealistické akční záběry naprosto dokonalý,“ míní Blomkamp. „Neztráceli jsme příliš času pokusy o malebný film – prostě jsme se na to vrhli a zaznamenali vše syrově a autenticky.“

Blomkamp svůj příběh vypráví s pomocí tří různých složek. Na prvním místě jsou pochopitelně dramatické scény, které zachycují Wikusův příběh, které Blomkamp s Opalochem natáčeli ručními kamerami a dalšími podobnými technikami. Opaloch měl například všude rozmístěny spousty malých kamer, které zaznamenávaly jak samotný děj filmu, tak i proces jeho natáčení. Tvůrci také natočili „firemní“ klip pro MNU, v němž Copley v roli Wikuse mluví přímo na kameru. „To byla úplně první kamerová zkouška, kterou jsme dělali,“ říká Copley. „Dodává to filmu něco navíc, když vidíte, jak se postava chová před kamerou a „mimo“ kameru – snaží se ze sebe dělat něco víc, trochu se předvést. Když ho pak uvidíte ve chvílích, kdy si myslí, že ho nikdo nevidí, je to odzbrojující – dokonale to zapadá do stylu Neillova filmu. Jako divák tomu prostě zcela uvěříte.“

Další složkou jsou „falešné“ dokumentární záběry. Jejich tvůrci natáčeli nezávisle na hlavním štábu, dělali rozhovory s tucty lidí, z nichž ne všichni byli herci, aby tak získali věrohodné reakce na situaci, kterou film zobrazuje.
 
Třetí složkou jsou skutečné záběry z Jižní Afriky, zprostředkované mediálními společnostmi South American Broadcasting Corporation, Reuters a dalšími. V převážné většině se jedná o archivní záběry, které pomáhají ustavit svět, který Blomkamp stvořil. „Celá řada filmů má v sobě záběry, o kterých se snaží tvrdit, že jsou skutečné, a v nichž vidíte slavného moderátora nebo ukázku ze CNN, takže to, co dělám, není nijak neobvyklé,“ vysvětluje Blomkamp. „Jediným rozdílem je to, že v našem filmu je takových záběrů mnohem více.“

Tvůrci filmu měli od začátku v plánu natáčet ho v Johannesburgu. Ačkoliv by se jeho příběh mohl velice snadno odehrávat v libovolném městě rozvojového světa, jenom Johannesburg poskytoval Blomkampovi ojedinělého afrického ducha, se kterým je velice dobře obeznámen a kterým se nechal inspirovat. „Myslím, že by bylo ohromně těžké převést stávající podmínky do jiného prostředí,“ míní Blomkamp. „V Johannesburgu je ohromné množství vizuálně silných detailů – špína, ostnaté dráty. K tomu, aby film fungoval, potřebujeme podobnou úroveň realističnosti a skutečnosti.“

Zvýšení kriminality město v době, kdy Blomkamp pobýval ve Vancouveru, výrazně změnilo, ale z filmového pohledu pro něj byly tyto změny pozitivní a zakomponoval je do příběhu. „Z Johannesburgu se stalo město uzavřených komunit, oddělených zdmi, ploty s ostnatým drátem, elektrifikovanými ploty, bezpečnostními kamerami a soukromými bezpečnostními firmami,“ popisuje Blomkamp. „Takové změny mohly z Johannesburgu udělat opravdu odporné město, ale podle mě je výsledek vizuálně velice stimulující a naprosto ho zbožňuji.“

„Točili jsme v zimě, protože jsem chtěl, aby město ve filmu působilo jako trosky, zbořeniště,“ komentuje Blomkamp. „V zimě se kolem sebe stačí rozhlédnout a kam oko dohlédne, vidíte po celém obzoru ohně a kouř, přesně, jak jsem to potřeboval.“

Štáb filmu nalezl dokonalé lokace v Tshiawelo na okraji Soweto. Lidé tu celé roky žili v chatrčích na skládce. Když mělo začít natáčení, místní úřady je právě začaly vystěhovávat a přesouvat do státních bytů asi dvacet kilometrů vzdálených a bourat zdejší chatrče. Štáb koupil ty, které ještě stály, celé území ohradil a vytvořil si izolované území, na němž mohl bez problémů natáčet. „S Tshiawelo jsme měli ohromné štěstí,“ míní Blomkamp. „Vypadalo to tam přesně tak, jak jsme potřebovali.“

Pro výtvarníka Philipa Iveyho poskytlo Tshiawelo ideální základ, na kterém pak vystavěl zbytek toho, co bylo třeba. „Měli jsme tu na dosah ruky naprosto všechno, včetně odpadků a šrotu,“ říká Ivey. „Koupili jsme veškerý materiál ze zdemolovaných chatrčí a potom je z těchto materiálů znovu postavili. Takže jsme neměli nedostatek materiálu, všechno vypadalo mnohem autentičtěji a ušetřili jsme spoustu času.“