BOSNA VCHÁDZA DO ÉRY GLOBÁLNEJ ZÁBAVY

Festival proti násilí

Globální stars a globální móda se zdají být pojistkou proti možným novým vzplanutím regionálním ohňů. A strach z toho, že země bývalé Jugoslávie ještě nejsou ze všeho venku, je patrný na mnoha místech, nejen mezi bílými bodlinami muslimských hřbitovů, mezi hroby  lidí zabitých ve válce kolem roku 1993.  Je tu cítit strach ze zadrhávajícího hospodářského vývoje,  ze srbských a nyní i chorvatských enkláv, strach z možného pokřesťanšťování převážně muslimské země. V bosenských novinách se řeší, kdo se nejvíc podepsal na masakru ve Srebrenici, jak se dosud  nedaří překonat  nesoulad mezi chorvatským a muslimským Mostarem, za jakých okolností se budou do země vracet bosenští Srbové , vypuzení při etnických čistkách, komu vlastně patří jejich příbytky.  Přízrak Jugoslávie, krásného snu, který skončil probuzením do kalného rána, je stále svým způsobem živý. Na okolních kopcích se scházejí partyzáni, kteří tu bojovali za 2.světové války i bojovníci za nezávislost, kterou  země vyhlásila v roce 1992.  A za vyhlášení nezávislosti také zaplatila.  V roce 1995, ve stejný rok, kdy skončila válka v Jugoslávii,  tu vnikl nový Mezinárodní filmový festival s cílem podpořit vznikající občanskou společnost a uctít kulturu. Neboť kultura byla jedním z mála pojítek mezi lidmi, přežívajícími několik let ve sklepích v době vojenské blokády Sarajeva.
       
Cinema Komunisto

Přízrak Jugoslávie, existující od roku 1918, respektive Federativní lidové republiky Jugoslávie, založené  roku 1945,  je dodnes hluboko v myslích lidí. Pro nás v dobách socialismu bývala socialistická federativní Jugoslávie Západ na Východě, přestože měla rudou hvězdu na vlajce. Byla to země, která neměla na západních hranicích drátěné zátarasy a kam se jezdilo s obtížemi - na výjezdní doložku jako do Francie. Obrysy téhle velmoci socialismu se dnes stále  víc rozplývají a vadnou. Mladá srbská režisérka Mira Turajlič natočila pozoruhodný celovečerní dokumentární film Cinema Komunisto s „příběhem země, která už neexistuje a možná nikdy neexistovala“.  Film byl v mezinárodní premiéře uveden v dokumentárním programu sarajevského festivalu. Turajlič má za sebou zajímavou minulost - studovala v Londýně  politologii a média, později v Srbsku filmovou produkci a nakonec v Paříži dokumentární film. Pracovala v produkci velkolepé adventury Apocalypto Mela Gibsona, později u Luca Bessona. Příběh jejího prvního  celovečerního filmu  je vytvořen na půdorysu rozmachu a pádu jugoslávského filmu a jugoslávských ateliérů  Avala Film Studios. Avala vznikla po vzoru hollywoodských produkcí a mělo se tam  točit padesát celovečerních filmů ročně. Mělo jít zejména o mezinárodní koprodukce. 
 

Filmový hrdina Tito

Příběh jugoslávské kinematografie je u nás málo známý, přestože šlo o spřátelenou komunistickou zemi. Vztah československé socialistické garnitury  k jugoslávskému filmu byl přinejmenším rozpačitý: jugoslávské filmy k nám chodily málo  a naši filmaři  záviděli jugoslávským kolegům jejich možnosti. Možná to bylo i kvůli jugoslávskému prezidentovi Josipu Brozi Titovi, kterému se u nás říkalo „krvavý pes“.  Tito  jako zarytý milovník kinematografie prosazoval, aby se Jugoslávie stala filmovou velmocí.  Toužil se západními koproducenty vytvářet oslavné historické spektákly, což se mu podařilo už v době, kdy jsme u nás začínali žít Pražským jarem.   Centrální postavou jugoslávských hrdinských eposů byl on sám – většinou jako maršál a partyzánský velitel. V té době to přece byl  uznávaný  hrdina, který se vzepřel Hitlerovi  i Stalinovi. Dokument Cinema Komunisto je zkombinován z citací archivních materiálů, dobových velkofilmů a z aktuálních komentářů zajímavých mluvčích  jako byl například Titův dvorní promítač Luka Konstantinovič, dvorní režisér Veljko Bulajič nebo herec Bata Živojinovič. Celá řada Titových uměleckých spolupracovníků ve filmu ale odmítla vystoupit.
     
Dokument zajímavě  osvětluje Titovu filmovou náruživost:  denně trávil hodiny v promítacím sále své bělehradské rezidence. Jednak tu schvaloval nové jugoslávské filmy, jednak se díval na filmy ze světové produkce a snil o spolupráci se světovými hvězdami.  Do května 1980, kdy zemřel, shlédl podle zápisků svého  promítače 8802 filmů. Dokument obsahuje další pozoruhodná místa jako je například recepce pro Tita v Hollywoodu (1974) nebo zpěv  oslavných tirád, které zpívali na počest  Tita účastníci komunistických průvodů: „I když je unaven, myslí už na nový den!“  Mira Turajlič do svého dokumentu  zařadila  ukázky z nejdražšího jugoslávského velkofilmu všech dob - Sutjeska z roku 1973 (režie Stipe Delič).  Sutjeska byla  natočena jako příspěvek ke 30.výročí bitvy u bosenské Sutjesky, kde bojoval i Tito. Toho ve filmu  hraje britská star Richard Burton. Film produkuje  za státní peníze Avala Film Studios. Když však byl film dotočen, poradci Richarda Burtona upozornili jugoslávského prezidenta  na scénu, kdy je zraněn a všichni jeho spolubojovníci od něj utečou. Taková scéna podle nich není možná, protože ve filmu musí zraněnému přispěchat  na pomoc jeho bližní. Tito však prosadil historickou pravdu: „Ale tak to skutečně bylo, všichni utekli, nikdo ke mně nepřišel,“ napsal  Burtonovým poradcům.
    
Revoluce v lesku ohňostrojů
     
V Avala Film Studios natáčely velké hvězdy  jako Sophia Loren,  Orson Welles, Kirk Douglas, Alfred Hitchcock, Alain Delon nebo Anthony Hopkins.  Méně známé je ale to, že většina těchto filmařů se nechala od Tita hostit, buď v  rezidenci v Bělehradě nebo na jeho  panství na chorvatském ostrově Brioni.  Během kaviárových recepcí na Brioni se přímo s Titem dohadovaly honoráře a další  velkoprojekty. Vznikla tu idea  koprodukčního  partyzánského  filmu  Bitva na Neretvě z roku 1969, který běžel i u nás. Režisérem byl Veljko Bulajič. Bulajič byl  jedním z mála režisérů, kteří se nakonec dali přemluvit k tomu, aby v dokumentu Cinema Komunisto vystoupili. Ve filmu měla vystoupit Titova vdova Jovanka Broz, ale odmítla. Její poslední interview se datuje rokem 2003. Broz odmítla i BBC. Pro kopii filmu Cinema Komunisto si nakonec poslala  a nechala  si ho promítnout.
     
Na peníze se při natáčení Bitvy na Neretvě nehledělo.  Spektakulárnost měla přednost. Pád odstřeleného mostu v Jablanici u Mostaru byl zachycen několika kamerami, přimontovanými rovnou na těleso mostu. Kamery ani filmový materiál se však nepodařilo zachránit a  musely se použít záběry kamer ze břehů. Ve filmu hrál Yul Brynner a Sergjej Bondarčuk. Bitvu na Neretvě pomohli  svými kontakty prosadit na Západ jednak američtí a italští koproducenti, jednak Bulajičův přítel Pablo Picasso, který film shlédl na festivalu v Monte Carlu.  Dnes se o natáčení v Jablanici ví  málo,  i když je na břehu řeky zřízeno skromné muzeum. 
     
Partyzánské velkofilmy v duchu jugoslávské kulturní revoluce pak byly za orchestrace ohňostrojů, rób a červených koberců uváděny na festivalu jugoslávských filmů v římské aréně v Pule.
    

Rozpad země, rozpad příběhu
     
Slavná éra budovatelských filmů skončila neslavně. Festival v Pule byl roku 1991 zastaven na protest proti rostoucímu násilí a nacionalismu.  Titova rezidence v Bělehradě byla vybombardována během útoků NATO . Projekční sál, kde Tito s pěti věrnými schvaloval  hotové velkofilmy, dnes zarůstá travou.  „To, co byla Jugoslávie, bude stále méně patrné a nakonec to zmizí v mlze,“ říká na závěr filmu Veljko Bulajič.  Čtyřicet let staré události jsou dodnes mrazivé. Jednak názorně ukazují krizi tzv. socialistického  internacionalismu. Přestože Tito byl příkladný komunistický hrdina a bojovník proti fašismu, českoslovenští komunisté informace o něm utajovali, takže většinu věcí z Titovy filmové kuchyně dodnes neznáme. Film také  ukazuje neuvěřitelný rozsah poddajnosti západních demokratů vůči komunistické nomenklatuře. Maršál Tito měl skutečně   u mnohých západních filmových stars velkou podporu. Je tu možné i aktuální srovnání: v bosenských médiích se dnes řeší míra podpory demokratických  britských politiků vůči  srbským jednotkám před masakrem  ve Srebrenici.  A za třetí – fikce o mnohonárodnostní federaci, kde všichni jižní Slované žijí v mírumilovné shodě, připomíná dnešní situaci Evropské unie.  Unie dosud funguje díky mimořádné ideji, na níž je  postavena. Vespod však doutná oheň složený z nekrytých finančních transakcí a skrytého nacionalismu.
     
Dnešní bosenský, slovinský, srbský, černohorský nebo  chorvatský  film se k minulosti vrací nerad. Éra filmů o válce v Jugoslávii začala a skončila v devadesátých letech. Jedním z nejoblíbenějších filmů letošního sarajevského  festivalu byl bosenský film Mobitel – A Cellphone Movie, popisující estetiku a životní styl vycházející z telefonování mobilem. Slovinský Výlet líčil přátelství dvou kamarádů a dívky na cestě k moři. Současný film zemí bývalé Jugoslávie opustil velké hrdiny i drastické válečné scenerie. Stojí na drobných humorných epizodách, které nijak zvlášť nedrží pohromadě. Po desetiletích budovatelských a válečných filmů se forma rozpadá do malých částeček, příběh přestává existovat, hrdinové se vytrácejí. Tak, jak se rozpadal stát, rozpadá se dnes filmový příběh. Jizvy války jsou skryté pod billboardy zvoucími na golf.  I když jsou tyhle jizvy všudypřítomné, Bosna vstupuje do doby zábavy a konzumu, do éry legrace. Bouřlivý potlesk diváků na konci filmu Cinema Komunisto ale napověděl, že sny a rány minulosti jsou pro mnoho lidí pořád příliš velké téma na to, aby se jednoduše zapomnělo.

Pre Kinemu Radovan Holub, Sarajevo