|
HRDINOM JIHLAVSKÝCH FILMOV BOL ČAS ... |
HRDINOM JIHLAVSKÝCH FILMOV BOL ČAS ... |
(14. Mezinárodní festival dokumentárních filmů proběhl v Jihlavě 26.-31.10.2010)
Organismus festivalu
Je to docela zajímavý jev. Jihlava, jinak historicky zajímavé město na dálnici Praha - Brno se jednou v roce stává hlavním městem dokumentárního filmu. Před čtrnácti lety tu tehdejší gymnaziální student Marek Hovorka založil filmový festival dokumentárního filmu v podstatě jako jakousi filmovou improvizaci. Jakoby předvídal, že se evropská nebo dokonce světová filmová tvorba vydá v následujícím desetiletí dokumentárním směrem a že dokumentární film definitivně přestane být přívažkem hrané filmové tvorby. Postupně se k festivalu přidávaly další a další dokumentaristické aktivity. Klíčový byl zejména trh filmových projektů. East European Forum, tak se jmenuje iniciativa, díky níž během festivalu nezávislí producenti nebo režiséři mohou nabízet své filmové projekty ke koprodukci nebo předkupu práv. Trh pro filmové profesionály East Silver je další z aktivit, které se vylíhly na festivalu. Je to filmový trh hotových filmů, letos jich bylo 308 – tedy skutečně sousto pro 400 přítomných filmových profesionálů – filmových obchodníků, televizních producentů a nákupčích, distributorů a zástupců jiných festivalů. Další součástí festivalu jsou filmové semináře, koprodukční snídaně a workshopy Ex Oriente Film nebo prezentace internetového portálu DocAllianceFilms.com, kde například bude od pátku 5.11.2010 přístupný nový film Martina Ryšavého Medvědí ostrovy. Prvních tisíc diváků ho uvidí zdarma. Na tomto portálu je možná shlédnout celou řadu českých dokumentů. Během festivalu vychází poměrně náročný, ale unikátní deník Dok. reVue. Dnes se zdá, že aktivit kolem festivalu je až příliš, že se navzájem až tříští. Nicméně organizace festivalu je naprosto profesionální a vstřícná.
Letos bylo mottem festivalu Doc Dream – dokumentární sen. K tomu se vázala i znělka festivalu. Základní sekce festivalu zůstaly uspořádané kolem tohoto motta – například Opus Bonum, Mezi moři, Česká radost, Průhledné bytosti nebo nová, zajímavá sekce Ekonomystika, ve které dokumentaristé mapovali hospodářské aktivity dnešního světa či sekce Reality TV. Jedna ze sekcí (Fascinace 2010) byla věnována filmovému experimentu, který bývá často obtížný, téměř nekoukatelný, ale mnohdy otevírá nové cesty pro formu a filmové vidění – i metody dokumentárního film u se musí obnovovat a měnit, aby neustrnuly. Festival potvrdil svou oblibu i v médiích – například v České televizi denně běžely festivalové minuty nazvané Z Jihlavy do hlavy. Festival se tak stal jednou z hlavních kulturních akcí města na Vysočině. Nejočekávanější filmy
Začněme dvěma nejsledovanějšími filmy East European Fora a zároveň filmy, o nichž se na festivalu skutečně hodně mluvilo – je to zbrusu nový film neposlušného dokumentaristy Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic a dokument Eriky Hníkové Nesvatbov, natočený na Slovensku. Oba filmy byly uvedeny v programové sekci Česká radost. Klusák ve svém filmu sleduje politicky brizantní vývoj kolem stavby korejské automobilky Hyundai v moravských Nošovicích v podhůří Beskyd (Frýdecko-Místecko). Vývoj událostí v Nošovicích sledoval několik let, z toho dva roky bez kamery. Potřeboval totiž nejprve proniknout mezi místní lidi, což bylo obtížné. V českých médiích čas od času zaznělo, jaké aktuálně nastávají komplikace kolem stavby korejské automobilky v nošovické průmyslové zóně, k českým uším se dostaly ohlasy konfliktů kolem přesčasů ve svařovně a lakovně. Nikdo ale nošovickou kauzu nezmapoval komplexně.
Mluvčí hrdinou filmu
Film Víta Klusáka se od mediálního šumu odpichuje. Spouštěcím momentem jeho filmového projektu byla reportáž Jáchima Topola v týdeníku Respekt. V úvodním obrazu filmu dokonce sledujeme chtivou reportérku televize Prima v akci, nicméně Klusákův obraz nošovické kauzy je antimediální. Filmař si jde za svým, asi tak jako Michael Moore ve svém filmu Roger a já. Klusákův film má v Česku už jeden předobraz– film Rebel Rajter (Rajter the Rebel), natočený v režii Petera Hellera ve francouzsko-německé koprodukci roku 2004. Hrdinou je český farmář Jan Rajter z Mostecka, který chrání svá pole proti přemoci úřadů, byrokracii a rozšiřování průmyslové zóny pro hliníkárnu Nemak. Jeho boj proti hliníku je veden pod mottem, že „největší hodnota je obilí a chleba“. Hlavní stylotvorný moment Klusákova filmu je podobný - spočívá v paralele mezi zelným polem a automobilkou. Vít Klusák připomíná hned v úvodu zemědělská pole padlá za oběť obří stavbě. Zdá se, že pitomě kulatá hlávka zelí může vypadat anachronicky proti perfektně vypracovanému a naleštěnému stroji s koženým interiérem, svým způsobem je ale důležitější. A tak na jedné straně nás tiskový mluvčí české továrny Hyundai Petr Vaněk provádí areálem automobilky, v němž zůstal na paměť minulé doby stát jeden jediný strom (patrně z meze mezi poli), na druhé straně sledujeme skupinu dobře naladěných žen při sklízení zelí. Sám Petr Vaněk byl pro vznik filmu velice důležitý. „Nás do Hyundaie dovedlo ego pana Vaňka,“ řekl Vít Klusák po premiéře filmu v Jihlavě.
Zatímco film o sedláku Rajterovi byl inspirován rebelem samotným, Klusáka inspiroval „pozitivní“ hrdina, tedy muž, který ve frázích převzatých z manažerského školení vykládá o tom, jak Hyundai vytváří pracovní místa, jak jeho výrobní automaty připomínají film Jurský park a jaká čistota a mechanizace panují v provozu. Druhou hlavní postavou filmu je dalo by se říct polorebel Stanislav Vojkovský. Je to obyvatel Nošovic a zároveň jeden z posledních, který pod tíhou fámy o vyvlastňování pozemků svolil, že své pozemky prodá. Většina z místních obyvatel přistoupila na výkupní ceny pozemků a odstupné 100 000Kč už dřív. Vojkovský vytvořil artefakt z výfuků a chladiče, nazvaný automobilový strašák (na způsob strašáka do zelí). Artefakt je také jedním z pěkných motivů filmu a ve filmu má připomínat půdu obětovanou automobilové výrobě. V průběhu filmu je vidět, že Vojkovský svůj vzdor proti továrně vzdal. Ve filmu je ještě několik nezapomenutelných záběrů z továrny. Například moment, kdy se v rámci stmelování kolektivu (team buildingu) učí nově přijatí čeští zaměstnanci korejskou píseň nebo při exkurzi důchodců do továrny – exkurzi vede právě pan Vaněk.
|
Rebel s příčinou
Několik obrazů je natočeno s klíčovým svědkem dějů přímo z automobilky. Jmenuje se Ondřej Franěk a pracuje na výrobní lince. Natáčet s ním na půdě továrny však režiséru ostraha továrny zakáže a filmaře vyhodí. Byl to právě tento muž, kdo musel na vysoko nastavené výrobní lince pracovat na špičkách, patrně za trest za svou příliš prořízlou hubu. Svůj příběh zveřejnil v novinách. V továrně byla poté dokonce vyhlášena stávková pohotovost a Hyundai ČR dostal pokutu 700 000 Kč. Franěk ale musel nakonec z továrny odejít dohodou. „Nevydržel jsem ten tlak,“ postěžoval si po premiéře filmu v Jihlavě, kde na pódiu Domu kultury vystoupil vedle filmařů jako jeden z hrdinů příběhu. Natáčení v továrně nebylo vůbec jednoduché. „Při natáčení v Hyundaii jsme měli neustále v zádech PR oddělení,“ zdůraznil Vít Klusák. „Všechno nám kontrolovali. Svobodně tam natáčet není možné. Zakázali nám dokonce natáčet školitelku zpěvu korejské písně. Naše natáčení bylo natáčení s koulí na noze.“ Zato zemědělci zahráli ve filmu zjevně rádi a nakonec jim Klusák a spol. vytvořili reklamní spot po vzoru reklam PR oddělení automobilky – skvělá satira. Kromě Fraňka přišla na jihlavské pódium i delegace z Ekologického právního servisu, která se snažila udělat reklamu sama sobě a nikoli filmu, což považuji za faux pas. Ekoprávníci zalitovali, že v případě Hyundaie se „lidi dali zlomit“ a dodal, že nevěří, že Klusákův film dokáže něco změnit na chování velkých firem. Dnes je situace „stabilizovaná“: továrna stojí a vyrábí, obyvatelé obce se rozdělili a moc spolu nekomunikují. Ondřej Franěk pracuje u jiné firmy jako automechanik, viditelné protesty uvadly.
Auta versus zelí
Teoreticky by se k filmu dala vznést protiotázka: Je vůbec možné v tomto století obstát bez automobilek, když právě automobilový průmysl nejvíc vydělává? Není touha obyvatel po starých pořádcích skutečně trochu anachronická? Může chudý region finančně zachránit hlávkové zelí? Už už se divák nadechuje, aby paralelu auta versus zelí filozoficky napadl. Ale pak mu na mysli vytanou tři důležité otázky nastolené filmem: 1. Je skutečně nezbytné, aby průmyslová zóna stála na polích, k nimž má spousta lidí citový vztah? Nebyly na Frýdecku-Místecku k dispozici plochy tzv. brownfields, tedy neobdělávané půdy ležící ladem? 2. Celý průmyslový areál nevybudovala korejská automobilka za své peníze, ale český stát. Ten do přípravy investoval 37 miliard Kč z peněz daňových poplatníků. Je to tedy něco podobného jako v případě průmyslové zóny Nemak: stát do přípravy areálu vložil příliš mnoho státních peněz, nechal si tím svázat ruce a nemohl už dělat nic jiného než na požadavky investora přistoupit a podrobit se. 3. Obyvatele Nošovic a okolí donutili spojenci a lobbyisté továrny k souhlasu velmi nevybíravými prostředky včetně výhružných dopisů. Tím v divákovi hasne pocit sounáležitosti s moderní továrnou a dává za pravdu zelinářům. Škoda. A ani se nebudu divit, když mluvčího Vaňka po pražské premiéře filmu vyhodí z automobilky: on svou práci skutečně nezvládl.
|
Lidi bez partnerů
Nesvatbov (Nesvadbovo) v režii Eriky Hníkové je také film, který jde na dřeň a jeho premiéra plánovaná na 8.12. může vést k ještě neočekávaným koncům. (Na Slovensku bude film uveden v lednu nebo únoru 2011). Byl natočen v česko-slovenské koprodukci a bude zcela jistě dalším dokumentárním filmem, který se na Slovensku (a nejen tady) dočká silné odezvy, podobně jako Osadné Marko Škopa, Ako sa varia dejiny Petera Kerekeše, jako Hranica Jaroslava Vojteka či Slepé lásky Juraje Lehotského. Hníková po úspěšném filmu Ženy pro měny a oblíbené sondy do života jedné vesnice Vítejte v Eurocampu odjela do slovenské obce Zemplínske Hámre, do obce, kde žije příliš mnoho svobodných třicátníků a neprovdaných žen. Slovenský kontakt dostala české filmařka právě přes Petera Kerekeše a téma se jí zalíbilo. Původně totiž chtěla natáčet film o městských singles – mužích, kteří se neoženili a ženách, které se neprovdaly. Zamýšlela, že v tomto filmu poruší stereotyp o singles, tedy že jsou to převážně městští a převážně úspěšní lidé. Nakonec šla na slovenskou dědinu. Nový film Eriky Hníkové je natáčen jednou kamerou, jen v závěru (let balónem) zaskočil na plac i místní svatební fotograf a točil celky. „Divila jsem se, že jeho vybavení je lepší než naše,“ řekla v Jihlavě Hníková.
Starosta hrdinou filmu
Dokumentaristka ve svém filmu dům od domu sleduje, jak žijí svobodní a neprovdané, proč zůstávají sami a s gustem zachycuje místního starostu Jozefa Gajdoše (1945). Gajdoš je skutečným hrdinou filmu. Vystudoval vojenskou akademii v Moskvě, vstoupil i do vyšších pater politiky. Ve volebním období 1998-2002 byl zvolen za poslance NR SR za Hnutí za demokratické Slovensko. Je to starosta, který má velké plány. V okolí obce chce postavit sjezdovky a má celou řadu dalších projektů. V jejich uskutečnění mu však brání vylidňování obce. Proto se neúnavně snaží dávat dohromady ty, kteří žijí osaměle. A přimět je k plození dětí. A právě to je to, co film ukazuje. Starosta kope za obec, jak může. Tahá podnapilé občany ven z hospody, tvrdě jde proti domácím násilí, které se čas od času v dědině vyskytne. Jeho hlášení do místního rozhlasu má kvalitu projevů buditelů. Je to s ním trochu jako s mluvčím Vaňkem v Klusákově filmu. Připadá si jako filmová star, ale neuvědomuje si, že jeho sólové výstupy může někdo hodnotit také jinak než je hodnotí on sám. Další hrdinové filmu jsou singles sami – automechanik, který má raději auta než ženy, žena, která dělá deset hodin ve fabrice a na seznamování nemá čas, pohledný třicátník Ďoďo, který krásně zrekonstruoval dům a koupil na zájezdu dvě lahve koňaku Metaxa. Ty schovává pro svou budoucí vyvolenou. Když žena nepřijde, vypije flašky na smrtelné posteli, jak sám říká.
Film jde do soukromí obyvatel vesnice a je vidět, že režisérka se s nimi dokázala velmi dobře sblížit. V jednom z domů natočila chrápajícího muže – jeho chrápání komentuje jeho matka – a tady máme živoucí důkaz, proč se muž neoženil. Vrcholem filmu je bál, na který jsou pozváni nezadaní občané s tím, že po zábavě odejdou domů za ruku nebo dokonce rovnou zalezou do křoví a budou plodit děti. Bál se příliš nepovede, není tu sice rozkradena tombola jako ve filmu Miloše Formana Hoří má panenko, ale prostě přijde příliš málo lidí, někteří se příliš opijí, zkrátka z velké seznamovací akce vyjde jen jeden „zabrabčený“ pár.
|
Je to komedie?
Po jihlavské premiéře filmu se rozproudila debata, jestli je film Eriky Hníkové komedie nebo ne. Pro šéfa mezinárodní poroty a disidenta Johna Boka nejde o komedii, protože podle jeho názoru působí film mrazivě. Jinému divákovi chyběl rozměr dědické inteligence a další se podivoval, že v tolika domácnostech visí nad postelemi křížky. Některým se nezdálo, že příliš mnoho místních občanů pije. „Když jsem točila film Vítejte v Eurocampu na Klatovsku,“ reagovala režisérka, „ tak svobodní čtyřicátníci tam taky takhle chlastali. “ Premiéra v Zemplínských Hámrech sice proběhla v klidu a na některé občany film zapůsobil smutněji než čekali, ale v zásadě se nic nestalo.
Prosincová pražská premiéra bude skutečně oficiální - přijede na ni starosta Gajdoš a další obyvatelé obce. V Praze už půjde do tuhého. Pražská premiéra totiž může zamíchat s kartami. Ukáže se totiž (podobně jako se ukázalo už v Jihlavě), že některé postavy nejsou tak pozitivní, jak se na první pohled zdálo. Přestože čtyři hlavní postavy dostaly film před dokončením k autorizaci, je zjevné, že si ani jeden z protagonistů neuvědomil, že film by mohl v extrémním případě i změnit vztahy ve vsi a rozhádat ji. Láskyplná snaha starosty o „zabrabčení“ neprovdaných žen totiž může být vykládána také jako snaha dirigovat a mustrovat občany. Producent filmu Jiří Konečný (Endorfilm s.r.o.) podotkl, že podle něj má film mnohem větší přesah: „Je to film o sociálním inženýrství versus lásce. Jinými slovy: srdce si nedá poroučet.“ Film skutečně není jen o jedné slovenské dědině. Je o důležitém fenoménu dnešní západní civilizace, kde jeden na druhého nemáme čas, kde máme k dispozici příliš mnoho náhražek partnerství, kde se rodina pomalu rozpadá a kde „zůstat sám“ přestává být ostudou jako dřív. Jedna slovenská kuriozita se stává výpovědí o stavu světa.
Hrdinou filmů byl čas
Nejlepším filmem sekce Mezi moři (východoevropské dokumentární filmy) se stal rumunský film Vlastní životopis Nicolae Ceausesca. Režisér Andrei Ujica se rozhodl projet éru rumunského diktátora bez jakéhokoli komentáře. Z archivních materiálů vybírá klíčové události Ceausescovy éry a jeho zásadní projevy. Třeba ten, kde překvapivě mluví o tom, že je třeba zrušit NATO i Varšavskou smlouvu. Nebo klíčovou návštěvu Charlese De Gaulla v Bukurešti, kde francouzský státník na konci své kariéry, během níž budoval základy evropské spolupráce, říká: „Chceme národní stát. Ne kosmopolitní stát.“ Velká plocha je věnována návštěvě Ceasuseca v Praze v předvečer vojenské invaze zemí Varšavské smlouvy do Československa, kterou diktátor odsoudil: „Nikdo nemá právo radit a dirigovat národy, jakou cestou dospět k socialismu.“ Velká plocha je věnována i jeho návštěvě v Číně.
Na festivalu se objevil i nový film Martina Kohouta JUDr.Michal Danišovič, natočený v produkci FAMU. Impulsem pro natočení filmu byly oslavy 20.výročí Sametové revoluce. Danišovič byl podplukovník VB, který odpovídal za zásah proti demonstrantům v Praze v listopadu 1989. Danišovič má něco společného se starostou Gajdošem. Je pohledný, rázný, schopný. Ve filmu líčí, jaké vztahy měl v době Sametové revoluce k rozvědce a k Státní tajné bezpečnosti, jaká byla spolupráce (nebo nespolupráce) těchto tří složek během policejního zásahu na Národní třídě a jak byl na Národní „rozptýlen dav“. V současné době je Danišovič chovatelem králíků. Snažil se také pěstovat holuby, ale podle svědectví dvou členů komise chovatelů holubů nebyl vhodným mužem – zajímavé je, že oba muži v komisi chovatelů holubů měli také ruce ušpiněné z minulosti. Předseda poroty John Bok nebyl spokojen s tím, že film „relativizuje dobu komunismu“ a „zlidšťuje osobu podplukovníka VB“. Jedna mladá divačka, narozená podle svých slov roku 1989, položila během diskuse řečnickou otázku: „Jak bych se asi zachovala já být na místě toho podplukovníka?“ I mladí diváci si uvědomili, že i dvacet let po revoluci je v nás a kolem nás plno „vedlejších produktů komunismu“. Diskuse byla nakonec tak rmutná, že mladý pár za mnou prohlásil: „Tady jsou všichni agenti, jdeme pryč.“
Festival v Jihlavě se stal otevřenou debatou s veřejností na různá choulostivá témata. Filmy o polárním Rusku, Bolívii, o Vietnamu, o baskickém hnutí odporu se staly zcela zásadními momenty festivalu. Filmy festivalu nelítostně nasvěcovaly jak dobu komunismu, tak kapitalismu. „Češi se ocitli uprostřed globalizovaného volného trhu a po dvaceti letech jim nezbývá než si přiznat, že jsou v té velké továrně světa jen dobrými a naštěstí ne úplně špatně placenými dělníky. I ti, kteří se rádi ukazují jako velcí hráči, jsou většinou jen zaměstnanci. Sedmdesát procent české ekonomiky vlastní cizinci a lepší to už nebude. Zdá se, že Češi nejsou příliš vzdělaní ve věci kapitalismu, chybí jim povědomí o zdrojích bohatství a jejich rozvoji,“ napsal festivalový deník. Jihlavský festival se stal vizuálním fenoménem, který nám v tomto smyslu otevíral oči. Hrdinou většiny důležitých filmů byl čas, ať už se klíčové okamžiky odehrály během několika let nebo několika hodin.
