VZBURA PSOV NA FESTIVALE V CANNES

Maďarský Amores Perros (Láska je kurva) se liší od mexického filmu v tom, že Hagen není vůbec zabiják jako byl mexický pes Cofi. To pozná i bezdomovec, který psa, který se toulá po budapeštských ulicích a hledá pána, přiláká k sobě. Ale jen proto, aby ho záhy prodal majiteli tureckého bistra za kebab a trochu peněz. A Turek už za mnohem větší obnos psa střelí chovateli, který se živí psími zápasy. Další části filmu, kde nový majitel psa mlátí, brousí mu zuby a vstřikuje anabolika, jsou pro silnější povahy a nechci je tu rekapitulovat. Nicméně příběh pádí dál, pes po vítězném zápase uteče, je chycen od pracovníků veterinární asanační služby, dostane se do útulku. Ale když mu už jde o krk, „zorganizuje“ vzpouru psů, což je vlastně jeden z vrcholů filmu, zatím v kinematografii zcela ojedinělých. Podobně silnou scénu známe třeba z Hitchcockova filmu Ptáci. Pro natáčení vzpoury psů musely být v Budapešti uzavřeny celé ulice a dokonce i most přes Dunaj. Divák se na tuhle scénu dívá s jistým zadostiučiněním. Byl to přece člověk, kdo z milého rodinného zvířete vychoval stvůru, která vrčí, cení tesáky a napadá lidi. Byl to člověk, kdo psa opustil a nechal toulat po městě. Byl to člověk, kdo ho dal do útulku, šel proti zvířecím genům a vyrobil z něj nebezpečného zabijáka.

Mundruczó natočil film v maďarsko-německo-švédské koprodukci. Je to psí film, který pojednává hlavně o lidech. Snímek naštěstí není příliš krvavý, i drastické nebo smutné scény jsou nějak zjemněny. Pes Hagen jakoby mluvil i v těch nejobtížnějších situacích. Ponechává si většinou přátelskou tvář a chápavé oči. Mluví také pomocí svého nesmírně živého ocasu. Po celou dobu filmu si zachovává psí důstojnost. Přes kritické části psího příběhu se přeneseme také díky scénám s Lily. Dívka má andělskou tvář a krásný záhadný úsměv. Mistrně ji hraje začínající herečka Zsofia Psotta.

Film velice pěkně ukazuje, že je možné vést smečku, jen pokud je vůdčí jedinec aspoň o malinko inteligentnější než vedená většina. Což bych chápal jako aktuální politické poselství. I když Bílý bůh na začátku vyhlíží jako naivní příběh dívky a psa, postupně se dostává víc a víc do hloubky, přicházejí další významové vrstvy, až se změní v mýtické podobenství o vině a trestu a o elitě, která si osobuje právo vést masy. Stává  se metaforu morálky lidské společnosti. Na pozadí filmu je přítomna vize revoluce, kterou provádějí zbídačelé masy různých opuštěných ořechů a neznámých psích plemen. Ano, film je možné v tomto smyslu interpretovat jako psí komunistickou internacionálu. Poselství o síle bouřících se mas je tu jasně patrné a určitě vychází vstříc pocitům diváků, kteří mají za to, že současné společenské pořádky potřebují změny. Film je technicky mistrně natočen s celou řadou scén viděných z pohledu běžícího psa. Cvičitelkou byla známá Teresa Ann Millerová, která se řadí mezi nejlepší odborníky na výcvik hereckých zvířat. Žije v Los Angeles a ve Vídni a už od dob komisaře Rexe je vyhledávána filmovými a televizními společnostmi.  Její vklad pro film Bílý bůh byla neocenitelný, protože velké části filmu závisí na dobré choreografii psího ansámblu. Jen tak si film podrží svůj smysl pro lidi.