ROZHOVOR S REŽISÉROM FILMU KAJÍNEK

Změnil se během vašich setkání s Jiřím Kajínkem váš názor na jeho případ i na něj osobně?
Určitě. Na začátku to byl pro mě prostě vrah, i když v jeho případu bylo mnoho nejasností. Ale jeho charisma na mě ohromně zapůsobilo, a to hned při prvním setkání. Na cestě do jeho cely jsme procházeli takovou temnou chodbou, připadal jsem si jak v Mlčení jehňátek.  Když se objevil Kajínek a podal nám ruku přes mříže, najednou ze mě všechno spadlo a cítil jsem, že ten člověk je úplně jiný, než jsem ho znal z novin.

A jaký tedy je?
Je to člověk, který si nastaví určitá pravidla a nikdy je nepřekročí. Nečiní mu potíže něco ukrást, dlouho se pohyboval v podsvětí a rozhodně to není bezúhonný člověk. Má ohromně silnou vůli, se kterou je podle mě spojená i určitá morálka, byť jeho vlastní. Vězení ho nezlomilo a i po těch všech letech pořád bojuje za obnovení svého procesu. Právě ta nezlomná vůle mě na celém jeho příběhu zaujala nejvíc.

Můžete prozradit částku, za kterou vám svůj příběh prodal?
Je to obchodní tajemství, smlouva mi nedovoluje částku zveřejnit. Ale rozhodně nejde o zanedbatelnou sumu. Bohužel pro něj, za své peníze si může kupovat jenom to, co je k dostání ve vězeňské kantýně.

Jak se vyvíjela práce na filmovém scénáři?
Scénář byl jednou z nejkomplikovanějších záležitostí, pracovali jsme na něm skoro pět let. Vystřídalo se na něm osm scenáristů, teprve Marek Dobeš dokázal napsat verzi scénáře, která se nám líbila. Pak jsem do toho vstoupil já, společně s Markem jsme napsali další verzi a v závěrečné fázi jsme jako dramaturga zapojili Petra Boka, který nám pomohl posílit vztahovou rovinu a udělat z ní základní kámen filmu. 

Mohl Kajínek zasahovat do scénáře?
Jenom korigoval některé technické detaily, pokud jde o život ve vězení. Jinak nám do ničeho nemluvil, nikdy se nevyjadřoval k tomu, jak by film měl podle něho vyznít. Dovolil nám nakládat s příběhem tak, aby z toho mohl vzniknout příběh filmový. Ostatně, na rovinu jsem mu řekl, že ho nebudeme glorifikovat. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že Kajínkova verze příběhu představuje celou pravdu.

S vaším projektem bylo postupně spojováno hned několik různých režisérů. Vy jste ovšem původně chtěl film pouze produkovat. Jak se stalo, že jste ho nakonec také režíroval - a absolvoval jste tak svůj režijní debut?
Počtem potencionálních režisérů a verzí scénářů by se Kajínek možná mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů. Dlouho jsem se snažil najít někoho, kdo by souzněl s naší koncepcí a kdo by se nesnažil uhýbat před fakty téhle kontroverzní kauzy.

...až jste nakonec zjistil, že ideálním kandidátem jste právě vy.
Nějaké režijní plány jsem měl, ale až ve vzdálenější budoucnost. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vrhnout se do toho takhle po hlavě. 

Zároveň jste ale zůstal i na pozici producenta?
Jako producent jsem to dotáhl až do úplného finále, kdy jsem producentské povinnosti přesunul na svého tátu. Ohromně nám vyšel vstříc i náš spoluproducent, společnost Hollywood Classic Entertainment a její majitel Igor Konyukov. Byl to člověk, který mi věřil jako režisérovi a řekl ano, ty jsi schopen Kajínka natoči. Dal mi důvěru, což je nesmírně důležité. Nebýt toho, Kajínka by asi režíroval někdo jiný.

Sehrál při vašem rozhodování nějakou roli i hlavní kameraman F. A. Brabec?
F. A. Brabec byl součástí projektu filmu Kajínek ještě předtím, než jsem se já ujal režie. A když jsem se k tomu odhodlával, on byl první, za kým jsem šel. Vlastně byl jedním z těch, kteří mě přesvědčili. Po dohodě s ním jsme zvolili natáčení na digitální kamery ARRI D-21, což jsou takové digitální “pětatřicítky”. Skvěle se nám s nimi pracovalo, protože jsou velice mobilní, mohli jsme točit ve vysokém tempu a když bylo potřeba, tak jsme ještě navíc klasické „pětatřicítky“ použili.

Jak jste objevil představitele hlavní role, ruského herce Konstantina Lavroněnka?
Hledání filmového Kajínka byla hodně dlouhá anabáze. Hledali jsme mezi herci u nás i v zahraničí, napříč střední Evropou od Německa přes Polsko a Slovensko až po Maďarsko, a nakonec jsme se dostali do Ruska. Konstantina jsem poprvé uviděl v britském thrilleru Archangel – tehdy jsem v něm uviděl svého Kajínka. Udělal na mě ohromný dojem, vyzařuje z něj charisma a má skvělý herecký projev. Navíc, pokud jde o osobnost Jiřího Kajínka, nebyl ovlivněný zprávami z českých médií, nechal se inspirovat výhradně scénářem a osobním setkáním se skutečným Kajínkem.

Jak vůbec reagoval na myšlenku, že by se mě jít seznámit s člověkem, který je dost možná dvojnásobný vrah?
Ne úplně nadšeně. Ze začátku byl asi trochu na rozpacích, ale když potom k setkání došlo, Kajínek si ho dokázal získat. Příběh, který pro něj předtím možná byl jenom kriminální kauzou, díky tomu získal osobní rozměr.

Jeho advokátku Kláru Slámovou hraje česká hvězda Tatiana Vilhelmová. Nebál jste se, že - narozdíl od Lavroněnka a dalších zahraničních herců - je pro české diváky až příliš známá a zaškatulkovaná v určitém typu?
Toho jsem se ze začátku obával docela dost a jejím obsazením jsem si nebyl jistý. Ale ona během kamerových zkoušek předvedla něco, co mě obrovsky zaujalo a bylo rozhodnuto. Částečně jsme jí také proměnili vizáž a scénář jsme jí upravovali na tělo, protože původně měla být její hrdinka ještě o něco mladší. Bude to úplně jiná Táňa, než jakou diváci doposud znají.

Polského herce Boguslawa Lindu, který hraje přítele mladé advokátky, už čeští diváci znají z filmu Je třeba zabít Sekala.
Ano, právě v tomhle filmu mě zaujal a pro roli, kterou jsem mu chtěl svěřit, byl úplně skvělý.

Mnoho zahraničních herců se objevilo i v menších rolích, například Němec Werner Daehn...
To je můj kamarád, který se mnou hrál ve filmu xXx. Role plzeňského mafiána mu skvěle sedí, je to správný drsňák, který si natáčení užíval, a přestože na plátně není dlouho, je hodně výrazný. V případě této role jsem ani nechtěl sahat po českých hercích, protože jsem nenašel nikoho, komu bychom polohu bezskrupulózního gangstera uvěřili.

V menší roli soudkyně se objeví také Deána Horváthová, která obvykle spolupracuje pouze se svým manželem Jurajem Jakubiskem...
Potkali jsme se s ní už dřív, například při natáčení Bathory, kde jsme oba byli v opačných pozicích než na Kajínkovi. Deána mi složila velkou poklonu, když řekla, že Kajínek je pro ni velká výjimka, protože jinak se nechává režírovat jen od svého manžela. Jsem rád, že tu roli vzala; byla přesně taková, jak jsem si představoval.

Váš filmový štáb byl první, který kdy natáčel v přísně střežené věznici Mírov, takže vaši práci provázela spousta bezpečnostních opatření. Stálo to za to?
Ta atmosféra vězení, ve kterém jsou lidé odsouzení na doživotí, se nedá ničím nahradit. Autenticita pro nás byla to nejdůležitější. Natáčeli jsme okno, ze kterého Kajínek skutečně vyskočil, cestu, kudy utíkal... jeho útěk ve filmu je stejný jako ve skutečnosti. Ostatně, kdybychom si museli všechna ta prostředí postavit v ateliéru, náš film by nestál 55, ale 155 milionů.

Jak se vám spolupracovalo s bachaři?
Překvapivě dobře. Postoj Vězeňské služby k našemu natáčení byl velice vstřícný, i když jsme jim způsobili spousty starostí. Vězni na Mírově jsou při každé změně režimu schopni se vzbouřit, takže nejvyšší opatrnost byla na místě.

Dějiště autentických událostí v Kajínkově případu jste ovšem využívali vícekrát...
Ano, například jsme točili poblíž místa, kde skutečně k těm vraždám došlo. Zcestovali jsme celou republiku a tahle místa jsme vždy upřednostňovali před jinými. Dýchne tam na vás autentická atmosféra.

Jak probíhala příprava herců na akční scény?
Zejména Konstantin Lavroněnko a Michal Dlouhý se museli dokonale připravit. Pracovali na tom společně s kaskadéry, stálo je to spoustu dřiny a potu, ale na place jim to díky tomu šlo skvěle. Nakonec jsme u nich téměř nepoužívaly dubléry.

Při kterých scénách se tedy kaskadéři objevili před kamerou?
Takový bylo opravdu hodně: zejména útěk z Mírova, skok auta z mostu, přestřelka, rvačka nebo Kajínkovo zatčení při zásahu URNA. Vše měli perfektně připravené, takže na place už jsme to jenom přizpůsobili daným prostorám.