REPORTÁŽ: ALTERNATIVY PRO PŘEŽITÍ

Švýcarský film číslo jedna:  Wätterschmöcker, překlad by mohl znít Šmokové přes počasí nebo tak nějak.  První celovečerní film Thomase Horata, natočený v impozantní krajině pod vrcholky hor. Sedm starších mužů (60-80 let) z údolí Muotathal v oblasti Innerschwyz, horalů  ošlehaných Alpami, kteří v době satelitních obrazů měnících se front předpovídají počasí na základě pozorování přírodních úkazů, smrků, hub, včel, myší a mravenců.  A dalších  rostlin a živočichů. V okolí se těmto alternativcům říká  atmosféričtí proroci nebo rosničky.  Zájem o jejich předpovědi je velký, spousta lidí chce vědět, jak dlouhý bude podzim, kdy přijde sníh  jestli zima bude krutá nebo ne.  Proroky nezajímají meteorologické stanice a ani žádné nemají. Zajímá je, co v létě dělají mravenci, jak rychle se pohybují, co dělají žáby a šneci. Jde většinou o lidi srostlé s rytmem přírody, farmáře, majitele penzionů, členy místního zastupitelstva, lovce, amatérské biology. Vyvrcholením každoročního předpovídaní počasí je soutěž, kdo jak předpovídal a kdo byl blíž k pravdě.  Tihle vousatí horalové s věčnou lulkou nebo viržinkem kupodivu zcela jasně podporují klimatickou filozofii Václava Klause. I když možná ani nevědí, kde přesně je Česká republika a o Světovém ekonomickém fóru v Davosu slyšeli  jen z doslechu. Tají alpské ledovce? Ano, ustupují, ale to se zase změní, zase bude víc ledu,  to se ve staletých cyklech pořád opakuje. Změna klimatu? Ano, je, ale tak jako se oteplilo, se zase ochladí a je velmi obtížné říkat, že to má souvislost s činností člověka. Možná ani Václav Klaus neví, že v horské oblasti Innerschwyz má své podporovatele a kdoví, jestli by se s nimi domluvil. Pantátové mluví totiž jen švýcarskou němčinou - takže film má německé titulky.
        
Švýcarský film číslo dvě: Ich bin´s Sarah! (Jmenuji se Sára). Z horských panoramat rovnou do žhavého městského pekla. Režisér Christoph Rahm přesvědčil  narkomanku Sáru J., aby natočila film o sobě. Sára dostala kameru a natočila sto hodin videomateriálu. Vypráví o svém životě, o milencích, o konzumaci drog, o svých ziscích a prohrách.  Z jejích videí, přesně takových, jaké uveřejňují  amatérští filmaři na YouTube, složil režisér film a dovyprávěl ho.  Sářino motto zní: „I junkies mají své city. A lidi by se měli dozvědět, jaká je ralita.“ Sára je ve filmu přesně taková, jak před premiérou filmu  předstoupila před publikum: živá, impulzivní, její ruce lítají v  prostoru jako motýli. Mluví rychle a zcela otevřeně. Na krku má několik svazků korálů,  na hlavě hřebínek  a blonďatý pruh jí padá do čela, velké náušnice, kroužky na obočí a na bradě. Brát drogy začala ve dvanácti, v patnácti utekla z domova.   Její maminka, docela sympatická, zjevně emancipovaná žena, o tom říká:

„Ona byla vždycky zvědavá.“  A jaká je vlastně Sára? Tvrdí o sobě, že chce být silná. A také říká, že chce do nebe k Bohu. Matka o ní říká: „Byla vždycky zranitelná. A hodně sebejistá.“ Sára se většinou natáčí v pokoji, kde žije. Sama nebo s přítelem, ten ale v průběhu natáčení umírá na předávkování. Sára vyjmenovává, co bere nebo brala: truxal,  valium, chce přejít na ritalin. Pak přidává kokain a cukr (heroin). Ráda pije alkohol. Někdy cvičí s činkami, aby byla silná. Depiluje se, aby byla krásná.  Má taky staršího partnera Huga, ale jen pro peníze. „Vím, jak ho dobře uspokojit,“ říká.  Často rozebírá drogy. Někdy jí stačí večer 10 mg koksu, někdy i dva miligramy. Někdy je schopna utratit 500 švýcarských franků za drogy denně. Občas se léčí.  V rámci detoxikace bere methadon na uvolnění od bolesti a seroquel na léčení depresí a schizofrenie. Celkově smutný film, protože Sára je nejvíc ze všeho vystavena pocitům smrti. Zemřela jí už nejbližší kamarádka. Ale našla nového přítele.

Švýcarský film číslo tři: Seed Warriors (Válečníci se semeny). Švýcarské pokračování rakouského filmu We Feed the World (2005), který patří k tomu nejlepšímu, co bylo dosud ve filmu natočeno  na téma výroby potravin. Seed Warriors jdou o něco dál: V roce 2050 má teplota na planetě stoupnout minimálně o dva stupně. To povede ke snížení celosvětové produkce potravin o 20-30%.  Ale zároveň se potřeba potravin na planetě zdvojnásobí. Jde zejména o obilí, rýži a luštěniny. Jak se budou národy živit? Kdo je bude živit? Budou mít chudí na jídlo peníze?  Budou jejich pole dávat nějakou úrodu? Tak se obávají  různí výzkumníci ze Stanford University, Palo Alto. Film je natočen dílem v USA, dílem v Norsku a dílem v Keni. V Keni sledujeme výzkumníky ze Spojených národů s farmáři  na chudnoucí, rozpraskané půdě.  „Nemám co pěstovat,“ říká jeden farmář, který se dal raději na žebrotu. Vědci ze Stanfordu ale říkají, že Evropa a Amerika s jejich nadprodukcí potravin budou recesí potravin zasaženy relativně nejmíň. Ale dodávají: „Vzhledem k tomu, že výroba potravin je dnes globálně provázaná, je to ohrožení i pro bohaté země.“ Takže jak to dopadne v chudnoucích zemích? Podle filmu nejsou vyhlídky dobré. Méně potravin bude znamenat víc konfliktů, moc se rozdělí mezi bojující gangy, může dojít k masovému exodu do bohatších  zemí. V každém případě to znamená ohrožení globálního hospodářství. Film se pak přesunuje na norské Špicberky. Ve Svalbardu byla totiž v roce 2008 v místech opuštěného uhelného dolu založena unikátní banka semen za přítomnosti předsedy Evropské komise José Barrosa a držitelky Nobelovy ceny Wangari Matthai. Matthai je  keňská environmentální a politická aktivistka a ekofeministka. V roce 2004 jí byla udělena Nobelova cena  za „její přínos k trvale udržitelnému rozvoji, demokracii a míru“. Je první Afričankou, která tuto cenu získala. V jakýchsi podzemních  bunkrech  se ve Svalbardu chová sadební materiál ze všech zemí světa. Má tu přežít přibližně sto let a zajistit pro další generace ohroženou rozmanitost druhů. „Protože,“ jak říká jeden z profesorů, „druh, který dnes považujeme za bezperspektivní, se může v průběhu několika desítek let ukázat jako jediný schopný přežít.“
        
Švýcarský film číslo čtyři:  Das Wunder von Andermatt (Zázrak z Andermattu).  Film zkoumá, jaká bude budoucnost jednoho z nejznámějších lyžařských oblastí Evropy. Hotely a lanovky jsou zastaralé, konkurence nespí, místní říkají, že před klesající návštěvností je může zachránit jen zázrak. A ten zázrak se jmenuje egyptský miliardář a podnikatel ve stavebnictví Samih Sawiris a jeho firma Alpine Destination Co.  Egypťan chce v Andermattu postavit několik pětihvězdičkových hotelů, golfové hřiště, špičkové rekreační byty a drahé vily. Zmodernizuje lanovky a postaví nové. Své vizi říká Nový Andermatt. Film, který natočil Alain Godet, neskrývá rozpaky. Bude Nový Andermatt  ještě malá, tradiční alpská vesnička?  Zůstane vedle hotelu Chedi za 200 mil. švýcarských franků stát dům důchodců? Nebudou důchodci vyhnáni? Budou mít na to, aby vedle hotelu Chedi mohli zůstat?  „Obchod nebude v místních rukou, staneme se cizinci ve vlastní obci,“ obává se místní lékař. Ten je ale jediný, který je ochoten na kameru kriticky mluvit. Ostatní buď mluvit nechtějí nebo Sawirisův projekt chválí. Sawiris získal pro Andermatt elitu švýcarských architektů.  Do Švýcarska si svým soukromým letedlem vozí své egyptské poradce. V obci zní vedle němčiny a angličtiny stále víc arabské jazyky. Místní správa je z globálního investora nadšena. Sawiris je pro ně symbolem nové éry. Tím, že vlastní fotbalové mužstvo, je pro ně nejen přítelem náročných  staveb, ale i sportu. Film s gustem až socialistickým ukazuje viditelné  znaky bohatství: zlaté řetězy, briliantové náhrdelníky, prsteny, Sawirisův sportovní mercedes a bar jeho letadla.  Zálibu jedné z bohatých dam, které jdou Sawirisovi na ruku,  ve vozech Ferrari. Ukazuje cesty politiků z Curychu do alpského městečka na bankety pořádané Sawirisem. Je to v podstatě něco podobného, co probíhá u nás. Mají horská rekreační střediska zůstat malá, přiměřená, nenápadná? Je hlavní příroda? A jsme ochotni ve jménu přírody chodit na vrcholy sjezdovek pěšky? Jsme ochotni nechat doma auta a jezdit na lyže vlakem? Jsme ochotni resignovat na krásné penziony a jídlo dovážené letecky z Thajska? Potřebují horská rekreační střediska luxus nebo by stačila čajová turistika? Režisér varuje, že z Andermattu se stane alpský Disneyland. Jeho obavu bychom mohli přeložit i jinak: měli bychom ve jménu tradic a přírody vzít vrstvě bohatých majetek, rozdělit ho mezi chudší vrstvy a postavit pro ně rekreační střediska za pár šupů? Jednou jsme to už měli a spadlo to jako domeček z karet. Je tu tedy jiná alternativa než miliardové investice ve jménu luxusu?