SNY O INTEGRÁCII NA CROSSING EUROPE |
SNY O INTEGRÁCII NA CROSSING EUROPE |
(Mezinárodní filmový festival Crossing Europe proběhl v Linci 12.-17.4.2011)
Festival v Linci, založený teprve před osmi lety, je přehlídkou křížení kultur. Kříží se tu žánry, migranti, rapeři a punkeři, boháči a chudáci. Ředitelka festivalu Christine Dollhoferová má s mezinárodními mixy velké zkušenosti. Kooperace s významnými festivaly od Rotterdamu po Istanbul patří k jejím prioritám. Jeden z programů festivalu se dokonce jmenoval Město – migrace – identita. Součástí programu byly i „rudé westerny“, filmy natočené v Evropě jako parodie nebo ve stylu amerických westernů. Česko tu reprezentovala klasika - Limonádový Joe.
Rudowesternový program připravila pro festival slovenská Holanďanka a spolupracovnice Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu Ludmila Cviková a ruský kurátor a spolupracovník festivalu v Soči Sergjej Lavrentěv. Evropa si může dovolit všechny ty kulturní mixy s chutí popisovat, a to navíc za peníze z dotací. Evropa je liberální, nebo si aspoň na liberalismus hraje. Liberální je i festival Crossing Europe. Tematika migrace, emigrace a spolužití různých názorů patřila k dominantám festivalu. Běžely tu i festivalově nejúspěšnější české filmy poslední doby - Nesvatbov, Český mír a Osmdesát dopisů. Ty jsou svým způsobem také o křížení kultur. Zejména Nesvatbov měl v Linci mimořádnou odezvu. Postava starosty snažícího se, aby se obyvatelé vsi Zemplínské Hámre více množili, má pro mezinárodní festivalové publikum star potenciál. Že byl starosta armádním důstojníkem a všechno má na povel? To nikomu nevadilo, naopak. To je přece závan další kultury, které v Linci tak svobdně vály.
Pohlavní křížení
Lékařka Charlotte ve filmu Brownův pohyb (režie Nanouk Leopold) zkoumá lidi jako částečky prachu, pohybující se v paprscích slunce zcela nevypočitatelně, a přesto přesně. Lékařka Charlotte (vynikající německá herečka Sandra Hüller) je v centru tohoto pohybu, který ji vždycky pravidelně svede do postele v pronajatém bytu s jedním z jejích pacientů. Je nymfomanka a její manžel ji nedokáže uspokojit. Lékařka na to jde rychle. Uvidí třeba kolegyni vyšetřující pacienta za plentou, mrkne na ni a řekne: „Já si ho vezmu.“ Sedne si pak na místo kolegyně a zatáhne plentu. Vyšetření je samozřejmě dokončeno v pronajatém bytě. Pacienti nabídku kupodivu berou. Obtloustlý pacient dýchavičně dokončí dílo na břiše lékařky, poněkud zhýralý pacient prsty zkoumá její niternou vlhkost a rozmazává ji po její tváři, jiný se vyžívá ve stahování prádla paní doktorky. Rozmanité typy mužů mají do ideálu krásy daleko. Je to jako v bordelu, jenže u lékařky se neplatí. Žena posléze zaplatí za svou náruživost vypuzením z cechu lékařů a odnětím akademického titulu. Co dělat? Manželství vypadá na rozpad, i když muž viditelně nežárlí. Rozhodne se, že rodina opustí Holandsko a odjede do Indie, kde je nikdo nezná a kde – v jiné kultuře – je i pohled na sex poněkud jiný než ve frivolní Evropě. Tady lékařka neplaší svou samotu s muži, ale bloudí sama ve funkcionalistických budovách Le Corbusiera ve městech Chandigarh a Ahmedabád. Film vytvořený v koprodukci Holandska, Belgie a Německa byl natočen za 2,8 miliónů Eur a koproducenti se obávali, že film proniknutý chaotickým sexuálním křížením nebude příliš srozumitelný. I stalo se. Dvorní producentka Stienette Bosklopper ale mysterózní variantu požadovanou režisérkou Nanouk Leopold nakonec prosadila a vznikl tak typický „rotterdamský“ film. Tedy film nepříliš srozumitelný, ale sledovatelný a svým způsobem inspirativní. A velmi nezávislý duchem.
Křížení žánrů
Horror přetažený do komedie a mystifikace je určitě neobvyklý žánr. A těžký. Nor André Ovredal zachytil v hraném filmu Lovec trollů zcela zvláštní příběh z norských lesů a fjordů. Po lesích jezdí v poškrábaném terénním autě s množstvím náhradních pneumatik vousatý lovec samotář. Okolí ho pokládá za pytláka. Lovce sleduje tým tří mladých filmařů ze školy Volda College. Tajemný vousáč ale nezabíjí medvědy, jak si kdekdo myslí, ale sleduje v kraji Fjordane v západním Norsku trolly. Studentům se nakonec svěrí a dokonce je na lov trollů vezme sebou, i když nerad. Všichni se musí napřed zbavit lidského pachu a umýt ve vodopádu. Musí mít technické vybavení jako pušky, přístroje pro vidění v noci a infračervené kamery. Trollové se ukazují jen v noci, mají výšku monumentálního vzrostlého smrku, rádi koušou do pneumatik a nesnášejí světlo. Jsou to chlupatá, odporná a zlá stvoření, vypuzující sliz. Někteří jsou jednohlaví, vyskytnou se i vícehlaví. Jejich příchod je dunivý. Když trollové v noci hledají potravu, tak padají stromy i skály. Když se troll příliš přiblíží, namíří na něj lovec vousáč přídavná světla na automobilu a zazpívá operu. Umění a prudké světlo trolly ničí. Troll zařve, zcepení a rozpadne se jako když se řítí skála k zemi. Jiní trollové skupinu lovců divoce pronásledují. Dokonce se stane, že při jedné honičce dojde v autě elektřina a nerozsvítí se záchranná xenonová světla – tedy jediná vysoce účinná zbraň proti trollům. Celý film je trochu horror a trochu hříčka s počítačově animovanými trolly. Trollové jsou popsáni tak, jak se objevují v norských pověstech a strašidelných povídkách. Ve filmu hraje i divoká norská krajina. Lesy, skály, úbočí a vesničky obklopené bušem.
Přistěhovalci
Přistěhovalci z Libanonu v německém dokumentárním filmu Neukölln Unlimited jsou plynně německy hovořící a integrovaní mladí lidé. Ani stopy po politických třenicích kolem známé berlínské čtvrti s nejvyšším podílem přistěhovalců v Německu, zejména z arabských zemí. Ti, co vystupují ve filmu, jsou veselí a ovládají rap a break dance. Se svým tanečním uměním soutěží. Děj se soustředí na rodinu rappera, která byla už před lety deportována zpět do Libanonu. Otec tam pak zůstal a žena s dětmi se vrátila ilegálně zpátky do Berlína. Dostali sice dočasné povolení k pobytu, ale rádi by získali německou státní příslušnost. Žijí už několik let v nejistotě, jestli se jejich berlínská mise neskončí zase deportací. Politika se ve filmu neřeší - kromě jediné krátké epizody demonstrace ve prospěch Palestiny. Imigranti jsou líčeni jako oběti režimu. Jejich situace není v Berlíně nijak růžová, jak sami říkají, protože mají podporu jen 450 Euro měsíčně na hlavu plus si vydělají tu a tam nějakou tu tisícovku za měsíc na koncertu nebo taneční soutěži. Pěkný přistěhovalecký film. Možná jeden z nejlepších k tomuhle tématu. Ale hodně politicky korektní. Slušní libanonští imigranti stojí proti džungli předpisů a azylových úředníků. Film říká v zásadě toto: i Libanonci jsou svým způsobem Evropané a ctí evropské kulturní hodnoty – a hlavně obohacují domácí kulturu. A je logické, že nechápou, proč by měli zas odejít do země, kde se sice narodili, ale jejíž jazyk už neznají.
Švýcarský dokumentární film Pizza Bethlehem (režie Bruno Moll) se odehrává ve čtvrti Bethlehem v Bernu. Tady šestnáctileté školačky bojují v ženském fotbale v mužstvu FC Bethlehem o postup a vyznávají podobné hodnoty jako většinové Evropa, přestože jedna je Arabka, druhá Srbka, třetí Řekyně a čtvrtá Kosovanka. Dívky chtějí žít v míru, vychodit školu, mít rodinu a eventuelně vyhrát fotbal. A hlavně chtějí zůstat ve Švýcarsku, té krásné mnohokulturní zemi. A do třetice – podobné tóny v rakouském dokumentu Armana T. Riahiho Černá hlava, tentokrát o rapové scéně ve Vídni, kde se skupina hudebníků snaží integrovat v rakouské společnosti. Jsou ale nespokojení se svou situací ve společnosti, a tak se potloukají v nákupních centrech, parcích a hospodách. Nezdá se ale, že by jim to film dával za vinu. Vina je na společnosti přejeděných bílých.
Sny o integraci a slimáci
Filmové sny o integraci kultur jsou urychlené evropskými penězi, které podporují mírové soužití různých kultur a sugerují, že západní společnost se bez imigrantů neobejde. Druhá část integrace – odsun těch, kteří neuspěli, už vylíčen není. To už není politicky žádané téma. Evropa imigrantů je ale nejen kulturní, ale i civilizační a sociální záležitost. Imigrace tuto civilizaci a tuhle společnost mění. K dobrému, ale i ke špatnému. Festival Crossing Europe vylíčil křížení kultur z té krásnější strany. Asi tak, jako když jdeme do restaurace a dáme si tam vepřové s kuskusem, thajské hovězí, kuře na masale nebo jihoamerický biftek. Křížení kultur a dovoz nezdomácnělých druhů má i své negativní stránky, jako jsou třeba slimáci, přemnožení po masovém dovozu španělských květin. Filmy ale hovoří spíš o květinách a ne o slimácích. Není politicky korektní, aby se filmy o míchání kultur zabývaly slimáky. Fotbalistky a rapeři na Crossing Europe ukázaly Evropu jako kontinent, který patří všem. Všem kulturám, všem utečencům, všem migrantům, kterým je doma zle. Na pozadí festivalu přicházely další zprávy o protestech v italské Ventimiglii a jinde v Itálii, namířené proti přívalu utečenců z Libye a dalších zemí, kde probíhají vzpoury a revoluce proti diktátorům. Festivalové publikum si na Crossing Europe odžilo svůj krásný sen o multikulti Evropě a učilo se rapovat v arabském stylu. Politická realita byla trochu jiná, znepokojivá, ale festivalu se příliš nedotkla.