MAĎARSKÝ FILM ZÁPASÍ O MÍSTO NA SLUNCI

Do světa manipulací

Černé barvy hororu si přišlo publikum rozptýlit na film Team Building v režii talentované Réky Almásiovej. Někde v hotelu mimo město probíhá školení nějaké velké firmy. V rámci posilování kolektivu chodí účastníci kolem dokola a drží mezi sebou míče, nevšední zážitek pak hodnotí, načež  britský školitel hodnotí je.  Lektor hovoří o tom, že „musíme být otevření“, „pomáhat si“ a „podívat se do zrcadla, abychom se změnili“ a neustále opakuje,  jak se od vnitřní motivace přechází ke spontánně kreativní komunikaci a jak každý musí znát svou cílovou skupinu. Nikdo tomuhle vymývání mozků pomocí pouček moc nerozumí, ale všichni dělají, že jo. Nakonec přijde hlavní poučka: „Všichni jsme jen produkt. Vždycky záleží na packagingu.“  Nikdo lektora nepošle k šípku, ostatně naslouchání lektorům Večerní univerzity marxismu-leninismu i lektorům  moderní komunikace (o něco chytřejším) máme nějak v krvi už řadu let. Jeden z nejagilnějších členů skupiny je starý učitel, který se snaží zavděčit co může a usilovně tmelí kolektiv. Když se jeden z mladých účastníků teambuildingu vzbouří a říká, že je to jen pokročilý způsob, jak se přizpůsobit a lézt do zadku nadřízeným, lektor ho dostane na chytáku s čísly a odstraní ho z kolektivu jako veš. „Ani dítě nezplodíš sám!“ volá za ním vítězně a ostatní houfně přisvědčují.   Ve světě teambuildingu se rodí týmy a rozpadají osobnosti.

Maďaři žijí manipulacemi dnešního svata. Czukor Show (Tamás Dömötör)  je výtečně nasnímaná talk show se zvanými hosty – manžel, manželka, milenka, sestra a muž, který jim půjčuje byt. V talk show se probírá, jak muž žije se dvěma ženami a nestará se o nemocnou matku, vychází na povrch těhotenství a pere se nejšpinavější prádlo. „My jen urychlujeme to, co by se stejně jinak stalo,“ říká moderátor Milán Czukor.  Pozvaní švédští hosté jsou z této „hranice bourající show“ konsternováni, načež dávají šéfovi studia velkou zakázku. Moderátor  i lektor teambuildingu jakoby říkali: před naším světem není úniku, my jsme vítězové a dokud budou média ovládaná penězi a počtem diváků a reklamou, do té doby to bude takhle. (Zvlášť zajímavé pro lidi, co zažili socialismus s jeho kontrolou lidí a médií pomocí ideologie a vědí, že tohle bylo ještě horší). 

Dva póly Evropy

Vítězný film Maďarského filmového týdne – Bibliotheque Pascal (Pascalova knihovna, režie Szabolcs Hajdu)  líčí příběh rumunské Maďarky Mony. Ta odejde od  své tříleté dcery a od svého otce se nechá  prodat do londýnského klubu umělců, homosexuálů a další smetánky, vyhledávající exkluzivní vzněty. V jednom z pokojů tu vystupuje jako Johanka z Arku. Aby přežila, šéf klubu jí píchá drogy, občas jí někdo nafackuje, občas si ji někdo koupí na erotické radovánky. Pokoje jsou vybaveny dekadentními a rafinovanými uměleckými předměty jako svíčky, kříže a panenky. V prézentu film líčí, jak Mona, která je už  zpátky v Rumunsku,  se snaží dostat svou dceru zpátky – ta byla mezitím dána do ústavu na převýchovu.

Režisér Szabolcs Hajdu říká o tomhle zvláštním maďarsko-rumunském světě: „Story Mony jsem napsal před pěti lety. Žil jsem tehdy v Rumunsku. Každý den jsem byl konsternován světem Balkánu, kde koně Cikánů mrzli v minus třiceti stupních, kde ortodoxní kněz řídil černou audinu a žehnal husám, vejcím a paklíkům peněz. Je to svět, ve kterém policie může být uplacena krabičkou pudinků, kde si vykladači osudu  a obchodníci se zázraky dělají placenou inzerci v novinách, kde pohromadě žijou  Maďaři, Cikáni, Rumuni, Arméni, Němci, Turci a Rusíni. Je to místo, kam Holanďané přijíždějí nakupovat pozemky, odkud etničtí Maďaři utíkají zpátky do Maďarska a odkud se Rumuni snaží emigrovat do zemí, kde se mluví románskými jazyky. Odtud jsou mladé ženy zavlékány do Itálie, Španělska, Německa a Francie – a nedokáže to změnit ani Evropská unie.  Příběh sexuální otrokyně, o které jsem pak natočil film, mně vyprávěla bufetářka v divadle. Zažila to na vlastní kůži – cestu z Rumunska přes Vídeň do Londýna. Něco jsem převzal, něco jsem zažil sám, něco mi vyprávěl někdo jiný, něco jsem domyslel. Jisté je jedno: Rumunsko má nejvyšší emigraci mezi evropskými zeměmi a Rumuni většinou odcházejí kupodivu do Velké Británie. Tyhle dvě země znamenají dva póly Evropy. Dva póly, vzdálené zeměpisně i kulturně. Jsou to dva hlavní póly evropské emigrace.“