|
23. ROČNÍK FINÁLE PLZEŇ - REPORTÁŽ |
23. ROČNÍK FINÁLE PLZEŇ - REPORTÁŽ |
Český film, jemuž po revoluci mnoho lidí (včetně mně) prorokovalo úpadek a smrt, je na tom stále lépe. V posledním roce byl natočen relativně velký počet filmů, připravuje se rekordní počet projektů, financování českého filmu se zlepšilo na průměrnou dotační částku cca 300 mil. Kč ročně. Český film si troufl i na téma holocaustu, normalizace a estébáckého donašečství. A dokonce i na kontroverzní událost dneška – přípravu americké radarové základny. Česká kinematografie se může pyšnit funkčními institucemi a sdruženími (České filmové centrum, Česká filmová a televizní akademie, Institut dokumentárního filmu, Asociace producentů v audiovizi, Unie filmových distributorů), jsou tu zástupci evropských institucí a fondů (Media, Eurimages). Pokud bude v Česku schválen zákon o fondu kinematiografie jako na Slovensku, situace se ještě zlepší. Hovořit v téhle situaci o existenčním ohrožení české kinematografie by nebylo na místě.
Festival českých filmů Finále letos prezentoval devět celovečerních filmů v soutěži a devatenáct celovečerních filmů mimo soutěž, natočených za poslední rok. Mezi nesoutěžními byly prakticky všechny úspěšné české komedie, které se staly fenoménem po Snowboarďácích a Rafťácích. Producenti komedií se však obávali toho, že by je na Finále příliš přísně hodnotila pětičlenná mezinárodní porota a že v uměleckém klání by mohly propadnout. Letošní porota byla vedena českou režisérkou Mariou Procházkovou. Nesoutěžně byl tedy prezentován například nový Troškův hit Doktor od Jezera hrochů, 2Bobule, Ulovit miliardáře nebo jedna z nejoblíbenějších novinek českých kin Ženy v pokušení. Do soutěže si z nových českých komedií troufl jen film Muži v říji. Kromě hraných filmů Finále uvedlo devatenáct celovečerních dokumentů v soutěži a šest mimo soutěž. Kromě toho školní filmy a retrospektivy. Dokumentární filmy hondotila porota vedená Miroslavem Jankem. V dokumentární porotě byla také slovenská režisérka Zuzana Piussi.
|
|
Český film se posleních době jasně rozděluje na skupinu diváckých hitů jako je komedie Líbáš jako bůh (1 mil. diváků) nebo 2Bobule (půl miliónu) a na skupinu kvalitních autorských filmů, které zabodovaly na mezinárodních festivalech, ale doma se musely spokojit s několika desítkami tisíc diváků (Kdopak by se vlka bál, Hlídač č.47, Normal, Lištičky). I tady je několik překvapení. Například film Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled získal jen ke čtyřiceti tisícům diváků, ale přesto jde o pozoruhodnoý film na pomezí několika žánrů. Film podle autobiografického scénáře Terezy Boučkové zachycuje sovětskou okupaci v srpnu 1968 a následující normalizaci až po rok 1977 a podepisování Charty 77. Hrdinkou je rozvedená Marta (vynikající Vilma Cibulková), která se živí u filmu, má přítele filmaře, ale zároveň ji miluje prominentní disident. Film na pomezí romantického filmu, dobového thrilleru a komedie patří mezi pozorohodné filmy loňského roku. Normalizací se zabývá také film Pouta od Radima Špačka. Je v něm díky scenáristovi Ondřeji Štindlovi sesbíráno velké množství dobového materiálu, takže tu byla šance natočit plnohodnotnou českou variaci na německý estébácký film Životy těch druhých. To se však bohužel nestalo. Film se láme do dvou nesourodých částí: kromě příběhu disidenta Tomáše Sýkory a „jeho“ estébáka Antonína Rusnáka je tu cítit snaha doplnit film o symbolickou, těžko srozumitelnou rovinu. Tím se obětuje hlavní část filmu formálnímu experimentování na úkor motivací postav. Do konce filmu se například nedozvíme, co vlastně Sýkora provedl, proč na něj byla nasazena tajná policie, jaký byl jeho vztah k manželce a k milence, jeřábnici Kláře. Estébák Rusnák je srozumitelný v tom, že je zlý a cynický. Je tu ale také něco, co je mu na jeho vlastní práci odporné, ale „to něco“ není přesně vyjádřeno a do skončení filmu se to nedozvíme.
A tady narážíme na druhou, odvrácenou stranu našeho filmu. České filmy jsou často málo srozumitelné, v potřebě „uměleckosti“ připomínají apokryfy, jejich postavy nejsou jasné ve svých motivacích, často nevíme, o koho vlastně jde a proč ten nebo onen dělá to, co dělá. Dějové linky se ztrácejí během děje v podzemí jako punkva. České filmy jsou stále ideově a formálně ovlivněné dobou socialismu. Například ve filmu Pamětnice (režie Vlado Štancel) se studenti náchodského gymnázia připravují na sraz maturantů po šedesíti letech. Film má jedinou zajímavou postavu, ostatní postavy jsou typicky bakalářské – při počtu výrazných hereckých osobností od Libuše Švormové po Květu Fialovou je to dost málo. Romantická komedie z golfu Veni, vidi, vici (režie Pavel Göbl) je natočena sice aspoň trochu profesionálně, ale v myšlenkové tradici socialismu: je to příběh maturanta Honzy Moudrého, který se uchytí jako myč nádobí v Karlových Varech a díky svému výjimečnému talentu pro golf se stane přeborníkem, ale zneužije ho krásná majitelka PR Agentury (v socialistických filmech to byl většinou nějaký emigrant), které jde jen o peníze. Český film je tedy navzdory talentům a zavedeným strukturám stále na rozcestí.
|
|
Český mír aneb cesta českého dokumentu
Hraný film se celosvětově dokumentarizuje a stále důležitější roli začínají v kinematografii hrát dokumentární filmy. Lidé se raději než na ponor do psychologie postav dívají na rekapitulaci událostí, které jsou příznačné, světodějné nebo aspoň důležité. Na Finále běžela celá řada velmi dobrých dokumentů jako je třeba Miloš Forman: Co tě nezabije..., AutoMat, Šitkredit, Česko na provázku, Vítejte v KLDR nebo jedna z nejúspěšnějších slovensko-českých koprodukcí Jak se vaří dějiny.
Celkově dlužno říct, že sada českých dokumentů byla zajímavější než sada hraných filmů. Profilový dokumentární film letošního Finále byl nový film Víta Klusáka a Filipa Remundy - Český mír, pojednávající o kontroverzích kolem plánované stavby amerického radaru v Brdech – paradoxně v místech bývalé sovětské atomové zóny. Je to snímek, který zblízka, překvapivě, s nadsázkou a humorem ukazuje zákulisí všech až absurdních sporů kolem radarové základny. Tvůrci sami považují film za „grotesku o demokracii“. Film byl natáčen během tří let (leden 2007- září 2009) a celkem vzniklo 124 hodin fimového materiálu. Film zachycuje všechny důležité body v dějinách bitvy o radar od obsazení kóty 718, stanovisek politické reprezentace i opozice, smlouvy o radaru ze 8.7.2008, podpisu Deklarace o strategické spolupráci ve Velké Británii, podpisu tzv. rámcové smlouvy až po 17.9.2009, kdy americký prezident opustil myšlenku na vybudování protiraketové základny v ČR a Polsku.
Filmový štáb se dostal několikrát do potyček s policií a armádou při dobývání kóty 718 v Brdech. A ani velká skupina politiků mu příliš nefandila. Filmaři přesto pronikli na různá uzavřená politické jednání, na mítinky vládního zmocněnce Tomáše Klvani, který měl za úkol popularizovat stavbu amerického radaru. Ani jinde to neměl filmový štáb úplně jednoduché. Zejména americká část natáčení byla poznamenána tím, že správci vládního letadla, které zaváželo tehdejšího českého premiéra Mirka Topolánka na jednání s Georgem Bushem, odmítli s výmluvou na příliš velkou obsazenost přepravit nejprve kameramana a pak postupně oba režiséry. Ti pak museli cestovat do Ameriky za drahé letenky zakoupené na poslední chvíli. To pak tvůrci komentovali takto: „Mrzí nás, že nás vláda ČR vyhodila z vládního letadla, když pan premiér Topolánek letěl za prezidentam Bushem. Na palubě prý byla velká legrace, letušky pištěly hrůzou! Pan premiér si totiž hrál s kulovnicí, kterou vezl Bushovi darem. A také jsme pak zjistili, že letadlo bylo poloprázdné.“
Ve filmu hraje také důležitou roli videoklip Jana Vyčítala Dobrý den prapore hvězd a pruhů, který na konci filmu parafrázuje původní píseň Dobrý den majore Gagarine, na jehož melodii Vyčítal zazpíval svou schematickou píseň. Ve filmu vystupuje překvapivě sympaticky obhájkyně radaru a bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová. Ale jsou tu také odpůrci radaru, ať už z řad místních obyvatel, aktivistů Ne základnám nebo Greenpeace. Jsou líčeny napínavé nelegální cesty lesem ke kótě. „Chtěli jsme, aby se nakonec hlavním hrdinou filmu stal les. Protože lesa se nikdo neptal,“ zdůraznil Filip Remunda. Lahůdkou filmu jsou paralelizace a srovnávání. Les proti velkoměstu, starosta Trokavce Jan Neoral proti Georgi Bushovi, podbrdská železniční zastávka Příkosice proti londýnským doubledeckerům, trokavecký obecní úřad proti Oválné pracovně amerického prezidenta, řeči o svobodě proti stříbrným rolím speciálního žiletkového drátu, nataženého kolem kóty 718 proti demonstrantům.
|
|
Mezi nejkrásnější scény filmu patří ta s Mirkem Topolánkem v Oválné pracovně, který vedle George Bushe působí jako klouček, kterému dali do ruky pistolku na hraní. A zrovna tak komicky působí hon místních občanů v Brdech na kachny. Muži si prostě rádi hrají... a najednou se nabízí otázka, co kdyby byl místní protiradarový aktivista Jiří Houška (ten, který prováděl tajně demonstranty brdskými lesy) na místě Topolánka nebo dokonce Bushe. I hon na kachny je totiž svým způsobem malá válka. Film uvádí také názor amerického filozofa a politologa Noama Chomského o tom, že obranný radarový systém je jen předstupněm hvězdných válek, tedy jakéhosi vyššího strategického stupně válečné genocidy. „Jde o to, jak převést válku do vesmíru,“ říká Chomsky. Americký profesor mezinárodní bezpečnosti Theodore Postol ve filmu navíc mluví o tom, že informace, které naše vláda dostala z Pentagonu a pak šířila mezi lidmi, byly nepravdivé. „Český mír a Český sen jsou si až komicky podobné svou pointou,“ řekl Remunda a Klusák v Plzni. „Tolik humbuku, potištěného novinového papíru, křiku a vášní kvůli chiméře. V Českém míru se dva tábory vášnivě hádají o něco, co Obama v kratičkém půlnočním telefonátu jako mávnutím prezidentského proutku zrušil. Kafka i Hašek by se podle nás náramně bavili, kdyby to mohli zažít... Paradoxně obě strany velice přesvědčivě vyhrožovaly terorismem nebo dokonce válkou, která zničí Česko.“
V Plzeňském kraji měl film dvě světové premiéry krátce za sebou: jednu na festivalu Finále a druhou v brdské obci Trokavec, kde měl radar původně stát. Projekce na festivalu byla poznamenána tím, že herec, podnikatel a senátor za ODS Tomáš Töpfer utekl před závěrečnými titulky z velkého sálu Měšťanské besedy, kde měl film světovou premiéru. Töpfer ve filmu vystupuje. Vedle Alexandra Vondry, Cyrila Svobody a Martina Bursíka patřil k těm, kdo jezdili po Česku obhajovat stavbu radaru. Debata po filmu byla jeho odchodem silně poznamenaná. „Film působí příliš socialisticky, je to propaganda socialismu,“ zněly některé námitky z publika. Některé americké scény jsou příliš útržkovité, patrně kvůli tomu, že vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa český filmový štáb „režijně hlídal“ a nakonec ho v Bílém domě vyvedl za dveře. Starosta Jan Neoral mluvil v Plzni o „servilitě naší vlády vůči USA“. To, že film ukazuje pacifisty a odpůrce radaru v poněkud příznivějším světle než příznivce, je plně akceptovatelné. Jednak jde o umělecký dokument a nikoli o žurnalistiku. A jednak je to tím, že příznivci radaru výstavbu radarového štítu nedokázali nikdy přesvědčivě vysvětlit, zatímco odpůrci radaru byli mnohem jasnější. „Premiér Topolánek například radar obhajoval tím, že nás v obci prohřeje jako mikrovlnka,“ řekl Jiří Houška.
„Je třeba uvědomit si, že ti, co jsou proti radaru, nejsou jen bolševické svině,“ řekl Remunda. On sám by byl v referendu proti radaru, ale připouští, že při současném vývoji situace ve světě neví, jestli by toho za deset let nelitoval.
