MFF KARLOVY VARY - ROZHOVOR S G. ENTHOVENOM |
MFF KARLOVY VARY - ROZHOVOR S G. ENTHOVENOM |
Rozhovor s Geoffreym Enthovenem a jeho filmu Hasta la Vista!, uvedeném na MFF Karlovy Vary v unikátní přehlídce Deset evropských režisérů očima Variety
V letošním výběru deseti nejzajímavějších evropských filmů, který na karlovarský festival každoročně připravují kritici z prestižního časopisu Variety, nechyběla mezinárodně uznávaná komedie vlámského režiséra Geoffreyho Enthovena Hasta la Vista! (2011). Režisér jej přijel na festival osobně představit. Snímek podle Enthovenových slov vypráví příběh o třech chlapcích, kteří milují víno a zbožňují ženy, ale jsou ještě panicové. Jsou z toho frustrovaní a chtějí s tím něco udělat. Naplánují si tedy cestu do Španělska, kde chtějí v bordelu přijít o panictví. Nic je nemůže zastavit, a to ani fakt, že jeden z nich je slepý, druhý je na kolečkovém křesle a třetí kompletně ochrnutý. Sympatický, tragikomický film s důvtipem a nadhledem líčí typické strasti dospívajících mladíků.
Oficiální synopse filmu na MFF Karlovy Vary 2012:
Sympatická tragikomedie volně inspirovaná životem Asty Philpota, jeho výlety do bezbariérového nevěstince ve Španělsku a prosazováním placeného sexu coby legitimního způsobu, jak mohou handicapovaní lidé uspokojovat své sexuální potřeby. Suverénní režie vynesla filmu Grand Prix na MFF v Montrealu.
Geoffrey Enthoven (1974) je vlámský režisér, scénarista a střihač. Debutoval v roce 2001 snímkem Les enfants de l’amour, na kterém spolupracoval s přítelem Marianem Vanhoofem. Kromě hraných filmů se věnuje i dokumentu a spoluvlastní produkční společnost Fobic Films. Na MFF Karlovy Vary se představil se svým pátým hraným filmem Hasta la Vista!
Rozhovor s režisérem filmu Geoffreym Enthovenem
Námět vašeho filmu byl inspirován dokumentárním filmem o Astovi Philpotovi s podobnou zápletkou. Co konkrétně pro vás bylo impulsem k adaptaci do hraného filmu?
Především mě bavilo, že téma příběh je vtipný a zároveň dojemný. Vlastně jsem se v tom příběhu dost viděl. Když mi bylo osmnáct, nenašel jsem v Belgii tu správnou dívku na chození, ale chtěl jsem se s někým vyspat tak, jak jsem to viděl v televizi. Kamarádi mi tehdy poradili, ať jedu do Řecka, že je tam snadné dostat holku do postele. Odjel jsem tedy s kamarády do Řecka, během čtrnácti dní jsme byly na čtyřech různých ostrovech a mně se nepodařilo dostat ani jednu holku.
Hlavními protagonisty vašeho filmu jsou tři handicapovaní mladíci. Podařilo se vám vyhnout se jednak lítosti a moralizování, ale i jakémukoliv vysmívání. Jak se vám to povedlo?
Kdykoliv strávím s postiženým člověkem nějaký čas, tak po chvíli zjistím, že mezi námi není vůbec žádný rozdíl. Každý máme nějaké limity a vždycky existuje nějaká možnost, jak dosáhnout toho, čeho chceme. To mě inspirovalo. Chtěl jsem chlapce popsat jako normální kluky, kteří se chtějí vyspat s holkou. Jejich postižení jsem posunul až na poslední místo. Chtěl jsem z filmu mít hlavně road movie. Z mého pohledu chce každá postava v každém dobrém příběhu pokořit svoje hranice, chce se poprat s svými problémy a dělat něco se svým životem. Zajímá mě, jak filmové postavy vnímají svůj život. A navíc myslím, že v postavách z mého filmu se může najít úplně každý.
V Hasta la Vista! najdeme spoustu vtipných momentů a situací. Jak vnímáte humor ve filmu?
Hraný film je pro mě hlavně zábava. Na rozdíl třeba od dokumentu. Je to masmédium. Diváci si musí koupit lístky, aby viděli film, který opravdu chtějí vidět. Film by tedy měl být zábavný a měl by mít nějaké poselství. Třeba o problémech, o těžkých životních situacích. V životech hrdinů mého filmu proti nim hraje úplně všechno, ale pořád se jim daří dostat ze života maximum. Chci, aby moje filmy diváky bavily, což by však nemělo zamezit předání poselství filmu.
Představitelé hlavní trojice hrdinů i dalších postav jsou velmi pečlivě vybráni, působí pestře a zajímavě. Uvažoval jste o obsazení skutečně handicapovaných lidí do hlavních rolí?
Ano, na začátku jsme se snažili o casting opravdu postižených lidí. Z různých talent show jsme věděli, že mezi handicapovanými je mnoho umělecky nadaných lidí, o kterých nemáme ponětí. Bohužel, po roce a půl jsme zjistili, že to nefunguje. Hlavní hrdiny nakonec hrají zdraví profesionální herci. A samozřejmě bylo důležité, aby jim diváci jejich postižení věřili. Například od herce, který představoval nejpostiženějšího hrdinu z celé trojice, jsem potřeboval, aby vypadal co nejfrustrovaněji, ale musel také působit přitažlivě. Holky ho musí zbožňovat. Už proto, aby se na něj vydržely dívat celý film. To je ta speciální receptura, kterou ve filmu potřebujete. Navíc jsem chtěl, aby se ti tři kluci k sobě hodili, vypadli jako filmová trojka a aby jim diváci věřili, že jsou přátelé.
rénovali tři hlavní herci na své role i mimo natáčení?
Ano. Samotné natáčení trvalo šest týdnů, za tu dobu si na své „postižení” dobře zvykli. Ale třeba představitel nejvíce handicapovaného chlapce jezdil s vozíčkem i nakupovat a podobně. Lidé na ulici se na něj dívali s výrazem „ach, chudák kluk”. Ale když nemohl s vozíčkem přejet přes nějakou překážku na chodníku, nikdo mu nepomohl. Chvíli to zkoušel sám, ale nešlo to. Nakonec se naštval, vstal z vozíku a pomohl si sám.
Jaký má domácí publikum postoj k vlámské kinematografii a jak jsou vlámské filmy vnímány v celé Belgii?
V Belgii jsou dvě naprosto kulturně odlišné skupiny – Vlámové a Valoni. A vlámské filmy fungují pouze ve vlámské části. Ale na rozdíl od valonské kinematografie ve Valonsku, vlámské filmy si ve Flandrech získaly známku kvality. Když jde do kin nový vlámský film, diváky to automaticky zaujme a domácí filmy mají velmi vysokou návštěvnost. To se ale děje jen v posledních čtyřech až pěti letech. V současnosti je ve Flandrech dost talentovaných režisérů, díky novým technologiím je možné točit filmy s nízkými náklady, takže není problém, aby se pro jejich projekty našly peníze. O kvalitě vypovídá i fakt, že v poslední době jsou vlámské filmy často vybírány na festivaly do Cannes, Benátek nebo třeba Karlových Varů a vyhrávají tam ceny. To také dřív nebývalo běžné.
Před patnácti lety pro nás byli vzorem Dánové, točili nízkorozpočtové filmy, ale všichni je chtěli vidět. A nám se v současné době daří, aby se totéž dělo i ve Flandrech.