NEMOŽNÉ NÁVRATY DO MINULOSTI

Proč třicet jedna let po první stávce v Gdańsku a třicet let po vyhlášení stanného práva v Polsku generálem Jaruzelskim stále láká filmaře story udavačství? „Udavačství, to není jen polský problém, je to problém mezinárodní,“ říká režisér, který točil filmy jak v Polsku, tak  ve Francii. „Věřím, že když se člověk pokouší ignorovat stíny minulosti, ať už minulosti kolektivní nebo osobní, vždycky se mu to vymstí. Minulost se k němu vrátí a poničí mu život.“ Krtek je film natočený v syrových exteriérech polských uliček někde na polsko-německém pomezí,  kde i sníh je šedý.  Roli udavače výborně hraje Marian Dziedziel, jeho syna Borys Szyc. Ve filmu není moc místa pro lásku, protože jedna kapitola z historie  do sebe postupně vtáhne  všechny aktéry a donutí je k iracionálním činům. Krtek je silný hlavně tím, že konfrontuje minulost s přítomností, kdy se všechno zdá být zapomenuto, společnosti žije jinak a jinde. Rodina vzdoruje, ale nemůže uniknout. Minulost má nad námi pořád příliš velkou moc.
   
Návrat do krásné minulosti

Jsou ale i krásné návraty. Největší filmový stan, postavený na zámecké zahradě nad Heidelbergem, stačil do posledního místa zaplnit nenápadný argentinský film režisérky Pauly Hernández  Jedna láska (Un Amor).  Hernández  stačila v roce 2008 vyhrát v Mannheimu a Heidelbergu celý festival s filmem Déšť. Byla to love story dvou lidí, kteří jsou každý z jiného světadílu,  neznají se a náhodně se  setkají v autě, kam se ona ukryla před deštěm. Ve  filmu Jedna láska se po třiceti letech vrací osamělá, úspěšná a seběvědomá žena do vesnice, kde prožila gymnaziální lásku.  Lisa je ženou globálního světa, která kdysi utekla před vojenským režimem s rodiči do Kanady. Nyní se vrací do míst prvních citů.  Najde oba své kamarády, svého bývalého přítele i svého bývalého milence. Lalo (Luis Ziembrowski) se točí pořád kolem aut jako kdysi, ale jeho kštice kudrnatých vlasů je pryč. Je  plešatý a obtloustlý. Její bývalý milenec Bruno (Diego Peretti) je pořád hezký, ale má rodinu v Buenos Aires. Sledujeme Lisu, Lala i Bruna za mlada v lyrických retrospektivách naplněných barvami jara. Pro oba dospělé muže je minulost společných koupání v rybníku nenávratně pryč. Lalo učí kluky řídit auta, organizuje závody,  Bruno píše scénáře pro seriály a soap opery, má rodinu, jeho žena je manažerka. Lisa je patrně po nepovedeném manželství  sama,  ale nemůže dostat z hlavy obrázek minulosti. Pro oba muže je někdo jiný než bývala, i když s Lalem prožije noc. Některé věci nelze vrátit, i když momentky z těch dob nám stále vězí nějak v hlavě. Je vůbec možné po třiceti letech navázat? Trojúhelník z doby studia, trojúhelník lásky, erotiky a objevování, se na chviličku mihne, ale zase zmizí. Režisérka, která dovedla svůj předchozí film navléknout na atmosféru deště, bubnujícího do kapoty auta,  nyní  ukazuje, jak city jsou  spojeny s duchem místa a času. Jsou to  city, v nichž hrají svou roli sluneční paprsky nebo proud vody. Ale i tahle minulost má svá pravidla podobně jako v polském filmu.  Je do značné míry nevysvětlitelná, nelze se do ní vrátit, nelze ale také říct dost, utrum, končíme. Minulost je pořád někde tady, při  nás, couráme se ví, nemůžeme z ní vystoupit,  ale hlava je jinde.

Minulost jako pevný bod

Argentinská režisérka  Paula Hernández užívá emotivní retrospektivní  líčení, zatímco Polák Rafael Lewandovski si vystačí s minulostí nasvícenou jen z přítomnosti. Pro oba je ale zkoumání minulosti zásadní věcí. Proč minulost filmaře láká, i když je v ní tolik ošemetných nástrah? Proč se k ní vracejí, když je právě oživení ducha minulosti tak obtížné? Vypadá to, jako by byla minulost v dnešní nejisté a těžko vysvětlitelné době záchytným bodem. To, co se stalo, se nemůže odestát. Je to fakt, něco neměnného, nehybného. Navíc cesta do minulosti může být stejně dramatická jako cesta do cizích zemí.  A cestování, to je obsese dnešní světové kinematografie. Francouzský hudební meodram Milovaní, který záhy vstupuje do českých  kin, se odehrává v Paříži roku 1964, v Československu roku 1968,  pak opět v Paříži sedmdesátých let, v Londýně roku 1997 a v Montrealu roku 2001 s epilogem  roku 2007 opět v Paříži. Záliba současného filmu v cestování po kontinentech a v čase má určitě společné body s epochou gobalizace,  včetně té filmové. Ale má i co dělat se znejistěním člověka v souřadnicích dneška. Jaká byla ta minulost? Byla opravdu tak krásná nebo tak zlá?  Co se s námi vlasně stalo? Je možné se od minulosti jen tak odpoutat? Vnitřní pocitová cesta za tím, co bylo, má pro Lisu, která se vrací z Kanady,  symbolický význam.  Zrovna tak jako pro mladého Poláka, který kšeftuje s textilem někde u Slubice. A nehledají  japonští turisté, kteří si na středověkém mostě přes řeku Neckar v Heidelbergu fotografují panorama města, také pevný bod minulosti? I když většina minulosti  zmizela a byla odváta? A není  nakonec to  nejkrásnější na filmovém festivalu, když spojí  duch filmového vyprávění s duchem města?

MFF v Mannheimu a Heidelbergu je pátý nějstarší v Evropě, jeho náklady jsou kolem 1,4 mil. Eur,  festival je plně podporován oběma městy a spolkovou zemí Bádensko-Württembersko. Festival nemá sponzory. Neprobíhají tu velkolepé večírky, při tzv. Guest party v půli festivalu se k jídlu podávají pouze preclíky. Letošní festival uvedl osmdesát filmů v pěti tematicky členěných programových sekcích. Nejvíc filmů přišlo z Evropy, Argentiny a Číny. Z východní Evropy nejvíc z Polska.

Heidelberg tvoří společně s Mannheimem a Ludwigshafenem metropolní region, nazývaný též Trojúhelník Rýn-Neckar s 2,5 mil. obyvatel. Ti tvoří velkou část publika festivalu. Gró návštěvníků festivalu je střední generace, studenti sem chodí málo, přestože Mannheim i  Heidelberg jsou význačná univerzitní města.  Specialitou Heidelbergu je historické centrum a zřícenina zámku, na jehož zahradě se festival odehrává. Specialitou Mannheimu je historická vodárna, univerzita,  soutok Rýna a Neckaru a čtvercová soustava centrálních ulic, pojmenovaná jen písmeny a číslicemi. V Mannheimu je festival umístěn do kulturního a nákupního centra Stadthaus  a do dvou programových kin.

Autor je programový spolupracovník MFF Bratislava