FALOŠNÉ TÓNY VEĽKÝCH MAJSTROV V CANNES

Známí filmaři nebo dokonce velcí mistři filmového plátna jako je japonská režisérka Naomi Kawase, turecký režisér Nuri Bilge Ceylan, kanadský Atom Egoyan, americký herec a režisér Tommy Lee Jones, belgičtí bratři Dardennové, kanadský guru David Cronenberg nebo britská režisérská legenda Ken Loach v Cannes uvedli buď jen standardní filmy nebo dokonce dlouhé symbolické snímky, které si mohou oblíbit především snobové. Ti v Cannes hrají vždycky důležitou kartou. Cronenbergův artistní a vyumělkovaný film Mapy hvězd pojednává o rodině pracující v showbusinessu v Los Angeles. Její členové jsou buď agresivní sobci nebo jinak nemocní lidé, diktátoři nebo epigoni. Nejlepší je tu herečka Julianne Moore, která hraje stárnoucí star Havanu Segrand. Havana se snaží dostat k roli svého života.

Loachův hymnus za lepší vzdělání proletariátu ve třicátých letech Jimmyho hala nepatří mezi nejlepší díla tohoto věhlasného autora a bratři Dardennové, kteří v Cannes oslnili v roce 1999 filmem Rosetta, se tentokrát ve filmu Dva dni, jedna noc pustili na vratkou půdu sociální analýzy středních vrstev. Film s hereckou hvězdou Marion Cotillard v roli zaměstnankyně továrny na solární panely v belgickém městě Seraing se pohybuje mezi relativně bohatými zaměstnanci, kteří mají hlasovat pro nebo proti prémii 1000 Euro pro jednoho každého z dvanácti pracovníků montážní dílny. S prémií má však být spojen vyhazov jejich kolegyně Sandry (Cotillard). Ta přes víkend objíždí pracovníky továrny a přesvědčuje je, aby se prémie vzdali, což se podaří půl na půl. Mezitím spolyká třicet tabletek Xanaxu, protože si připadá jako žebrák a padne do deprese. Proč ve filmu v kapitalistické továrně rozhodují zaměstnanci, proč po pokusu o sebevraždu a ošetření ve špičkové nemocnici se Sandra ještě ten den vrací do běžného života, proč údajně chudnoucí lidi obklopují luxusní předměty, to vysvětleno není. Nedozvíme se, proč si vykořisťovaní zaměstnanci pořizují drahé mikrovlnné trouby, zimní zahrady nebo bezpečnostní dveře, které stojí 4000 Eur. Nemohli by se spokojit s něčím levnějším, když tak rychle chudnou?

Film vyznívá falešně, nicméně podle  hlasování francouzských filmových kritiků je to nejvyšší aspirant na Zlatou palmu vedle tříhodinového tureckého opusu Zimní spánek, u nějž je kumšt přečkat polovinu filmu ve zdraví. Podobně vykonstruovaně působí postavy únosového dramatu Atoma Egoyana Zajatkyně, v němž psychopat operující s nejlepší informační technikou drží v izolované místnosti dívku, přičemž v jeho domě uklízí jeho matka. Dokonce i mladý Kanaďan a nová naděje Hollywoodu Ryan Gosling nepřinesl ve svém režijním debutu Lost River nic jiného než řadu monster a běsů, kteří se promenují v chudnoucím městečku Lost River a vzájemně se ohrožují. V lidech se probouzí sadismus a zvířeckost, kradou, případně se topí v blízké přehradě. Paralelně s přehlídkou monster běží světelná show, v níž vystupují zas jen monstra. Celkově šlo Goslingovi o obraz dekadence civilizace a konce amerického snu, nicméně film navzdory vizuální kvalitě není nic než souhrn nesmyslných výjevů, doprovázených explodující hudbou.

Autentické filmy

Možná právě v tomto okolí filmů pro snoby zapůsobil třetí celovečerní film Petra Václava Cesta ven jako čerstvý vítr. Film se odehrává mezi Romy na Ostravsku a v závěru na česko-bavorské hranici na Plzeňsku. Hrdinkou filmu je Žaneta (Klaudia Dudová), která se snaží vybřednout z beznadějného života romské komunity – života na dluh, s drogami, s nenávistí kolem. Herecký výkon neherečky Dudové je skvělý, i když před svou filmovou rolí u Václava pracovala jako pokladní v obchodě se smíšeným zbožím. V Cannes vystoupila spolu s delegací k filmu na pódium kina v okolí luxusních rybích restaurací a butiků a získala velký potlesk. Film Petra Václava neposkytuje příjemný obraz ČR: jsou tu podvodní politici, kšftaři s evropskými dotacemi, nekonečná sídliště, oprýskané domky, serpentiny teplovodů, bariéry plechových plotů, nevzhledné fabriky, kostky socialistických nákupních center, v nichž kralují bílí i romští překupníci. Nicméně to, že film v Cannes obstál a dokázal naplnit kina, patří k dobré zpráve o české kinematografii. „Nechtěl jsem točit film o Romech, chtěl jsem točit film o lidech na okraji společnosti,“ řekl Václav. Podle jeho názoru film zabral v Cannes proto, že osud lidí na okraji společnosti je téma, které Evropu zajímá. Cestu ven v Cannes koupil fracouzský prodejní agent Premium Films.

V soutěžním programu je přesto několik filmů, které nejsou ani opakováním známých vzorců, ani chaotickým mišmašem opticky působivých výjevů. Film od enfant terrible kanadské kinematografie Xaviera Dolana Mommy (podle řetízku na krku, dárku syna matce) je excentrická, ale skvělá studie soužití matky (Anne Dorval) a hyperaktivního syna trpícího neurovývojovou poruchou ADHD (vynikající Antoine-Olivier Pilon). Kluk je těžko zvladatelný a trpí záchvaty agrese. Sám o sobě mluví jako o „retardovi“, ale sní o tom, že bude jednou studovat na přední světové umělecké škole Juilliard v New Yorku. Dostane se místo toho do ústavu.

Francouzsko-gruzínské drama Hledání (režie Michel Hazanavicius) je působvý film umístěný do doby druhé čečenské války (1999), kdy ruská vojska postupují a vybíjejí Čečence, zatímco čečenské rodiny, které se chtějí zachránit, odcházejí v desetitisících do sousedního Ingušska. Tento exodus je neuvěřitelně působivou kulisou filmu. V centru je příběh devítiletého kluka, jemuž ruští vojáci postřílí před jeho očima otce a matku a paralelní příběh ruského vojáka, který se z pozice pucfleka v polní márnici vyšvihne až na frontu.

Dobrý je i argentinsko-španělský povídkový film Wild Tales s postavami běžných lidí, konfrontovaných v ironickém až surrealistickém hávu s různými situacemi, které je přesahují. Třeba muž, který umí jako minér vyhodit do povětří celý dům, si nedovede poradit s byrokracií po odtahu auta. A jistě je třeba zmínit i film Pan Turner od význačného britského režiséra Mika Leigh. Timothy Spall tu vynikajím způsobem zahrál milovníka přírodních nálad, malíře první poloviny devatenáctého století J.M.W. Turnera. Leighovi se podařilo film prokomponovat tak, jak malíř maloval svá plátna se světlem pronikajícím mlhou a s rybářskými loděmi v popředí.