SNY O INTEGRÁCII NA CROSSING EUROPE

Pohlavní  křížení

Lékařka Charlotte ve filmu Brownův pohyb (režie Nanouk Leopold) zkoumá lidi jako částečky prachu, pohybující se v paprscích slunce zcela nevypočitatelně, a přesto přesně. Lékařka Charlotte (vynikající německá herečka Sandra Hüller)  je v centru tohoto pohybu, který ji vždycky pravidelně svede do postele v pronajatém  bytu s jedním z jejích pacientů. Je nymfomanka a její manžel  ji nedokáže uspokojit. Lékařka na to jde rychle. Uvidí třeba  kolegyni vyšetřující pacienta za plentou, mrkne na ni a řekne: „Já si ho vezmu.“  Sedne si pak na místo kolegyně a zatáhne plentu. Vyšetření je samozřejmě dokončeno v pronajatém bytě. Pacienti nabídku kupodivu berou.  Obtloustlý  pacient dýchavičně dokončí dílo na břiše lékařky, poněkud zhýralý pacient  prsty zkoumá její niternou vlhkost a rozmazává ji po její tváři, jiný se vyžívá ve stahování prádla paní doktorky. Rozmanité typy mužů mají do ideálu  krásy daleko. Je to jako v bordelu, jenže u lékařky se neplatí. Žena posléze zaplatí za svou náruživost vypuzením z cechu lékařů a odnětím akademického titulu. Co dělat? Manželství vypadá na rozpad, i když muž viditelně nežárlí. Rozhodne se, že rodina opustí Holandsko a odjede do Indie, kde je  nikdo nezná a kde – v jiné kultuře – je i pohled na sex poněkud jiný než ve frivolní Evropě.  Tady lékařka neplaší svou samotu s muži, ale bloudí sama ve funkcionalistických budovách Le Corbusiera ve městech Chandigarh a Ahmedabád. Film vytvořený v koprodukci Holandska, Belgie a Německa byl natočen za 2,8 miliónů Eur a koproducenti se obávali, že film proniknutý chaotickým sexuálním křížením nebude příliš srozumitelný. I stalo se. Dvorní producentka Stienette Bosklopper ale mysterózní variantu požadovanou  režisérkou Nanouk Leopold nakonec prosadila a vznikl tak typický „rotterdamský“ film. Tedy film nepříliš srozumitelný, ale sledovatelný a  svým způsobem inspirativní.   A velmi nezávislý duchem.

Křížení žánrů

Horror přetažený do komedie a mystifikace je určitě neobvyklý žánr. A těžký. Nor André Ovredal zachytil  v hraném  filmu Lovec trollů zcela zvláštní příběh z norských lesů a fjordů. Po lesích jezdí v poškrábaném terénním autě s množstvím náhradních pneumatik vousatý lovec samotář. Okolí ho  pokládá za pytláka. Lovce  sleduje tým tří mladých filmařů ze školy Volda College. Tajemný vousáč ale nezabíjí medvědy, jak si kdekdo myslí, ale sleduje v kraji Fjordane v západním Norsku trolly. Studentům se nakonec svěrí a dokonce je  na lov trollů vezme sebou, i když nerad.  Všichni se musí napřed zbavit lidského pachu a   umýt ve vodopádu. Musí mít technické vybavení jako pušky,  přístroje pro vidění v noci a infračervené kamery.  Trollové  se ukazují jen v noci,  mají výšku monumentálního vzrostlého smrku, rádi koušou do pneumatik a nesnášejí světlo. Jsou to chlupatá, odporná a zlá stvoření, vypuzující sliz. Někteří jsou jednohlaví, vyskytnou se i vícehlaví.  Jejich příchod je dunivý. Když trollové v noci hledají potravu, tak padají stromy i skály.  Když se troll příliš přiblíží,  namíří na něj lovec vousáč   přídavná světla na automobilu a zazpívá operu.  Umění a prudké světlo trolly ničí. Troll zařve, zcepení a rozpadne se jako když se řítí skála k zemi.  Jiní trollové skupinu lovců divoce pronásledují.  Dokonce se stane, že při jedné honičce dojde v autě elektřina a nerozsvítí se záchranná  xenonová světla – tedy jediná vysoce  účinná zbraň proti trollům. Celý film je trochu horror a trochu hříčka s počítačově animovanými trolly.  Trollové jsou popsáni tak, jak  se objevují v norských pověstech a strašidelných povídkách.  Ve filmu hraje  i divoká  norská krajina.  Lesy, skály, úbočí a vesničky obklopené bušem.

Přistěhovalci

Přistěhovalci z Libanonu v německém dokumentárním  filmu Neukölln Unlimited jsou plynně německy hovořící a integrovaní mladí lidé. Ani stopy po politických třenicích kolem známé berlínské čtvrti s nejvyšším podílem přistěhovalců v Německu, zejména z arabských zemí. Ti, co vystupují ve filmu, jsou veselí a ovládají rap a break dance.  Se svým tanečním uměním soutěží. Děj se soustředí na rodinu rappera, která byla už před lety deportována zpět do Libanonu.  Otec tam pak zůstal a žena s dětmi se vrátila ilegálně zpátky  do Berlína. Dostali sice dočasné povolení k pobytu, ale rádi by získali německou státní příslušnost. Žijí už několik let v nejistotě, jestli se jejich berlínská mise neskončí zase deportací. Politika se ve filmu neřeší  - kromě jediné krátké epizody demonstrace ve prospěch Palestiny. Imigranti jsou líčeni jako oběti režimu. Jejich situace není v Berlíně nijak růžová, jak sami říkají, protože mají podporu jen 450 Euro měsíčně na hlavu  plus si vydělají tu a tam nějakou tu tisícovku za měsíc  na koncertu nebo taneční soutěži. Pěkný přistěhovalecký film. Možná jeden z nejlepších  k tomuhle tématu.  Ale hodně politicky korektní. Slušní libanonští imigranti stojí proti džungli předpisů a azylových úředníků.  Film říká v zásadě toto: i Libanonci jsou svým způsobem Evropané a ctí evropské kulturní hodnoty – a hlavně  obohacují domácí kulturu. A je logické, že nechápou, proč by měli zas odejít do země, kde se sice narodili, ale jejíž jazyk už neznají.

Švýcarský dokumentární film Pizza Bethlehem (režie Bruno Moll) se odehrává ve čtvrti Bethlehem v Bernu. Tady šestnáctileté školačky bojují v ženském fotbale v mužstvu FC Bethlehem o postup a vyznávají podobné hodnoty jako většinové Evropa, přestože jedna je Arabka, druhá Srbka,  třetí Řekyně a čtvrtá Kosovanka. Dívky chtějí žít v míru, vychodit školu, mít rodinu a eventuelně vyhrát fotbal. A hlavně chtějí zůstat ve Švýcarsku, té krásné mnohokulturní zemi. A do třetice – podobné tóny v rakouském  dokumentu  Armana T. Riahiho Černá hlava, tentokrát o rapové scéně ve Vídni, kde se skupina hudebníků  snaží integrovat  v rakouské společnosti. Jsou ale nespokojení se svou situací ve společnosti, a tak se potloukají  v nákupních centrech, parcích a hospodách. Nezdá se ale, že by jim to film dával za vinu. Vina je na společnosti přejeděných bílých.

Sny o integraci a slimáci

Filmové sny o integraci kultur jsou urychlené evropskými penězi, které podporují mírové soužití různých kultur a sugerují, že západní společnost se bez imigrantů neobejde. Druhá část integrace – odsun těch, kteří neuspěli, už vylíčen není. To už není politicky žádané téma. Evropa imigrantů je ale nejen kulturní, ale i civilizační a sociální záležitost. Imigrace tuto civilizaci a tuhle společnost mění. K dobrému, ale i ke špatnému. Festival Crossing Europe vylíčil křížení kultur z té krásnější strany. Asi tak, jako když jdeme do restaurace a dáme si tam vepřové s kuskusem, thajské hovězí, kuře na masale  nebo jihoamerický biftek. Křížení kultur a dovoz nezdomácnělých druhů  má i své negativní stránky, jako jsou třeba slimáci, přemnožení po masovém dovozu španělských květin. Filmy ale hovoří spíš o květinách a ne o slimácích. Není  politicky korektní, aby se filmy o míchání kultur zabývaly slimáky. Fotbalistky a rapeři na Crossing Europe ukázaly Evropu jako kontinent, který patří všem. Všem kulturám, všem utečencům, všem migrantům, kterým je doma zle. Na pozadí festivalu přicházely další zprávy o protestech v italské  Ventimiglii a jinde v Itálii, namířené proti přívalu utečenců z Libye a dalších zemí, kde probíhají vzpoury a revoluce proti diktátorům. Festivalové publikum si na Crossing Europe odžilo svůj krásný sen o multikulti Evropě a učilo se rapovat v arabském stylu. Politická realita byla trochu jiná, znepokojivá, ale festivalu se příliš nedotkla.