|
ROZHOVORY S DESIATIMI EURÓPSKYMI REŽISÉRMI |
ROZHOVORY S DESIATIMI EURÓPSKYMI REŽISÉRMI |
S deseti evropskými režiséry o jejich práci a o Karlových Varech – Dny kritiků Variety
Letos už po sedmnácté přivezla do Karlových Varů networkingová organizace pro podporu evropského filmu European Film Promotion se sídlem v Hamburku deset evropských filmů, které se zalíbily osmi kritikům prestižního filmového časopisu Variety. Na projektu tedy pracovala víc než polovina všech kritiků Variety – časopis jich má po celém světě celkem patnáct.
Letos se změnil tým, jenž filmy do této sekce vybíral. Kritiky koordinoval z Paříže americký šéfkritik Variety Peter Debruge. Snímky sekce Dny kritiků Variety: Evropa dnes! Byly letos vybrány mezi prvními, druhými a třetími filmy režisérů. Český film ve výběru chyběl, protože žádný z českých filmů, které připadaly v úvahu, nebyl ve Variety včas recenzován, což je podmínkou výběru. Kritici uvažovali nad Cestou ven Petra Václava, která ve Variety recenzi měla.
Témata filmů letošní sekce Dny kritiků Variety: Evropa dnes! se týkala cizinců, ať už přistěhovalců nebo lidí, kteří se cítí osamělí ve většinové společnosti. Rakouský film Macondo v režii íránské dokumentaristky Sudabeh Mortezai popisuje život utečenců z Čečenska na vídeňském sídlišti. Hlavním hrdinou je jedenáctiletý Ramasan a jeho matka, kteří chtějí získat rakouský azyl, ale nemají pro úřady důkaz, že Ramasanův otec skutečně zemřel ve válce proti Rusům. Film byl poprvé uveden na MFF v Berlíně 2014. Je nominován na Cenu LUX Evropského parlamentu.
Gruzínský režisér Levan Goguašvili natočil v gruzínsko-ukrajinské koprodukci film Schůzky naslepo. Projekt tohoto filmu byl rozvíjen ve spolupráci s MFF Karlovy Vary. Film líčí strasti starého mládence v Tbilisi a figuruje tu celá řada dalších postav, které jsou v hlavním městě Gruzie v podstatě cizinci nebo žijí na okraji společnosti. Film byl poprvé uveden na MFF v Abu Dhábí v roce 2013. Rumunský snímek Quod erat demonstrandum Andreje Gruzsnického popisuje sledování rumunského matematika, na kterého byla v polovině 80.let nasazena tajná policie Securitate. Informace Securitate získává od jeho kolegů. Film byl poprvé uveden na MFF v Římě 2013.
Grand Piano je absurdní thriller španělského režiséra Eugenia Miry o fenomenálním klavíristovi Tomu Selznickovi (Elijah Wood), který umí sice skvěle hrát na klavír, ale panicky se bojí publika. Na koncertě se cítí jako cizinec. Film byl poprvé uveden na festivalu fantastických filmů ve Španělsku v září 2013. Nepřítel třídy je slovinský film režiséra Roka Bičeka. Film se odehrává na střední škole. Nový třídní učitel je na žáky příliš přísný a ti ho obviní, že zavinil smrt jejich spolužačky. Jde o výborné podobenství o kolektivu a jedinci, který musí z kola ven. Film byl poprvé uveden na MFF v Benátkách 2013. Je nominován na Cenu LUX Evropského parlamentu.
Slepá v režii Eskila Vogta byla natočena v norsko-holandské koprodukci a líčí pocity slepé ženy, která po pádu ledu se střechy na její hlavu ztrácí zrak a žije mezi svými čtyřmi stěnami s počítačem a čtečkou barev. Film byl poprvé uveden na festivalu Sundance v roce 2014. Bílý stín natočil v Tanzánii v italsko-německo-tanzanijské koprodukci režisér izraelského původu Noaz Deshe. Režisér sám v Africe dlouho žil, nyní žije dílem v Berlíně a Los Angeles. Líčí příběh albínského Černocha, kterého kolektiv "normálních" Černochů brutálně odmítá. Film byl poprvé uveden na festivalu Sundance 2014.
Kalvárie je herecký koncert Brendana Gleesona, jenž ve filmu hraje tvrdohlavého, ale lidského irského kněze, jemuž jeden z farníků začne vyhrožovat smrtí kvůli případu pedofilie z jeho dětství. Film řeší roli církve v dnešním světě a natočil ho John Michael McDonagh v irsko-britské koprodukci. Film byl poprvé uveden na MFF v Berlíně 2014. Nejistý je film francouzské režisérky Marianne Tardieu, který nabízí příběh imigranta ze Středního Východu, hlídače v obchodě. Muž chce vést na francouzském maloměstě čestný život, ale přistěhovalci kolem něho žijí jinak. Film byl poprvé uveden na MFF v Cannes ve stejné programové sekci jako Cesta ven Petra Václava.
Tati, chyť mě je film v režii Daniela Wolfeho z Velké Británie. Nádherně nasnímaný film v krajině Yorkshire Moors líčí pokusy pakistánské kadeřnice, která se provinila proti muslimským tradicím a stane se terčem pakistánského a kavkazského gangu, které v kraji operují. Film byl poprvé uveden na MFF v Cannes 2014. "Každý z těchto evropských filmů zaujal kritiky Variety v minulém roce nebo letos. Je však třeba zároveň říct, že vybraným filmům se zatím nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužily.
Díky dlouhodobé spolupráci časopisu Variety s organizací European Film Promotion a Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary vznikla opět možnost, jak výrazně zvýšit profil těchto neuvěřitelných filmů. I když příběhy těchto filmů mohou být různorodé, jejich společným jmenovatelem je kvalita, originalita uměleckého přístupu a osobní vize každého z režisérů,“ řekl k výběru šéfkritik časopisu Variety Peter Debruge. Přunášíme v následujícím materiálu čtenářům mikrorozhory s každým z režisérů.
|
|
Eugenio Mira – Grand Piano
Pianista ve vašem filmu se obává publika. Neměl by být klavírní virtuoz svým způsobem spíš showman?
EM: Umělci všeobecně v sobě mají zvláštní kombinaci misantropa a člověka plného euforie, který je ochotný zasvětit celý svůj život té věci, kterou dělá. Spousta herců, například, je v reálném životě hodně stydlivá, ale zároveň jsou odhodláni dělat svou práci co nejlépe. Myslím, že můj film pracuje v této rovině. Je to ale současně satira nebo spíš analýza trémy. Když mluvíte s lidmi o trémě, řeknou vám, že jim jde o to, dostat ze sebe víc, lepší výsledky. A pracovat lépe. Kladou tím způsobem sami na sebe vysoké nároky, které jim přerůstají přes hlavu.
Řeší tedy film psychologické otázky?
EM: Našli jsme jednoho člověka, který byl velmi nesebejistý. Byli jsme si jisti, že má talent pro perfektní hraní, dokáže skladby zahrát napoprvé. Pak jsme si uvědomili, že nechce ve filmu být, protože nechce zklamat lidi, kteří ho milují. Pak je tu další zajímavá věc ohledně scénáře, kterou mám velmi rád, a to, že hlavní záporný hrdina se zajímá o hodně víc než hlavní postava klavíristy o to, aby vše zahrál správně. Takže je to vlastně spíš náš bad guy, komu jde o to, aby skutečně překonal strach. Film řeší psychologické otázky, zejména kladení vysokých nároků. Snaží se odpovědět, proč tak často hledáme výmluvy, proč přestáváme dělat něco, k čemu jsme povoláni.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
EM: Sám jsem pianista. Nikdy jsem neměl trému, ale samozřejmě znám pocit paniky, která vychází ze zodpovědnosti, ze snahy o absolutní soustředění a předání toho, co je třeba předat. Není cesty zpět. Ale ten moment před představením je vždycky kontroverzní. Říkáte si třeba: proč se proboha potím? Je jasné, že film není založen na skutečné události. Odehrává se v paralelním vesmíru. Je to hodně hravý film. Chtěl jsem udělat portrét, psychologický portrét tohoto typu člověka. Chci, aby si lidé řekli: OK, tohle se asi ve skutečnosti neděje, nebo možná taky děje.
Sudabeh Mortezai – Macondo
Ve vašem filmu žijí utečenci na okraji Vídně. Myslíte, že tato konkrétní skupina imigrantů má zájem přizpůsobit se životu v Rakousku nebo si chce ponechat svoje vlastní tradice?
SM: Je sice těžké generalizovat, ale myslím, že většina chce obojí. A to je právě ten zádrhel, ta velká výzva. Chtějí se dostat na Západ a stát se rovnou součástí společnosti, ale není tak jednoduché zbavit se své vlastní kultury. Zejména u dospělých. Děti jsou jiné, i proto si myslím, že mě tolik zajímaly děti, protože to jsou právě prostředníci mezi novou a starou kulturou, mezi generací rodičů a novým světem.
Hrdina vašeho filmu je jedenáctiletý chlapec Ramasan, který ochraňuje svoji matku. Setkala jste se s podobným chlapcem ve skutečnosti?
SM: Nešlo o jednu osobu, ale o mnoho různých osob s různými příběhy. Před filmem Macondo jsem hodně pracovala na dokumentech, tohle je můj první hraný film, první fikce. Takhle prostě pracuji. Všecny postavy, celý scénář, všechno je podle skutečnosti, je to hodně zakořeněné v realitě. Potkala jsem spoustu chlapců jako je Ramasan, takže je pravda, že je jeho postava založena na skutečných lidech.
Před filmem Macondo jste pracovala pouze na dokumentech. Co pro vás bylo impulsem, abyste natočila hraný film?
SM: Bylo to určitě něco, co jsem chtěla zkusit, rozšířit spektrum věcí, které dělám. Ale i tento film je v hodně dokumentárním stylu. Nikdo z herců není profesionální herec, jsou tam situace z reálného života, vše je naturalistické. Chtěla jsem také, aby film byl více odvyprávěn. Chtěla jsem mít k dispozici metodu, která by mi uvolnila ruce k tomu, abych do filmu vložila víc příběhu a odpoutala se od striktního dokumentarismu.
Myslíte, že hraný film přitáhne více diváků, než dokument?
SM: O tom jsem vlastně nepřemýšlela. Šlo spíš o mou osobní volbu, volbu z estetických důvodů, ale také kvůli lidem, které jsem poznala a kteří ve filmu vystupují. Mají zašmodrchané životní osudy a dramatické zkušenosti. Bylo by to na ně už trochu moc, kdyby dokumentaristicky odhalili své soukromé životy. Takhle mohou hrát postavu, která je blízká jejich skutečnému životu, ale stalé si zachovávají svoje soukromí.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
SM: To je samozřejmě na divácích. Reakce, které jsem zatím viděla, mi udělaly velkou radost, bylo z nich cítit hodně empatie k jedenáctiletému Ramasanovi. Diváci se s ním byli schopni ztotožnit a prožít celý příběh jeho očima. Bylo to něco, v co jsem doufala. A vypadá to, že to funguje.
|
|
John Michael McDonagh – Kalvárie
Kněz ve vašem filmu je kněz, který chce pomáhat lidem, je to dobrý kněz. Myslíte, že současná církev má dost takových duchovních?
JMMD: Je to hodně divná situace, protože většina knězů dělá dobrou práci, chtějí pomáhat lidem. Ale pohled na duchovní byl v poslední době podroben zatěžkávací zkoušce kvůli všem těm skandálům, které se objevily za posledních dvacet let. A v současné době vyplouvají na povrch další a další kontroverze. V Irsku se takové případy objevují neustále. Duchovní jsou tedy ve strašné situaci. Myslím, že je mezi nimi hodně skvělých mužů, kteří chtějí dělat dobrou práci. Ale hodně z nich už do toho nemá chuť, protože veřejné mínění je tak nepříznivé. Někteří proto začínají dělat jiné práce v sociální oblasti, protože chtějí pomáhat. Takže z nich jsou teď sociální pracovníci, nikoli kněží.
Výhružka jako zpovědní tajemství. Setkal jste se s něčím podobným v realitě?
JMMD: Ne, je to smyšlený příběh, ale když jsem byl malý, dělal jsem ministranta. Dostal jsem se tedy trochu do zákulisí. Můj bratr Martin zase zpíval v kostelním sboru, takže také měl svoje zkušenosti. Martin dokonce zpíval papeži Janu Pavlu II. v Římě, ale on sám o tom nerad mluví. Takže tohle je můj průzkum, moje zkušenosti, moje základna. Nedělám jiné průzkumy než svoje vlastní. Film tedy není založen na ničem, co by nebylo pravdivé.
Pracujete obecně raději se skutečnými nebo vymyšlenými příběhy?
JMMD: Pracuji se smyšlenými příběhy. Když se snažíte pracovat s reálným příběhem, lidé si můžou snadno říct “to není pravda”, “takhle to nebylo”. Tomu se chci vyhnout.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
JMMD: Chci lidi především bavit.
Popsal byste, jak si ve vaší zemi stojí nezávislý film?
JMMD: Obecně by to mohlo být v Británii a Irsku lepší. Vznikají dobré věci, ale někteří mladí tvůrci si nechtějí přiznat, že jejich filmy jsou prostě špatné, a proto se na ně veřejnost nechodí. Pracují se špatnými scénáři, špatnými herci. Tolik k nezávislé scéně.
Marianne Tardieu – Nejistý
Ve vašem filmu jste se rozhodla pro postavu přistěhovalce. Jak se podle vás komunita imigrantů, ze které hrdina pochází, vypořádává se zapojením do většinové společnosti?
MT: Neřekla bych, že film je o přistěhovalcích, ale spíš o sociální situaci na předměstích, kde žijí chudí lidé. Je pravda, že být součástí druhé generace přistěhovalců je pro hlavní postavu něco, co zvyšuje její pocity nejistoty. Myslím, že přistěhovalci včetně dětí jsou už ve Francii začleněni do společnosti. Je to spíš francouzská společnost, která si ještě něuvědomila, že do tito lidé už do společnosti patří. Nemusí tedy na nic tlačit, už jsou začleněni.
Má přistěhovalec jako Cherif šanci žít mimo gangy přistěhovalců a vést slušný život?
MT: Samořejmě. A o tom právě je příběh filmu. Cherifův přítel Musa, který také pochází z předměstí, si už našel místo ve společnosti.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
MT: Snažím se, aby film pomohl divákovi ztotožnit se s hrdinou a poznat skrze něj problémy a situace, které jsou charakteristické pro život na předměstích.
Popsala byste, jak si ve vaší zemi stojí nezávislý film?
MT: To je bohužel těžké říct. Ve Francii vzniká neuvěřitelně pestrá škála nezávislých filmů, je to skutečně různorodé. Od dobře financovaných filmů po velmi nízkonákladové filmy. V porovnání s jinými zeměmi na tom jsme zřejmě dobře.
|
|
Eskil Vogt – Slepá
Hrdinka vašeho příběhu ztratila zrak. Stává se pro ni počítač náhražkou vnějšího světa?
EV: Nemyslím. Podle mého názoru je pro slepé lidi počítač spíš způsob, jak lépe navázat kontakt s okolním světem. Mají k dispozici třeba program na rozpoznávání řeči, takže jim počítač opravdu pomáhá. Řekl bych, že problém mé protagosnistky vězí v jiné věci. Žije si ve svém vlastním světě, ve svých představách, takže se odpoutává od reálného světa a ztrácí s ním kontakt. To je ale věc její mysli, nikoli počítače.
Setkal jste se s takovou ženou? A vytvořil postavu podle ní?
EV: Začal jsem tím, že jsem si situaci své hrdinky představoval. Vymýšlel jsem spoustu věcí, chtěl jsem, aby to byl můj materiál. Nikoli něco, co jsem převzal od někoho jiného a pak dělal, že to je moje. Chtěl jsem zkrátka svůj příběh. Hodně jsem toho načetl a dělal jsem k tomu průzkumy a pak jsem dokonce potkal ženu, která byla hlavní postavě v mnoha ohledech podobná.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
EV: Nad tím jsem nepřemýšlel, nechávám to na publiku. Ale kdyby lidem film pomohl pochopit svět takovéto postavy a vyvolal v lidech pocit empatie, nezlobil bych se.
Popsal byste, jak si ve vaší zemi stojí nezávislý film?
EV: Řekl bych, že v Norsku je situace velmi dobrá. Nemáme si na co stěžovat.
Daniel Wolfe – Tati, chyť mě
Ve vašem filmu operuje pákistánský a kavkazský gang. Jak bylo natáčení přijato v komunitách přistěhovalců, mezi kterými jste točili?
DW: Měli jsme výbornou odezvu. Natáčeli jsme osm měsíců, hodně v severní Anglii. Před pár lety tam byly nepokoje, ale teď to vypadá mnohem lépe. Lidé v těchto oblastech se o náš projekt dost zajímali. Jde o záležitosti menšiny, které by se měly dostat do širšího podvědomí. Proto nám všichni nadšeně pomáhali. Pákistánská komunita žije v severní Anglii už hodně dlouho. Moje babička i maminka se v této komunitě hodně pohybovaly, i kvůli nim k ní mám blízko. Ale připomínám, že jde o jeden konkrétní příběh jedněch konkrétních lidí, není to společenská analýza.
Pákistánka Laila se nemůže vzepřít muslimským tradicím a žít s křesťanem. Je to v Británii skutečný problém?
DW: Ne, nemyslím, že by to byl všeobecný nebo rozšířený problém. Zaujal nás jeden příběh a rozhodli jsme se ho zpracovat jako film. Ten příběh nás přitahoval. Bílí Angličané jsou zaplaceni skupinkou britských Pákistánců, aby našli pohřešovanou osobu. A to nás zaujalo. Tyhle případy se dějí, ale není to celospolečenský problém. Podle statistik bylo minulý rok bylo zabito 13 muslimských dívek, což je strašlivé číslo, ale také to není žádný obrovský a extremní problém. Chtěli jsme se soustředit na určitou skupinu lidí. V hlavním záběru je vztah otce a dcery. Náboženství do toho tolik nevstupuje. Ve filmu jde o okrajovou záležitost, která se děje na pozadí. Film řeší hlavně otcovskou touhu po kontrole. A to je příběh starý jako lidstvo samo.
Pracujete obecně raději se skutečnými nebo vymyšlenými příběhy?
DW: Myslím, že obojí. Třeba k tomuhle konkrétnímu filmu jsme si nastudovali spoustu případů, ale je to ve výsledku jen smyšlený příběh. Až nás zase něco zaujme, budeme na tom pracovat. Řekl bych, že takový mix reality a fikce.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
DW: Chci aby se jen dívali na jednotlivé lidi. Chtěli jsme ukázat naše hrdiny jako lidské bytosti. Jsou lapeni ve svých vlastních tradicích, úzkostech a náladách. Chtěli jsme, aby se na to publikum dívalo a vidělo postavy jako lidské bytosti. Aby otce nebrali jen jako zlou kreaturu, ale cítili k němu empatii, měli s ním porozumění, i když je to člověk, který chce zabít vlastní dceru. Na konci jsme chtěli vytvořit naději. Vidíte otce s dcerou v pokoji, mohlo by to sice působit jen jako jednoduchý obraz, ale v tomto případě jde o velmi komplexní problém.
Popsal byste, jak si ve vaší zemi stojí nezávislý film?
DW: V Británii je to dobré, řekl bych. Film 4, BFI, filmové kanály. Myslím, že je dobrá doba pro nezávislé filmy. Vzniká jich hodně. A hodně dobrých.
|
|
Rok Biček – Nepřítel třídy
Váš film kritici srovnávají s Vinterbergovým Honem. Souhlasíte?
RB: Ano, dá se říct, že jsou si oba filmy v něčem podobné, ale řekl bych, že hlavní rozdíl je v tom, že při sledování Honu předem víte, co se stalo. U Nepřítele třídy to nevíte. Možná jsme šli s příběhem ještě o krok dál.
Inspirovala vás nějaká skutečná událost?
RB: Ano. Když jsem byl v prvním ročníku na střední škole, stalo se něco velmi podobného. Studentka ze třetího ročníku spáchala sebevraždu. Následně její spolužáci obvinili učitele, že jsou zodpovědni za její smrt.
Přitahují vás obecně spíš smyšlené příběhy nebo příběhy založené na realitě?
RB: Tohle je můj první film. Ale myslím, že nejlepší scénárista je život. Musíte si z něj něco vzít.
Učitel Robert Zupan se vůbec nezajímá o soukromí dětí, chybí mu emoce. Může takový učitel uspět?
RB: Je to postava inspirovaná reálným člověkem. Můj učitel matematiky na střední škole byl úplně stejný. Byl to člověk, který měl svoje vlastní metody, které jsme vůbec nechápali. Po dokončení střední školy jsem kvůli němu měl noční můry. Nesnášel jsem ho, hodně jsem ho nesnášel, nedělalo by mi vůbec problém ho zastřelit. Když se na to teď zpětně dívám, jsem rád, že jsem měl takového pedagoga.
Z jakého důvodu?
RB: Z jednoduchého důvodu. Připravil nás na život.
Je horší krutost žáků, nebo krutost učitele? Pokud tedy můžeme mluvit o krutosti.
RB: No comment.
Děkuji.
RB: Ale napíšete tam, že jsem řekl "no comment", že? Je to totiž důležitá otázka, jen na ni nemohu odpovědět.
Noaz Deshe – Bílý stín
Je váš příběh dvou mladých mužů - afrických albínů v Tanzánii založen na skutečných událostech?
ND: Ano, je. Ale ne na jedné události. Vychází z průzkumu, který se nezabýval jen Tanzánií, ale celým africkým Východem. Část průzkumu byla o Africe, kde jsou albíni pronásledováni, protože část těla albína můžete prodat třeba za padesát tisíc dolarů. Věří se, že jednotlivé části těla albínů mají magické účinky. Srdce vám pomůže s láskou, vlasy jsou zase dobré, abyste měl dostatek ryb v sítích, tedy pokud přivážete vlasy albína k rybářské síti. Ruka zase znamená, že najdete víc diamantů. Důležitý je tedy ekonomický aspekt. Když někoho zavraždíte, můžete se tím vyvázat z chudoby, můžete třeba zachránit syna, který umírá. A to je dost šílené. Je to něco, čeho by si nikdo ze Západu v Africe nevšiml. Zejména v Tanzánii. Tanzánie je velmi mírumilovná země. Navenek nevypadá, že se tu děje něco, co by vás mělo rozhodit. Je to země skvělá pro turismus. Na něm je založena tanzánská ekonomika. Je tady ale něco, co se děje pod povrchem a navíc mimo hlavní město, na venkově. Začal jsem s tím příběhem, protože jsem na BBC viděl reportáž natočenou skrytou kamerou, jak se šamanka snaží prodat části těla albína. Byla okamžitě perzekvována a tanzánský premiér přiznal ve veřejném proslovu, celý v slzách, že je to závažný problém. Utkvělo mi to v paměti a v jednu chvíli se mi objevil celý film ve snu. Ráno jsem zavolal kamarádovi, že tam odjedeme a budeme tam učit. Takže jsem tam vyučoval film ve francouzském a německém institutu. Rozhodli jsme se, že film natočíme s našimi studenty, že z nich uděláme štáb a budeme natáčet v místní komunitě.
Jakou roli hrají v současné společnosti v Tanzánii šamani? Jsou právě šamani ti, kdo nejvíc pronásleduje albíny?
ND: Není to jen o Tanzánii, jde o celý africký východ a část západu. Je to problém, který je také v Keni, Nigérii, Mozambiku, Kongu, Ugandě, takže v šamanech je velký rozdíl. Někteří jsou dobří, jsou to léčitelé, kteří po staletí udržují tradici léčení bylinami. Ale někteří se rozhodli, že si z šamanství udělají byznys. Tím, že budou prodávat části těl albínů. V sedmdesátých letech měla Tanzánie velmi osvíceného socialistického vůdce. Posílal lidi za vzděláním do Moskvy. Ale každý víkend mluvil o radách, které mu dali šamani. Je to zkrátka věc, která je v zemi a v kultuře velmi zakořeněná.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
ND: O tom nerozhoduji. Film dělám pro diváky. Připravuji se svými spolupracovníky pro publikum zážitek a jistou zkušenost. V každé zemi je to jiné a je skvělé, že je to jiné. V každé zemi jsou jiné reakce. Myslím, že to je úžasné. Mám pocit, že ten příběh funguje, protože je to mezinárodní, globální příběh.
Popsal byste, jak si v Tanzánii stojí nezávislý film?
ND: Nezávislý film v Tanzánii skoro neexistuje. Přesto se nyní objevují nějaké nezávislé filmy. Ale v Tanzánii je velmi těžké natočit jakýkoli film. Členové našeho štábu byli velmi talentovaní, povedlo se nám dokonce obstarat jim nějakou techniku. Někteří z nich teď pracují na zahraničních projektech, které se točí v Tanzánii. Jsem si naprosto jistý, že by byli schopni natočit úžasné filmy. Filmy, které v Africe zatím nevznikají, tedy pravdivé, dojemné příběhy s velkou dávkou upřímnosti.
Levan Koguashvili – Schůzky naslepo
Hrdina vašeho příběhu Sandro musí vézt z vězení kriminálníka, protože se vydává za taxikáře. Máte pocit, že tyto tragikomické momenty jsou typické pro východoevropský region?
LK: To nedovedu říct. Ten příběh se mohl stát a neřekl bych, že je na něm něco východoevropského. Přesto atmosféra filmu je podobná, myslím, že máme něco společného. Máme společnou minulost, jsme si podobní kulturou. Ale necítím to jako pouze východoevropskou věc.
Potkáváte v současné Tbilisi podobné lidské typy?
LK: Ano, Sandro je skutečná postava, hraje sám sebe. Samozřejmě ne stoprocentně. Je to neherec, Sandro je můj kamarád. Je to skvělý člověk. A svobodný. Jednou jsem za ním přišel a řekl mu "pojďme udělat film o tobě". Tak to všechno začalo.
Přitahují vás obecně spíš smyšlené příběhy, nebo příběhy založené na realitě?
LK: Obojí, snažím se o obojí. Moje hlavní inspirace pochází z reálného života. Pak samozřejmě domýšlíte spoustu věcí do scénáře. Vybíráte, přidáváte, snažíte se to udělat působivější než to bylo ve skutečném životě.
Váš projekt byl rozvíjen ve spolupráci s MFF Karlovy a Barrandovem. Jak vašemu filmu tyto instituce pomohly?
LK: Loni jsme měli do Karlových Varů připraven hrubý sestřih filmu. Prezentovali jsme ho na schůzkách na festivalu a vyhráli jsme hlavní cenu. To přitáhlo k filmu pozornost. Hned po Karlových Varech byl film vybrán do Toronta a pak na Berlinale. Takže nám to velmi pomohlo. Tyto karlovarské filmy získávají ve světě velkou pozornost. A navíc jsme dostali cenu. Část postprodukce jsme pak dělali v barrandovských studiích. Karlovarský festival nám tedy velmi pomohl.
Andrei Gruzniczki – Quod erat demonstrandum
Váš film se vrací do doby socialismu, velmi oblíbenému období v postkomunistických zemích. Proč jste se pro toto téma rozhodl?
AG: Ani nevím, nevybral jsem si tuhle dobu. Ten příběh ke mě prostě přišel. Snažil jsem se dát dohromady příběhy zažité v mládí. Jeden specifický příběh mě jako mladého velmi ovlivnil. Člověk, kterého jsem v tu dobu znal, opustil Rumunsko bez povolení. Tehdy samozřejmě nebylo možné opustit zemi jen tak, bez povolení vlády, bez výjezdní doložky. On to přesto udělal. Pak chtěl pochopitelně dostat ven i rodinu. Trvalo mu tři roky, než se mu to povedlo. To na mě silně zapůsobilo.
Přitahují vás obecně spíš smyšlené příběhy nebo příběhy založené na realitě?
AG: To záleží na situaci. Například můj první film byl založen na pravdivém příběhu, byl hodně dokumentární. Opravdu to u mě záleží na situaci.
Jaké pocity chcete nebo čekáte, aby film v divákovi vyvolal?
AG: To je složitá otázka. Pokud bude alespoň jeden divák, který se na film podívá, bude příběhem dojat, tak to bude skvělé. Jeden člověk úplně stačí.
Popsal byste, jak si ve vaší zemi stojí nezávislý film?
AG: Myslím, že nezávislé filmy v Rumunsku vlastně nemáme. Všechno je podporované státem a filmovými fondy. Ale přesto za posledních pět let tak tři nezávislé filmy vznikly. Je to těžké, když nemáte finance, musí vám tam hrát kamarádi, musíte si sehnat techniku, což je asi největší zádrhel. A hlavně musí být dobrý scénář. Scénář je naprosto zásadní.
Pre Kinemu - Radka Homolová, Radovan Holub, Karlovy Vary
