Apollo 11: Revolučný skok v kozmonautike a v televíznom vysielaní

21. července 2019 uplyne přesně 50 let od okamžiku, kdy americký astronaut Neil Armstrong učinil neopakovatelný malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. V ten den stanul první člověk na Měsíci, čímž potvrdil technologickou vyspělost tehdejšího západního světa. Avšak nejen tím, že na jeho povrch fyzicky vstoupil. Vesmírnou misi Apollo 11 mohly totiž miliony Američanů sledovat přímo na svých televizních přijímačů z tepla rodinného krbu. To jim umožnilo být přímo u toho, když se psaly učebnice historie. Jak se něco takového vůbec v roce 1969 podařilo? Nápovědu hledejme ve složitých peripetiích, které postihly sérii filmových pásek, původně vytěžených přímo z raketoplánu. Ty mapuje i dokumentární film Apollo: Ztracené záznamy (Apollo: The Forgotten Films), který uvede v premiéře Discovery Channel v den výročí 21. července 2019 ve 22:00.

Spletitá cesta na televizní obrazovky

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) vždy usiloval, aby tento revoluční okamžik zasáhl širokou veřejnost prostřednictvím televizních obrazovek. Tak měl posloužit i jako nástroj ideologické hybridní války, která v té době dominovala vztahům mezi dvěma světovými bloky. Malá kosmická loď Lunární modul byla proto vybavena televizní kamerou. Ta měla zprostředkovat komunikaci se sítí pozemních radioteleskopů (zařízení určená ke sběru dat a informací z vesmírných družic apod.), které pak dokázaly přetavit záběry do domácích spotřebičů. Háček byl ale ve formátování – Apollo kamera zvládala pouze přenos pomocí SSTV (slow-scan television, event. pomaloběžná televize), obzvláště oblíbený mezi radioamatéry, na druhou stranu s extrémně nedostatečnou rychlostí přenosu 10 snímků za sekundu v rozlišení 320 řádků. Zmíněný druh komunikace je vhodný spíše k přenášení statických nehybných obrazů, v tomto případě měl ale zachytit první procházku po dosud neprobádané planetě. SSTV navíc ani zdaleka nevyhovovalo běžně dostupným vysílacím televizním standardům, mezi které patřily NTSC, PAL nebo SECAM. Požadavek okamžité konverze formátů během živého vysílání se tak brzy stal hlavní výzvou, se kterou se agentura musela vypořádat. 

Důstojným partnerem se jim v tom stala americká technologická firma RCA, která pro tento účel vyvinula speciální sken konvertor. Po přenosu z Apollo kamery dokázaly pozemní radioteleskopické stanice rozdělit signály do dvou skupin, jedna byla vedena na datový rekordér, který záběry nahrál na analogové magnetické datové pásky (později známé právě jako ztracené pásky Apolla 11). Druhá směs signálů putovala k RCA konvertoru, který je dokázal převést do formátu kompatibilního s NTSC standardem. Tento proces není jednoduchý a rozhodně není bez rizik, to se bohužel podepsalo i na výsledné kvalitě přenosu v televizích. SSTV záběry utrpěly na kontrastech, jasu i rozlišení. Výslednému efektu nepomohlo ani to, že RCA konvertor byl na jedné z pozemních stanic špatně nastaven, což ještě zhoršilo kvalitu přenosu. Pomyslnou třešničkou na dortu je dlouhá cesta, kterou musel videosignál absolvovat, než dorazil ke svému cíli. Ta vedla z vesmírné stanice k pozemním teleskopům, tyto výstupy se kumulovaly v centrále NASA v Houstonu. Ta signál zpracovávala pro televizní vysílání a předávala jej do New Yorku, odkud byly záběry následně distribuovány do celého světa.
Náročný proces, který ponechával mnoho prostoru pro technologické chyby i selhání lidského faktoru. Proponenti NASA zachovávali střízlivou obavu, že živý přenos může selhat každou sekundou. Proto byly záběry z Apollo kamery nahrávány na magnetické pásky, které by se případně daly použít v případě, kdy vznikne potřeba reprodukovat záběry z procházky po Měsíci zpětně. Nad to vznikly i záznamy finálního vysílání v NTSC formátu.

Hromadné výprodeje a noví majitelé

V 70. a 80. letech se ale NASA potýkala s různorodými problémy. Vzhledem k postupujícímu technologickému pokroku si najednou uvědomila, že její sídlo okupuje pouze zastaralých přístrojů, pro které již nemá využití, pokud chce udržet krok s vesmírným programem SSSR. Agentuře se nevyhnuly ani přesuny ve státním rozpočtu, které vyústily v seškrtání některých peněžních fondů určených k její činnosti. Hromadění majetku vedlo i k vyčerpání skladovacích kapacit. NASA tak přistoupila k jedinému logickému řešení – začala pořádat veřejné aukce, ve kterých se zbavovala nadbytečných movitostí. Tento krok se setkal s nadšením veřejnosti, spousta nadšenců a stoupenců vesmírného programu jím byla fascinována natolik, že neodolali příležitosti mít ve svém vlastnictví něco, co se úzce podílelo na pronikání do neprobádaných končin galaxie. Suvenýry z NASA se staly častým artiklem v domácích sbírkách vášnivých sběratelů. Pásky z vesmírných misí Apollo nebyly výjimkou. Zájemci je navíc mohli nakoupit za směšně nízké částky v hodnotě několika málo dolarů, primárně se totiž počítalo s tím, že budou následně přeprodány televizním společnostem, které je přehrají novým obsahem. V mnoha případech se tak zcela jistě stalo. Jedním z podobných majitelů byl i Gary George, který ale zbystřil, když na třech páskách našel nápis „Apollo 11 EVA“. Jak se později ukázalo, šlo o nedocenitelné záznamy obsahující i legendární Armstrongovu větu. Při dražbě v Sotheby’s byla jejich cena odhadnuta na více než 2 miliony dolarů. NASA pravděpodobně toho času ani nevěděla, čeho se zbavuje, což vedlo k oznámení z roku 2006. V tom NASA potvrdila, že postrádá 700 krabic pásek s obrazovým materiálem z vesmírných cest Apollo, a že usiluje o jejich navrácení. Před 10 lety pak odborníci vystoupili na výroční tiskové konferenci s novými informacemi o ztracených páskách.

Za zmínku však stojí objev ze zimy roku 2015. Ústředí NASA obdrželo tip, že v rámci pozůstalosti jednoho nedávno zesnulého nejmenovaného obyvatele Pensylvánie byly objeveny nějaké předměty, které by s agenturou mohly mít souvislost. Ve sklepení jeho domu pak skutečně objevily na 325 magnetických kotoučů opatřených logy NASA a příbuzných organizací. Protože se ale jednalo o 40 let staré záznamy, muselo se nejdřív vyřešit, jak je efektivně zprovoznit. To zabralo nějaký čas, australským vědcům se to ale nakonec u pár desítek povedlo. Pásky obsahují záznamy z misí Pioneer 8 a Pioneer 9, přičemž obě měly za úkol zmapovat cykly vesmírného počasí, i následovných Pioneer 10 a Pioneer 11, kterým vděčíme za první detailní snímky Jupiteru a Saturnu. Podle odborníků se žádná z pásek netýká přímo mise Apollo. Vzhledem k tomu, že valná většina záznamů byla později za podezřelých okolností zničena, budeme si muset postačit s oficiálním stanoviskem, že většina pásek byla prázdných nebo se jednalo o „kopie kopií kopií“.

Ztracené vědění

70. léta byla z hlediska vytváření datových záznamů pro NASA vcelku krušná. To ovlivnilo i následující mise z vesmírného programu Apollo. Tato praxe především zneprůhlednila závěry z misí 15 a 17, které se zaměřovaly na výzkum horkovzdušných proudů na Měsíci. Astronautům se během pobytu na planetě v roce 1971 podařilo do jejího povrchu vyvrtat několik děr o hloubce až 2,3 metru, do těch byly vyslány sondy na monitorování teplotních změn. Posádka Apolla se poté vrátila zpět na Zemi se záměrem dlouhodobě data monitorovat. Již v počáteční fázi se ukázalo, že teploty začaly téměř ihned průběžně stoupat. Monitoring měl probíhat až do roku 1977, do roku 1974 jsou však záznamy neúplné a v období poté již jednoduše k nedohledání. Před devíti lety ale došlo k zásadnímu objevu ve Washington National Records Center. Šlo o 440 ztracených pásek mapujících výsledky za rok 1975. To považujeme za pouhý zlomek celkového penza, přesto jejich obnovení zabralo vědcům více než 8 let. Záznamy ale