CANNES 2014: POROTU ZAUJALI MORALIZUJÚCE PRÍBEHY

V Cannes byly uděleny v sobotu večer ceny, které pro většinu filmů znamenají vstupenku do distribuce nebo dokonce do filmového nebe. Zcela stranou zájmu poroty zůstaly filmy zachycující skutečné  příběhy ze současnosti jako byl film Timbuktu nebo Hledání.  Festival se obešel bez velkých hollywoodských spektáklů, ale americký životopisný film režiséra Bennetta Millera Foxcatcher porotu zaujal natolik, že mu dala Cenu za režii.

Film pojednává o olympijském vítězi ve wrestlingu z osmdesátých let Marku Schultzovi, jehož podporovala prominentní americká průmyslnická rodina du Pontů. Du Pontové mají  francouzské kořeny a  založili své podnikání na chemické výrobě, na výrobě střelného prachu a textilu. Rodina du Pontů rozvinula i podporu amerických sportovců na olympijských hrách.  Jeden z následníků dynastie du Pontů, John du Pont, je ve filmu vylíčen jako ornitolog a filantrop, který silně podporuje americké národní hodnoty. Do svého týmu wrestlerů Foxcatcher zahrne také Marka Schultze,  amerického zápasníka, který v roce 1984 vybojoval na olympijských hrách v Los Angeles zlatou medaili ve volném stylu. Později díky podpoře du Ponta na Olympijských hrách v Soulu v roce 1988 získal ve stejné kategorii 6. místo. V roce 1996 neměl  na hrách v Atlantě štěstí a du Pont následně v pominutí smyslů  jeho trenéra a bratra Dava Schultze před svým venkovským sídlem zastřelil. Du Pontova  duševní porucha není ve filmu rozebírána, jen tu okrajově figuruje jeho náklonnost k drogám a alkoholu. Mark se po smrti svého bratra  dává na japonské bojové umění jujitsu a posléze zakládá kliniku pro zápasníky v Oregonu. Du Ponta velmi dobře ztvárnil  americký komediální herec a producent Steve Carell. Bývalý model, tanečník, dnes producent a herec Channing Tatum hraje wrestlera. Film je dobrý, má etické poselství, je dobře zahraný, ale není ničím mimořádný.

Zlatou palmu si z rukou Quetina Tarantina a Umy Thurman odnesl významný turecký režisér Nuri Bilge Ceylan za film Zimní spánek, více než tříhodinový opus o bývalém herci, který si otevřel venkovský hotel v Anatolii a píše sloupky do místních novin a sepisuje dějiny divadla. Jde o smutný úvahový film o smyslu lidského konání a lidském egoismu. Film je díky své délce a pomalému rozvíjení tématu prakticky nedistribuovatelný. Je to typický snímek pro milovníky filmového umění.  Ti v jeho symbolismu jistě najdou mnoho skrytých významů, které budou neustále analyzovat. Podobného rodu je film Zázraky italské režisérky Alice Rohrwacher, opět pomalu se rozvíjející příběh s výrazným etickým poslestvím. Rohrwacher ale film natočila přece jen napínavěji a zábavněji než Ceylan a dostala za něj Velkou cenu poroty. Cenu jí za ovací publika předala osmdesátiletá italská star Sophia Loren. Na pódiu Loren vzpomněla božského Marcella Mastroianniho, který byl jejím filmovým partnerem. Jeho portrét  zdobil letošní festivalový plakát. V centru filmu Zázraky stojí rodina německého ekologického včelaře, který se přestěhoval do Itálie, kde celá jeho celá rodina farmaří. Včelař Wolfgang odmítá moderní sériovou produkci. Silný, ale obtížný film Andreje Zvlaginceva Leviathan získal Cenu za scénář Olega Něgina. V ruském filmu je poměrně dost současné trpké ruské reality.  Je to film o drsném opilci a slabém člověku Koljovi  (Alexej Serebrjakov), který  má  mytologický rozměr. Kolja se dostane do konfliktu se starostou města. Starosta operuje neomezenou mocí a  potřebuje  rodinu Koljy  vystěhovat a prosadit na místě jejich domu developerský projekt. Kolja si najme  advokáta z Moskvy. Advokáta ale zbijí a Kolju strčí do vězení. Gauner s posvěcením církve zvítězí, moře se bouří, ale mořská příšera stojí  na straně zla.

Trochu života do filmového umírání přinesl kanadský režisér Xavier Dolan ve flmu Mommy, za který dostal Cenu poroty spolu s klasikem francouzaké kinematografie Jeanem-Lucem Godardem. Ten do Cannes nepřijel, přestože tu měl dva filmy ( soutěžní Sbohem jazyku a jednu povídku z třináctidílného filmu Mosty Sarajeva, uvedeném v hlavním programu mimo soutěž). Bránil mu věk i nesouhlas s canneských tržištěm filmů. Godardovi  je  84 let a  neuznává, co obvykle nazýváme filmovým průmyslem a star principem. Vyznává  jen čisté filmové umění. Dolanův film  pojednává  o chlapci s neurovývojovou poruchou, kterého fenomenálně zahrál Antoine Olivier Pilon. Nejzábavnější při předávání cen byl britský herec Timothy Spall, který dostal Cenu za mužský herecký výkon ve filmu Pan Turner. Nebylo jasné, jestli pláče nebo se směje, jestli z mobilu čte nebo jestli jím telefonuje z pódia  manželce.  Film kanadského režiséra Davida Cronenberga Mapy hvězd se musel spokojit jen s Cenou  za ženský herecký výkon Julianne Moore, která je jediným velkým hercem v tomto  zvláštním vzteklém  filmu, který chtěl odhalit mechanismy Hollywodu, ale neodhalil zhola nic.   Ostatní herci tu  připomínají spíš ochotnický soubor.  

Významnou cenu si z Cannes odnesl zástupce maďarské kinematografie – Kornel Mundruczó za film Bílý bůh, který zvítězil v mimosoutěžní sekci Určitý pohled. Ve filmu hrají hlavní roli psi a psi se v něm také vzbouří potom, co utečou z útulku. České barvy hájil v Cannes  režisér Petr Václav v mimosoutěžní sekci ACID. Jeho posletví o Romech Cesta ven se v Cannes dočkalo velké pozornosti. Václav srovnával dobu svého romského filmu Marian (1996) s tím, jak to vypadá v Česku a východní Evropě  s Romy nyní: „Když jsme točili Mariana, vycházeli jsme z komunismu. Mysleli jsme, že společnost půjde dopředu a že jak nám, tak Romům bude líp. Stalo se ale, že nám je možná líp, ale Romům je hůř. V roce 2013 vznikl film Danise Tanoviće Epizoda ze života sběrače železa. Popisuje, jak Romku nechtějí  ošetřit v nemocnici v Bosně poté, co potratila.  Žena  málem zemře, protože rodina nemá na léky. Co to je? Jugoslávci byli vepředu, byl to pro nás Západ a dneska tam určitá část populace nemůže jít ani k doktorovi. To je naprosto šokující a mě zajímá, jak je možné, že jsme pětadvacet let po revoluci mohli dojít takhle daleko.“  V této souvislosti lze už jen podotknout, že podle mimosoutěžního dokumentu francouzské herečky a režisérky Stéphanie Valloatto Karikaturisti – pěšáci demokracie, v němž jde mj. o cenzuru, je Česko a Slovensko zařazeno mezi země s „nápadnými problémy“, pokud jde o cenzuru. Situace u nás je podle tohoto filmu srovnatelná se zeměmi Latinské Ameriky. Horší už je jen situace v Rusku, na severu Afriky a v Indii. Nejhorší je situace v Číně, arabských zemích a části Afriky. Lepší než u nás  je situace v Západní Evropě, USA a  Austrálii, nejlepší je  v Kanadě a severských zemích Evropy. Je tedy dobré, že v téhle situaci může film Cesta ven jít u nás do oficiální distribuce a může se o něm otevřeně mluvit.