V CANNES SA Z FILMOV NEODCHÁDZA |
V CANNES SA Z FILMOV NEODCHÁDZA |
Jedině v Cannes se může stát, že na více než tříhodinový turecký film líčící smutný život bývalého herce, který se z Istanbulu přestěhoval na vesnici do Anatolie a píše sloupky do místních novin, se natlačí taková spousta diváků, že nestačí ani velký sál Lumière pro 1500 lidí. Tlačenice je tak masivní, že mě dovnitř na základě sympatie s lyžováním propašuje uvaděč. Uvaděč totiž žije přes rok v Albertvillu a v zimě si vydělává jako lyžařský instruktor v známém ski centru La Plagne.
V létě se pak ohřívá na Riviéře a přilepšuje si do rozpočtu prací ve Festivalovém paláci. Jako instruktor i jako uvaděč má mezinárodní klienty. „V kině i na svahu mluvím s lidmi ze všech zemí,“ říká hrdě. Trochu mu povídám o našich lyžařských střediscích a tím zlomím jeho odpor. Najdou mi úplně nahoře v odlehlé části kina místo. V našlapaném sále by nepropadla sirka a během filmu skoro nikdo neodchází, jak je zvykem u nás.
Tady prostě filmy jako je Zimní spánek v režii nejvýznamějšího tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana mají své místo v srdci diváků. Ceylan je tu jako doma už od roku 2011, kdy tu v soutěžním programu uvedl své „metafyzické road movie“ Tenkrát v Anatolii. V tomhle filmu představil skupinu mužů, kteří během tmavé a větrné noci hledají podél opuštěných horských silnic jižní Anatolie zakopanou mrtvolu. V Zimním spánku žádná mrtvola není, zato herec vypráví o svých rolích, o tom, že nikdy nepřijal roli v soap opeře nebo v akčním filmu a také o tom, že hlavní cíl herce je udržet si důstojnost. Téměř celý film se odehrává v interiérech, je vpravdě nekonečný a myslím, že i těžko distribuovatelný. Ale tady se líbí, protože je to prostě něco jiného.
Mezi velmi očekávané filmy mezinárodní soutěže Cannes patří dozajista francouzský film Saint Laurent v režii Bertranda Bonella. Roli jednoho z nejvýznamějších módních návrhářů 20.století vytvořil francouzský herec Gaspard Ulliel a jeho přítele a obchodního partnera Pierra Bergé zahrál Jérémie Renier. Jen krátce se film dotkne Laurentových let v Alžíru, kde se narodil a jeho učednického pobytu u Christiana Diora. Těžiště filmu je v letech 1968-1975 a film je zakončen nádhernou scénou, kdy starý muž na pohovce naslouchá zpěvu Marie Callas, plynule se objeví obraz módní show s modelkami v sametových šatech s ruskými a asijskými prvky, typickými pro Laurentovy pozdní kreace.
Film nakonec vzdává hold baroknímu trendu Saint-Laurenta, ale uvidíme i jeho výrazně striktnější módu ze šedesátých let, třeba dámský smoking nebo kostým, kdy Saint-Laurenta inspirovala abstraktní plátna Pieta Mondriana a pop artové prvky Andyho Warhola. Laurent měl osobně rád geometrický styl amerického malíře Marka Rothka a toužil si koupit jeho obrazy. Film nezapomněl ani na pouliční butiky s jednoduchou módou, jimiž Saint-Laurent slavil velké obchodné úspěchy. Hlavně ale rozebírá Laurentovy duševní stavy, jeho úzkosti, vzniklé v době mládí , kdy sloužil v armádě. „Připadám si jako lak na nehty z levného obchodu,“ stěžuje si návrhář krátce před svou smrtí v roce 2008. Užívá po celou dobu celou škálu léků od stimulacií (Captagon) přes prostředky proti bolesti (Optalidon) až po léky na deprese. Neustále polyká nějaké tabletky.
Ve filmu také figurují jeho dva hlavní milenci, z nichž jeden zemřel na AIDS. Politické pozadí doby je uvedeno jen krátce, ale jsou tu například archivní záběry sovětské okupace Československa v roce 1968 a portrét Jana Palacha z roku 1969. Zajímavé je, že na letošním Berlinale byl v únoru uveden konkurenční film Yves Saint Laurent v režii Jalila Lesperta s Pierrem Nineym a Guillaumem Galliennem v roli návrháře a jeho přítele Pierra Bergé. Předchozí film o Laurentovi měl zatím ve Francii 2 milióny diváků. Lze věřit, že i druhý Saint Laurent si získá diváky, i když nepatří mezi ty nejlepší v životopisném žánru. Ostatně diváci si už na konkurenční filmy zvykli, například v letech 2008 a 2009 vznikly dva filmy o Coco Chanel, jeden byl pro televizi a druhý pro kina, v jednom hrála hlavní roli Barbora Bobulová a v druhém Audrey Tautou.
Vysoce zajímavý byl také soutěžní film Timbuktu, natočený v koprodukci Mauritánie a Francie africkým režisérem a producentem Abderrahmanem Sissako. Tento oceňovaný africký tvůrce se narodil v Mali, žil v Mauritánii a nyní se pohybuje mezi Mali a Francií. Sissako není už jako stará generace afrických tvůrců, kteří ve filmech líčili, jak muži kopou studnu a ženy nocí vodu na hlavě. Jeho nový film je vysoce aktuální, pojednává o islamistech. Ti na začátku filmu obrazoborecky střílí z kalašnikovů do tradičního afrických sošek.
Bojovníci islámu působí nedaleko města Timbuktu a nutí vesničany žijící v hliněných chýších, aby přijali myšlenky džihádu. „Kouření je zakázáno, hudba je zakázána, ženy musí nosit závoje,“ vyhlašují ortodoxní vykladači náboženství, vyzbrojení samopaly, vlajkami a po ruce s dobrovolníky, ochotnými kdykoli střílet. Hudba i nezakryté hlavy nebo ruce žen jsou pro ně prostě „haram“, hríšné. Požadují také, aby se místní učili arabsky, protože lokální jazyk bambara je pro mnohé z islamistů nesrozumitelný.
Místní jsou ale vzpurní. Například Satima, která pěstuje ovce, si ráda rozplétá vlasy a její rodina je proti jednotnému náboženství. Ten, kdo neposlouchá, je potrestán. Bití přes zádá pro ty, kdo přes zákaz hráli na kytaru, kamenování osob zahrnutých v písku za cizoložství. „Jsme vaši strážci,“ vyhlašují islamisté. Režisér filmu sám není proti islámu. „Islám jako každé náboženství je řízen láskou, vysokými hodnotami a tolerancí. Ale když tyhle tři věci zmizí, je to vážné,“ řekl Sissako v Cannes.
Je vidět, že současný film přestává být televizní pohádkou pro dospělé, ale zabývá se politikou, stavem společnosti a civilizačními nemocemi. Možná je role takového filmu očistná. A jsou to také filmy, které ukazují, že skutečnost je mnohem barvitější než to, co co se dá vymyslet.