TROCHA HUMORU DO TOHO UMIERANIA

(21. Festival východoevropských filmů v německé Chotěbuzi ukázal ve dnech 1. - 6. 11. 2011, že i posmutnělí umělci z postkomunistických zemí se dovedou občas smát)

Tentokrát se obvyklá přehlídka muk postkomunistických kinematografií v hlavním městě východoevropského filmu, německé Chotěbuzi, nekonala. Bloudící a blouznící postavy, prostituti, běženci, vagabundi a šílenci spalující své oběti v pecích přestali letos hrát přesilovku. Dokonce i mistři filmové deprese Rusové, Rumuni a Poláci zabrnkali tentokrát na lehčí strunu. Úspěch ruského filmu Gromozeka  u publika i u festivalové poroty (Cena publika a Cena za nejlepší režii) znamenal ocenění pro hrdiny, kteří už nejsou tak černí jako bývalo u ruských filmů zvykem. Jsou tři. Za mlada hráli v kapele Gromozeka, nyní o třicet let později si jdou zahrát znovu. A také sedí v sauně a vyprávějí své příběhy. Vasja je policista, Mozerov je taxikář, a Eduard je chirurg. Temné tóny probublávají na povrch: První v průběhu filmu zastřelí milence své ženy, druhý si objedná mafiána, aby pořezal jeho vlastní dceru, protože ta si vydělává jako pornoherečka, třetí má rakovinu a ze své studentky si udělal milenku a důvěrnici. Východoevropská deprese je samozřejmě i tady.  Bití, mafie, brutalita života. Ale postavy tří chlapíků jsou svým způsobem veselé, život neberou příliš tragicky, oklepou se a jdou dál. Situace jsou absurdní až komické, černý humor kraluje.

Estonští knedlíci

V jiném festivalovém filmu zahrála estonská rocková skupina Kormoráni, která slavila úspěchy v dobách Sovětského svazu svými protestsongy a skončila v roce 1975.  Film se jmenuje Farts of Fury (Zuřiví páprdové) a natočili ho estonští dokumentaristé Andres Maimik a Rain Tolk. Jde o velký hit estonských kin, třetí nejúspěšnější film v historii estonské kinematografie vůbec. Jistý Keiser, dřívější leader Kormoránů, není schopen se v šedesáti letech uživit. Přežívá. Snažil se v nové době obchodovat s nemovitostmi, ale moc mu to nešlo. Žije pořád rockem a nejšťastnější je na svém Harleyi. Když už to nejde dál, rozhodne se kapelu obnovit. Další člen kapely hraje v kostelním chóru a další pracuje v reklamní agentuře. Další je opilec a další vlastní malou krejčovskou dílnu. Dát dohromady tyhle „staré, upocené knedlíky“ je obtížné, ale ne nemožné, zejména potom, co kamarád z agentury zatlačí na média. A nakonec je z toho koncert jako víno.  Nikdy není pozdě, i knedlíci mají šanci.
   
A do třetice polský film Ki v režii dokumentaristy Leszeka Dawida.  Jeho film patřil k objevům festivalu a získal dvě ceny. Kromě těžkých sociálních momentů ukázal i jasnější stránku reality. Malý varšavský byt, svobodná chaotická matka jménem Ki neboli Kinga, která si nerozumí se svým přítelem flákačem, vychovává dítě a nemá peníze. Vydělává si tu a tam jako modelka v akademii výtvarných umění, nakonec bez peněz odchází bydlet ke kamarádce. Od ní si vypůjčí jejího přítele. Toho přesvědčí, aby zahrál před kontrolou ze sociálního úřadu jejího snoubence. Přes celkově tísnivou atmosféru jsou i tady docela veselé momenty.  Dítě je sice nervózní, ale sympatické zrovna tak jako jeho matka. Herečka Roma Gasiorowská dostala za roli matky dokonce Cenu za nejlepší herecký výkon.  Režisér Leszek Dawid je přesvědčen o tom, že ženy u plotny jsou minulostí a že svobodná matka už není pejorativní pojem. „V Polsku panuje pořád ještě přesvědčení, že matka by měla nechat práce a být se svými dětmi doma. Pomalu se to ale začíná měnit. Existují už kavárny a knihkupectví, kde mohou trávit čas rodiče se svými dětmi. To se mi líbí.  Osamostatnění matek a mladých rodin oceňují zejména v Berlíně: mladé matky se tu docela dobře mohou účastnit na veřejném životě.“  Dawid také řekl, že peníze v současném polském filmu nejsou problém, že je jich dost. Polské filmy přestaly být lokální, jejich témata jsou podle režisérova názoru stále víc globální. „Ale problém je, jak zaplatit scenáristy. Režiséři si tak většinou píší scénáře sami, trvá jim to dlouho, takže po absolutoriu školy musejí čekat čtyři nebo pět let, než natočí první film. I tak se ale dnešní polská kinematografie za své filmy nemusí hanbit jako dřív,“ uzavřel režisér.

Český film Občanský průkaz od Ondřeje Trojana, vybraný do soutěžního programu, byl dalším z řady těch veselejších. Ve východoevropském filmu skutečně začíná být méně těžko, i když smutek a bezvýchodné stavy duše zůstávají pořád důležitým momentem. Východoevropské depresivní filmy mají většinou docela málo diváků, jako kuriozita oběhnou několik mezinárodních festivalů a tím končí svou dráhu.  Mám dokonce pocit, že tyto trudnomyslné dušezpytné filmy mnohdy diváky ani nepotřebují. Vystačí si samy. Proto je třeba humorný tón ve východoevropských filmech uvítat jako ruku podanou divákům.