SLÁVNI REŽISERI NA SCHODOCH V CANNES

Cesta do paláce

Diváci, kteří přicházejí do Festivalového paláce pěšky, to mají dost těžké. Musí počítat s velkými časovými prodlevami,  než se proderou davy kolem paláce a dostanou se do policejně střežené uličky poblíž hotelu  Majestic. Tam se prokážou pozvánkou nebo akreditací a jdou v podstatě v protisměru, jenže tentokrát už bez prodírání v ohrazeném pruhu. Patnáct  minut před zahájením už najíždějí po další  přísně  střežené lajně festivalové automobily s filmaři a vysoce postavenými oficiálními osobnostmi, kteří se pak fotografují dole před výstupem po koberci. Málo významní diváci, kteří se dostanou ve  stejný čas pod schody jako hvězdy, proto musí být odháněni,  aby se nezapletli mezi slavné hosty z limuzín.  K tomu je pod palácem zřízena další ulička ze železných zábran a provazů, takže pěší diváci se nemohou promíchat s hvězdami, protože k výstupu mají  zvláštní uličku vlevo, kam kamery nedohlédnou.  Patnáct  minut před zahájením se na velkém plátně ve festivalovém kině  promítá přímý přenos z míst pod schody, kde se herci fotografují, někteří i tančí nebo dávají autogramy. Nahoře nad schody čekají na stars nejvyšší představitelé festivalu Gilles Jacob a Thierry Frémaux, vítají je, promlouvají s nimi a pak je přesně tři  minuty před začátkem představení  uvedou do sálu.  Obecenstvo vstává a dvě minuty tleská, přesně v celou se začíná.

V případě Bertolucciho to bylo trochu jinak. Slavný režisér je totiž na kolečkovém křesle. Přenos z výstupu po schodech se tedy nekonal, protože mistra musela vyvézt i  s vozíkem  plošina. Herci z jeho filmu Tea Falco a Jacopo Olmo Antinori  proto museli čekat na svého režiséra přímo před vchodem do kina a přitom byli stále v přímém přenosu.  Plynulost procedury byla narušena. Chvíle prodlev jaksi nezapadají do scénáře. Oba herci nevěděli co. Herečka si hladila své plavé vlasy a herec zíval. Kordon ochranky zprava i zleva hlídal, aby se k nim nepřiblížil  někdo cizí, aby je nerušil, nežádal o podpis, nefotil. Pak vyvezli  Berlolucciho. Mistr bravurně zajel na svém vozíku do středu kina na vyhrazená místa. Zatleskalo se a film se rozjel.

Své dospívání očima starého člověka

Byl to jeden z mála filmů v Cannes,  které byly mladé duchem. V případě jednasedmdesátiletého režiséra, který má za sebou slavné filmy, skandály a ceny, to docela překvapuje. Já a ty je film, který se odehrává většinou ve sklepě domu, ve špinavé  špelunce, kam uteče čtrnáctiletý Lorenzo, aby nemusel jet na lyžařský výcvik se školou.  A tam, kupodivu, potká svou poloviční sestru pětadvacetiletou Olivii. Neví o ní nic, léta ji neviděl. Z talentované fotografky se mezitím stala junkie, dívka je závislá na heroinu, nemá kam jít, nemá za kým jít. A tenhle podivuhodný příběh dvou lidí, kteří se pořádně neznají,  přestože  mají společného otce, má příchuť  zvláštní magie a génia slavného režiséra. Bertlolucci si původně myslel, že po roce 2003, kdy ochrnul,  nenatočí už žádný film. „Nevěděl jsem, co bych točil,“ říká mistr. „Musel jsem se napřed vyrovnat s myšlenkou, že musím být na invalidním vozíku. Postupně jsem se učil akceptovat tenhle fakt a pak jsem si uvědomil, že můžu natočit film i z jiné pozice, než jsem byl vždycky zvyklý. Upoutal mě svět dospívání.  A tak jsem natočil Já a ty, protože mě fascinovala idea, jak můžu změnit klaustrofobii malého, haraburdím přecpaného prostoru klaustrofobií.“  Bertolucci už třicet let nenatočil film v italštině. Stejnojmenná novela Niccola Ammanitiho ho před dvěma lety zaujala,  cítil v ní  jiskru. „Přizval jsem ještě další dva scenáristy a začali jsme s psaním scénáře. Udělali  jsme oproti knize  velké změny, ale nakonec se ty největší změny odehrály přímo při natáčení. To je  na filmu to magické.“ Jako herce si Bertolucci vybral po dlouhém hledání mezi slavnými tvářemi dva úplné začátečníky. „Nedá se ani spočítat, kolik jsem jich viděl. Jacopo Olmo mě upoutal svýma velkýma očima, svými vlasy, které mne připomněly kštici Roberta Smitha z The Cure a v jeho malé tváři jsem viděl  herce Malcolma McDowella za mlada a kupodivu i jednu postavu Piera Paola Pasoliniho.“
    

Velké filmy soutěže

Mentální mládí Bertolucciho patří určitě k překvapením letošního festivalu zrovna tak jako dva české filmy v oficiálnim programu – skoro hodinový „krátký“ absolventský film Tambylles Michala Hogenauera (programová sekce Cinéfondation) a krátký animovaný film Tramvaj Michaely Pavlátové (sekce Čtrnáctidenník režisérů), který uvedl publikum do stavu blízkému extázi.

Festivalová soutěž byla letos naplněna spíš filmy slavných režisérů. Mentální mládí italského klasika mi připomnělo skvělou postavu starého japonského profesora v soutěžním Kiarostamiho filmu Jako někdo zamilovaný  s výborným  Tadashim Okunem v roli starého profesora.  V soutěži byly umělecké experimenty i filmy, které jdou hned po festivalu do distribuce, což tu nebývá zvykem.

O určitou kontroverzi (ne tak velkou jako loni Lars Von Trier) se postaral rumunský režisér Cristian Mungiu s filmem Za horami. Za horami stoji klášter řádových sester, jedna z nejmladších je Voichita. A do kláštera přivede svou kamarádku Alinu, dívku  bez rodičů, která nemá kam jít. Alina si plánuje, že s Voichitou (svou hodně blízkou kamarádkou ze sirotčince) odjedou do Německa a budou tu vydělávat na výletní lodi. Jenže Voichita dá přednost  Bohu. To, že Alina ruší klášterní řád („Říká hrozné věci a mluví změněným hlasem, “) říkají o ní řádové sestry, které se ji panicky bojí.  Alina je ve skutečnosti normální holka. Nakonec ji klášter, trpící  trvalým nedostatkem financí,  obere o 500 Eur, které měla připravené u svých dávných opatrovníků.  Není to zrovna líbivý film z hlediska církve. Cenu ekumenické poroty tenhle film určitě nedostane, protože ukazuje řádové sestry jako společnost hodných ale zbabělců.