CUDZINCI VO VLASTNEJ ZEMI - 64 IFF LOCARNO |
CUDZINCI VO VLASTNEJ ZEMI - 64 IFF LOCARNO |
Na 64. Mezinárodním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu (3.-13.8.2011) se ukázalo, že evropským režisérům se už nechce patlat v malých evropských záležitostech. Trend až neurotického cestování filmu po všech kontinentech se potvrdil v plné síle. Jednak je to tím, že koprodukční filmy se z definice odehrávají někdy v různých koprodukčních zemích, někdy je kvůli hrdinům příběhů: jde o lidi, které osud zavál do nejzazších koutů světa, o běžence nebo větroplachy. Globalizací příběhů současný film jednak vyhovuje módnímu trendu, jednak může vydělat víc peněz nebo festivalové slávy. Výlety některých hrdinů, respektive jejich režisérů působí dokonce logicky a jako výsledek vnitřní cesty. Na MFF Locarnu se objevilo několik evropských filmů nebo filmů evropských režisérů, kteří hledají témata mimo evropský kontinent. A kupodivu- mají s tím úspěch u publika.
Umělec a bodyguard
Jean Marc Calvet je malíř. Jeho plátna, která začal malovat před sedmi lety, jsou složená ze stovek malých démonů s výraznými rty a očima, propojených náboženskou symbolikou, motivy „naprogramované sebedestrukce“ a utrpení. To je překvapivé už proto, že Calvet si nikdy nedělal nic z hrozby Boha a ve filmu je spíš než utrpení cítit jeho optimismus a živočišnost. Dokumentární film britského režiséra Dominica Allena (1964) o umělci a bodyguardovi (Calvet) zachycuje život hrdiny prakticky shodného věku – Calvet je jen o rok mladšího než režisér. Je to typický hrdina v pohybu. Allen obsahově vychází z deseti klíčových rozhovorů s malířem a obohacuje je o bohatý místopis a imaginativně zajímavá místa a citáty. V tom už má své zkušenosti. Točil politické a cestovní dokumenty pro BBC a další televizní kanály, zejména z nebezpečných a konfliktních míst, pracoval v produkci filmů i jako scenárista. Jeho náklonnost k divokým, neuspořádaným a kontroverzním tématům ho přivedla ke Calvetovi, jehož životaběh připomíná zápalnou šňůru. Calvet se narodil v Nice, jeho rodiče odešli do Spojených Států, on se stal dítětem ulice se všemi radostmi i strastmi.
Tam taky začalo jeho životní peklo. Roku 1996 zplodí syna Kevina, o šest let později ho beze slova opouští, odchází jako legionář do Cizinecké legie a později jako policista do Miami. Tam pracuje zprvu v uniformě, později v civilu jako bodyguard člověka, který si říká bankéř. Jde o mafiána, pro kterého musí Calvet opatřovat holky i drogy. Dostává se do podsvětí, stává se sám gangsterem jako jeho pán. Ale nevadí mu to, hlavně se byznys točí. Pak se rozhodne skočit. Už jako silný narkoman uteče roku 2002 se šeky svého bosse přepsanými na své jméno do Kostariky, šeky se mu podaří vyinkasovat, koupí si bezpečný dům v San José na konci ulice, kde by se mohl bránit, kdyby ho chtěl někdo zabít. Šňupe podle svých slov 20 gramů cracku a pije pět litrů alkoholu denně , trpí paranoiou a halucinacemi, hubne ze sto třiceti na sedmačtyřicet kilo, postupně zdevastuje zařízení domu. Celé dny stojí v prvním patře s nataženou puškou, protože má pocit, že do domu se někdo snaží dostat.
Po devíti měsících šílenství a strachu ze smrti pomaluje stěny vlastní krví a barvou z plechovek, které zbyly po renovaci domu. Film nelíčí přerod narkomana a šílence v umělce přesně, jen ho popisuje jako snahu „dostat se ven ze svých démonů a strachu“. Jisto je, že Calvet odchází nedlouho po svém uměleckém přerodu do sousední Nikaraguy. Tam začíná roku 2003 ve zběsilém tempu malovat , zbavuje se závislostí, jeho obrazy berou na první výstavy (2004), pak se s nimi dostává do New Yorku, nakonec se dokonce stává pedagogem - učí v nikaragujské Granadě studenty. Jedno jeho plátno se dnes prodává za částky kolem 20 000 dolarů. Klíčovým momentem filmu je návrat do Francie, kde se loni rozhodne hledat svého teď už čtrnáctiletého syna, film přechází do černobílého tónu, čas se rozplývá, postavy mizí. „Nikdy není pozdě,“ je životní krédo muže, který se octl nad propastí, byl smířen s koncem, ale dostal se ven.
Dva přerody jednoho hrdiny (z narkomana v malíře a z vlajícího bohéma v milujícího otce) jsou jistě na skeptického českého diváka trochu moc. V českém filmu by takový přerod byl sotva možný, protože by mu jednoduše nikdo nevěřil. Film Dominica Allena je ale tak strhující, že se věří líp. Film je natočený ve Francii, v USA a ve Střední Americe, prostě na všech místech, kde Calvet bojoval, kradl, dealoval a podstoupil svůj zápas s démony. Calvet o svém životě vypráví s otevřeností, vášní a zaujetím. Těžko říct, jestli je ztráta syna skutečně traumatem jeho života nebo jestli je přidána do filmu jako emocionální svorník, protože je samozřejmě cituplné, když se gangster pídí po svém zapomenutém synovi a pláče pro něj. Energie, kterou vyzařuje Calvet, druhdy člověk na konci trati, je ohromná. Všechno ve filmu je podmíněno jeho energií. Nebýt jí, Calvet skončil jako vyzáblá troska a soused ho hodil do stoupy. Nebýt jí, Allenův film by byl odvar. I malování je jen přetavování jedné energie v druhou, možná stejné energie, jakou Calvet používal jako bodyguard a rváč.
Jdou, ale nevědí kam
Jsou však ve filmu i lidé bloudící kontinenty, moderní Ahasveři. To, že se ocitají v cizích zemích, je jen důsledek toho, že nevědí, kde jsou doma. Ruská režisérka žijící ve Spojených státech Julia Loktev natočila film Nejosamělejší planeta. Měl v Locarnu světovou premiéru a mnoho lidí překvapil svými pustými scenériemi bez lidí - předchozí film režisérky se odehrává v centru davu na Times Square. Nejosamělejší planeta vypráví o dvou turistech a jejich průvodci, kteří stoupají do hor Gruzie. Nic jiného se ve filmu neděje. Alex je Američan, který mluví s přízvukem – hraje ho známý mexický herec Gael García Bernal. Nevíme ale přesně, odkud se přistěhoval. „Takových lidí mluvících s přízvukem jsou dnes v Americe milióny, další milióny se narodily někde jinde,“ říká Julia Loktev.
Všechno, co o Axelovi víme, je, že má rád divokou přírodu a svou dívku, Američanku Niku, kterou hraje izraelská herečka Hani Furstenberg. Alex ji mezi traverzy kamenných polí v horách učí pár španělských slovíček. Také si vyprávějí vtipy. Jejich průvodce je gruzínský sedlák Dato. Žije sám, jeho žena odešla do Holandska, jak při výstupu říká. Oba „Američané“ žijí tím, že cestují. Byli na nejrůznějších místech planety. Na Kubě, v Salvadoru nebo v Kyrgyzstánu. O tom, co prožili, ale nevíme nic. Jsou to lidé, kteří jdou, aniž by někam došli. Věční cestující, turisté v divočině. Zjevně mají rádi neobydlenou přírodu (v celém filmu jen stoupají do hor, začínají v zeleni, na konci se objeví sněhová pole), ale zjevně milují pocit, že byli na mnoha místech planety, na která si možná za čas ani nevzpomenou.
Film měl být na přání koproducenta natočen v Číně v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, konkrétně na čínsko-afghánsko-pakistánském pomezí, tedy cca 2500 kilometrů od Gruzie. Hory tu podle vyprávění režisérky připomínají Kavkaz. Dva týdny po obhlídkách vypukly v autonomní oblasti nepokoje a policie region uzavřela. Natáčelo se tedy nakonec v Gruzii, s dvěma profesionálními herci a gruzínským horolezcem (Bidzina Gujabidze), který hraje průvodce. Další neprofesionální herci hrají náhodné lovce, kteří se s americkými turisty setkají a zcela změní jejich vnitřní pocity. Film inspirovala matka režisérky, která ráda chodila po Kavkaze ještě v dobách studia a považovala ho za přírodní perlu Sovětského svazu. Film volně navazuje na film sovětského režiséra Michaila Kalatozova Neodeslaný dopis, který líčí vztah člověka a přírody, ale natočen je minimalistickém stylu ne nepodobném Robertu Bressonovi.
Režisérka situovala příběh o cizincích ve vlastní zemi do jiné země a vybrala si herce dvou úplně jiných národností než které hrají. Teoreticky by to lákalo k natočení panoramatického velkofilmu, ale Julia Loktev nechala děj posunovat jen pomocí minimalistických postupů. Film Nejosamělejší planeta smíchal nejnepravděpodobnější národnosti, aby nakonec vznikl nesmírně čistý, svým způsobem napínavý film, ve kterém hraje hlavní roli příroda. Minimalistická, statická a environmentalistická odpověď na jiný film o turistických požitcích – film Eliho Rotha Hostel.
Kultura násilí
Patnáct let po skončení občanské války v Guatemale se do této středoamerické země vypravil rakouský režisér Fritz Ofner a natočil tu dokumentární film Evoluce násilí. Film pojednává o tom, jak a proč pokračuje vraždění i po skončení války. Třicet šest let dlouhá válka mezi vojskem, levicovými guerillami a tzv. civilními hlídkami zanechala po sobě výrazný odkaz - „kulturu násilí“. Výbuchy na ulici, případy ubodání nožem nebo šroubovákem nebo únosy dětí cituje film jako denní záležitost. „Den bez mrtvých těl je nudný,“ říká jeden z přihlížejících u místa vraždy. „Dnes je vražd víc než v době občanské války,“ říká další přihlížející. Politický systém nahrává silovému řešení – je postavený na korupci a zneužívání pravomocí.
Ofnera zajímá především to, jak k tomu došlo. Do vývoje jedné z nejbohatších středoamerických zemí začaly zasahovat v padesátých letech velké americké ovocnářské společnosti (káva, cukr a banány patří mezi hlavní exportní komodity Guatemaly). Zároveň se formuje komunistická strana a revoluční levicové guerilly na obranu země proti „vyšším zájmům“. Proamerická vláda z padesátých let se dostává pod palbu Guerillové armády chudých (EGP) a dalších revolučních organizací. Země se obrací k Sovětskému svazu a Kubě jako ke spojencům. Jeden z mluvčích filmu to vysvětluje takto: „Lidé měli stále míň ze své země… Proč by nás měly Spojené státy kontrolovat?“ V osmdesátých letech vliv Sovětského svazu slábne a Spojené státy se snaží další vývoj kontrolovat ve jménu svobody a demokracie. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger považuje vládu levicových guerill za „extrémně nebezpečnou pro USA“ a později prezident Ronald Reagan varuje, že „tímto způsobem dochází k rozšiřování totalitních režimů.“ Dodává: „Musíme těmto národům pomáhat ve jménu svobody.“ Film se pak přesouvá na mayský severovýchod země, do hor, kde žijí převážně původní obyvatelé. Mayové stále věří myšlence osvobození od cizí nadvlády, se kterou přišly v padesátých letech levicové guerilly mezi venkovské obyvatelstvo domorodého severu. Film naznačuje, že v zemi, která je takhle geograficky a politicky rozdělena, kde válka přetrvává v podobě každodenního násilí a kde je většina bohatství země rozdělen mezi 20% nejbohatší populace je jen otázka času, kdy dojde k další krizi.
Přistěhovalectví Švýcary zajímá
Je zajímavé, že filmy o násilí v Guatemale nebo o palestinském gangsterském klanu v berlínské čtvrti Neukölln (německý dokumentární film Běžci gangsteři) patřily v Locarnu k nejsledovanějším. Film Zvláštní let v režii Švýcara Fernanda Melgara o deportaci přistěhovalců z vězení pro běžence ve Frambois u Ženevy patřil vůbec k nejvíc navštěvovaným. Proč témata cizinců a cizích zemí tak zajímají evropské režiséry i evropské diváky? Je to patrně tím, že evropský film hledá prostřednictvím ne-evropských témat a příběhů cizinců svou nezávislost. Jeho obsese cizími zeměmi je pochopitelná.
Další příčinou je jiná politická kultura. Globální otázky jsou ve Švýcarsku, Rakousku i Německu v centru pozornosti médií. V těchto zemích by se mohlo jen těžko stát, že by možný rozpad Evropské unie a řešení krize Eura zajímal moderátory televizní talk show méně než okolnosti možné další koaliční krize kvůli výrokům Ladislava Bátory. Tak se stalo v ranním rozhovoru senátora Jaroslava Kubery v České televizi. Kubera stočil rozhovor na evropskou krizi, ale moderátoři ho vrátili zpátky ke koaličním lapáliím. V německých nebo švýcarských médiích se k možné krizi Evropy denně vyjadřují politici, i když mnohdy jen naučeně a automaticky. U nás se vyjadřují k Bátorovi. Mediální krajina je přitom určující pro směry, jakými se vydá film.
Podstatně bližší vztah k celosvětovým tématům je jednou z příčin zájmu evropského filmu o to, co se děje v odlehlých zemích. Další příčinou jsou koprodukční partneři. Ti potřebují, aby se film odehrával ve více státech, aby v něm bylo angažováno co nejvíc profesí z různých zemí, protože je pak do těhle zemí lépe prodejný. A za třetí v českém kontextu jsou otázky migrace a přistěhovalectví stále poněkud mimo. Švýcaři v Locarnu, v jednom z nejbohatších měst italsky mluvícího kantonu Ticino, považují za trendovou věc, když se alespoň virtuálně věnují tématu, který je jinak vůbec netíží. Čechy tíží možná víc, ale téma samo má v českých médiích málo místa. Obzor omezený Ladislavem Bátorou a vizí důchodce u bankomatu účinně čelí importu velkých, globálnějších témat, a to i do českého filmu.
Český filmař, například Robert Sedláček, se tedy v nejlepším případě snaží tenhle omezený obzor nějakým způsobem popsat, ale ne už ho překročit. Cestující evropský film, evropští režiséři v pohybu by pro nás měli být inspirací. První pokusy zvládl Martin Mareček v dokumentu Pod sluncem tma, Martin Ryšavý (Medvědí ostrovy) nebo předtím už Vít Klusák s Filipem Remundou, kteří se v filmu Český mír snažili také překročit nebo aspoň atakovat omezený český obzor. Pohyb směrem ven z malého evropského kontinentu je pro evropský film nevyhnutelný a pro nás je určitě inspirativní. Jde o to, abychom do rozjetého vlaku globalizace témat nenaskočili pozdě.