Sector.sk
Kinema.sk
Onlinehry.sk
Plnehry.sk
Funny.sk
Pikosky.sk
Rozpravky.sk
Prihlásiť sa
RSS
Novinky > Karlove Vary a generácia nezájmu - Súťažné filmy na 54. ročníku
Papicha
Knives Out
Mid90s
Der goldene Handschuh

Karlove Vary a generácia nezájmu - Súťažné filmy na 54. ročníku

| 8.7.2019



Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo, to něco akceptuje široká vrstva obyvatel, opět se hrálo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby.

Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše) nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž.

Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů.

Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlo v mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu.

K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní film Děti mrtvých (Kelly Cooperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). 


Velké trápení

Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu, jeho přínos ve světové rodině festivalů a specifická témata, které se festival snaží přiblížit a zprostředkovat divákům. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, filmy natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého film Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů.



Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža v slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce něco někde studovat, nemá peníze ani byt a matku Albánku, která se o ni nestará. Neža je od rány, nosí v kapse nůž a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nechce, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví.

Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká její bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling).

Slovenko-český soutěžní film Budiž světlo přináší velké trápení svému hrdinovi Milanovi (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka). Ten se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici, kde zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné než si vysnil, jeho nejstarší syn je dokonce členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl roku 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí slovenské domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. A jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurz bude zcela jistě vracet. Oba filmy bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem.



Bloudící mučedník zvítězil

Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Je to film s názvem Otec a pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou, viz výše. Své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident a maluje abstraktní obrazy. Zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti.

Další z oceněných filmů Patrick (režie Tim Mielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o lidech, kteří by měli být blízcí karlovarskému publiku. Jsou to mladí, přesněji řečeno nezadaní single lidé. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce přes čtyřicet. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu potká na desítku nezakotvených existencí jako třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Dokonce je až trochu únavné být neustále v této společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a všichni hlavní představitelé ve filmu vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že film měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou.



Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten krásný nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Hrdina tureckého filmu se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace.



Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v čilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v čilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, čilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka. Ten jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí. A tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na lianami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek.

Proč tolik zbitých lidí?

Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená, oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků po návratu z války, kteří se vrátili duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation), reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Byla to generace, která vedla nekonvenční život a odmítala všechny typy represe. Vyznávala Jena-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Opět to byla reakce na války – 2.světovou, třicetiletou válku v Indočíně a válku ve Vietnamu.

U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve španělském  filmu Srpnová madona potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde než na festivalech bude tyto filmy těžko vidět) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.

Radovan Holub, Karlovy Vary


Ďalšie aktuálne filmové novinky
login facebok
Kinema na Facebooku
Kinema na Facebooku
Práve v kinách
Práve v kinách
Najčítanejšie články
Najčítanejšie články
Najdiskutovanejšie články
Najdiskutovanejšie články


Prichádza do kín
Prichádza do kín