DIAGNÓZA ČESKÉHO FILMU

Ceny festivalu

Film Piko byl na Finále promítnut mimo soutěž, takže nemohkl dostat žádnou z festivalových cen. Zlatého Ledňáčka dostal film Osmdesát dopisů v režii Václava Kadrnky a Kuky se vrací Jana Svěráka. První z filmů měl světovou premiéru na letošním MFF v Berlíně a Svěrák světovou premiéru absolvoval na loňském MFF Karlovy Vary. Porota vedená českou operní pěvkyní a herečkou Soňou Červenou vybírala z celkem deseti filmů. U Kadrnkova filmu ocenila především jeho upřímnost, pokoru a pravdivost při zachycení mnohokrát už zachyceného tématu: reality 80. let minulého století. Tehdy, ještě v době socializmu se snaží režisérova matka vystěhovat na Západ za svým manželem. Příběh je tedy autobiografický. Film líčí, jak režisérova matka (hraje ji zpěvačka Zuzana Lapčíková) se svým synem (Martin Pavluš) obíhá úřady a s nezdolnou energií shání dokumenty nutné k vystěhování. V době socializmu měl každý z nás mezi svými někoho, kdo musel tuhle ponižující proceduru absolvovat, pokud se chtěl legálně dostat na Západ. Lidé o tom ale neradi mluvili, protože se báli. Proto je Kadrnkův film důležitý: ukazuje to, o čem za socialismu téměř každý uvažoval, ale jen málo lidí se to odhodlalo uskutečnit.

Kuky se vrací o plyšovém medvídkovi vyhozeném na smetiště byl jedním z hlavních momentů MFF Karlovy Vary 2010. Příběh z tajuplného lesa a jeho strážci v podobě oživlého kořenu stromu je krásný a hravý. Hrané pasáže se mísí s animovanými. Pitoreskní bytosti žijící v lese hájí nedotknutelnost přírody, ale jsou i bytosti vyrobené z oživlé umělé hmoty, jimž na žádné přírodě nezáleží. Svěrákův film je také tím pádem velmi ekologický.

Mezi dokumenty zvítězila Nejtěžší volba režisérky Dagmar Smržové. Je to dokument o osudu čtyř žen a jejich partnerů, kteří čekali postižené dítě a odmítli potrat. Autorka líčí, jak se matky vyrovnávaly s prognózami lékařů i vlastní beznadějí. Jedno z dětí zemřelo ještě před porodem, další během porodu, třetí žilo pouhou hodinu po narození a dcerka čtvrté dvojice má Downův syndrom. Smržová natočila svůj dokument jako drama o životě a smrti. Mezinárodní porota pro dokumentární film udělila dvě ceny za nejlepší dokument autorů do 35 let dvěma filmům: Vše pro dobro světa a Nošovic a Nesvatbov. Studentskou cenu za nejlepší dokument dostal film Nebe peklo. Scénárista, režisér a kameraman David Šálek v něm líčí praktiky dvou žen a jednoho živu, kteří se vyžívají v bolestivých formách rozkoše. Masochistická Fronéma se na konci filmu nechá zavěsit za háky zabodnuté v kůži na lopatkách. Známý softwarový architekt s přezdívkou Altair minule koňské masky a postroje. Třetí sledovanou osobou je Terezie ze Strany Zelených. Ta si libuje v trýznivých sexuálních praktikách. Pro všechny z nich je bolest pozitivní stimul, milují elektrické dráždění, propichování prsních bradavek. Muž prožije nejlepší orgasmus, když lezí zbitý dutkami v kleci.

Diváckou cenu festivalu dostal film Ondřeje Trojana Občanský průkaz – retro z doby normalizace. Občanský rpůkaz patří vedle Kajínka Petra Jákla k nejnavštěvovanějším českým filmům.

Festivalové speciality

Velké ambice měl původně filmový projekt Miriam Landy Tacho. Měl to být akční film z prostředí automobilových závodů natočený s kulisou Vysokých Tater. Mělo jít o thriller o dvou lidech, kteří dokončí automobilový závod přesto, že jsou konfrontováni s fatální diagnózou: rakovina. Film byl však nakonec natočen úplně jinak – jako lidová komedie z automobilistického prostředí. Místo ve Vysokých Tatrách byl film natočen u Nitry. Nejsou tu už žádní automobiloví žraloci, kteří chtějí na závodu co nejvíc vydělat. Je tu zato celá skupina přiblblíků. Ti se snaží jednou něco ukrást, jednou někoho podvést. Tím pádem osud hlavního hrdiny a jeho spolujezdkyně vůbec nevyzní tak, jak by měl. Pro zpěváka Daniela Landu, který hraje hlavní roli, může tento původně ambiciózní film být spíš považován za ztrátu. Ve srovnání s Tachem je Jáklův film o vězni Kajínkovi povedený akční film, patrně jeden vůbec z nejlepších ve skrovné historii akčních filmů české kinematografie.

Na první český 3D film – Heart Beat 3D v režii Jana Němce – si festivlovaví diváci museli nasazovat 3D brýle. Některé byly přirpavené na jinou frekvenci obrazu, takže neukazovaly třetí dimenzi. Během této speciální projekce proto procházely mezi diváky uvaděči s brýlemi a rozdávaly jim ty správné. Němcův film je fantasmagorickou a těžko srozumitelnou koláží o tom, jak v nějaké neznámé zemi jsou zabíjeni lidé, aby jejich orgány mohly být použity pro bohaté a vysoce postavé lidi. Ve filmu je použitá sekvence z návštěvy George W. Bushe v Praze a také starší rozhovor s Václavem Havlem. Ten mluví o tom, že vždycky chtěl natočit film, ale že se k tomu nikdy nedostal. Právě pr oto zapůsobilo uvedení filmu Václava Havla Odcházení jako zajímavý akord před koncem festivalu. Právě kolem Havlova filmu vznikla v Česku velká kontroverze, protože celá řada filmových kritiků považuje film za špatný, případně za zfilmované divadlo. Další skupina kritiků Havlovo Odcházení chválí. Jeden z kritiků Havlova filmu byl dokonce příznivě naladěným kritikem vyzván, aby vrátil vysokoškolský diplom. Kontroverze kolem filmu přilákala na plzeňskou premiéru velký počet diváků. Po filmu diváci besedovali s producenty Jaroslavem Boučkem a Jaroslavem Kučerou. Producent Bouček vpubliku například vysvětlil, jak důležitá byla pro Václava Havla louže, kterou musí projít všichni příchozí, pokud nejdou přímo z vily kancléře Riegera. Na této louži prý bávalý český prezident zásadně trval. S diváky diskutoval i Josef Abrhám, přestavitel Riegerovy role. Herec byl po uvedení filmu viditelně rozčilený, bližší okolnosti však nevysvětlil. Bylo však patrné, že si možná uvědomil některé nedokonalosti, kdy jeho přednes traktátů o moci a bezmoci, o bezpečnosti a o politice, nebyl zcela perfektní. Václav Havel totiž jako režisér vyžadoval, aby jeho myšlenky byly přesně přeneseny jak do slov, tak do tónu hlasu. Havlovo Odcházení vyžaduje jak znalost české politiky, tak starších Havlových divadelních her jako například Zahradní slavnost. Jde o mimořádný film v rámci české kinematografie, i když se odehrává na jednom místě, s jednou kulisou a se skupinou herců, která se od začátku do konce prakticky nemění.

Zajímavý a naprosto nezávislý film Normalis byl uveden podobně jako Havlovo Odcházení těsně před koncem festivalu. Normalis je filmový debut začínajícího šestadvacetiletého režiséra Jana Wolfa. Je to koláž natočená za 60 000 korun a bez vyplácení jakýchkoliv honorářů. Film v první části evokuje atmosféru roku 1968 a v druhé části líčí zlom po sovětské okupaci – normalizační dusno, které svým tenorem prosvětluje Karel Gott. Film čerpá z prostředí letušek a filmařů, kteří žili v době normalizačního socializmu jako zvláštní privilegovaná třída. Ve filmu se objevuje mnoho symbolů, které je třeba číst ve dvo rovinách. Odlétající letadla například symbolizují něco v té době nedosažitelného. Chvílemi zazní i dobové hity Amandy Lear a dalších zpěváků, které se tehdy dali poslouchat jen ze západních vysílačů. Klíčovou polohu má ve filmu havárie letadla z Prahy do Berlína v roce 1982. V této době také film končí. Ve svém dalším filmu se Jan Wolf chce opět věnovat době normalizace – rodině, která chce emigrovat na Západ.

Mezi filmy, které se vyrovnávají s dobou socializmu, patří i dokument Nikomu jsem neublížil v režii Pavla Křemena. Do prdele počkej. Už to mám. Film se zabývá kolaborací se státní bezpečností a kontrarozvědkou v době socialismu. Klíčovou postavou je autorův kamarád Jaroslav Kolář. Líčí, co ho ke spolupráci StB přivedlo. O svých kauzách mluví i režisér Antonín Kachlík, zpěvák Josef Zíma, herec Jan Skopeček a další. Skopeček, který měl jedenáct let donášet na své kolegy z divadla, se však brání tím, že nic nepodepsal. Podle svědků udal herce Hlušičku kvůli tomu, že v divadle šířil Solženicinův romám Souostroví Gulag. Josef Zíma vzpomíná na to, jak mu sedělo krycí jméno Tulipán. Je zajímavé, že české celebrity v naprosté většině svou spolupráci s StB bagatelizují a říkají, že nikomu neublížili, naopak běžní lidé, kteří s StB spolupracovali, se ve filmu omlouvají. Většinou říkají, že měli strach. Petr Rádl si například představoval, že mu při vyšetřování budou svítit do očí. Židovský dobrovolník v Izraeli František Kraus, vězněný v 50. letech v Jáchymově, také přiznává svou vinu a omlouvá se tím, že ho československá kontrarozvědka získala až napotřetí. Psycholog Slavomír Hubálek ve filmu vysvětluje, že málokdo v české společnosti považuje svou spolupráci s StB amorální. Jak vysvětluje odborný poradce filmu Petr Blažek, v české společnosti je celá řada celebrit – lidí, kteří spolupracovali, ale díky blahovůli úředníků StB nemuseli podepsat vázací akt. Takoví lidé tedy pravidelně donášeli na vé kolegy, ale dnes se mohou bránit tím, že nic nepodepsali a soud je nakonec musel vymazat ze seznamu spolupracovníků. „Je to smutná kapitola české justice,“ vysvětluje Petr Blažek. Film se zabývá i příčinami, proř spolupráce s StB dodnes prochází mnoha významným lidem. Je to česká morální nenáročnost, tolerance ke zlu, vývoj od Bílé hory, ateizmus a zlomení páteře v letech 1948 a 1968. K tomu říká disident Petr Cibulka, který jako první zveřejnil seznamy spolupracovníků: „Bylo to prostředí, v němž bylo výhodné být udavačem. Pokud jste nespolupracoval s komunistickým gestapem, byl jste jedním z patnácti milionů. Pokud jste spolupracoval, byl jste člověk vyšší kategorie.“

Největší z Čechů je expert Radovan Holub ☺

Na závěr dva filmy, které byly natočeny jako inteligentní zábava: Román pro muže a Největší z Čechů. Román pro muže se odehrává v luxusním hotelu ve Vysokých Tatrách. Tam bohatý státní zástupce Cyril (Miroslav Donutil) pozve svého nevyléčitelně nemocného bratra a sestru, televizní reportérku Anetu. Na slovenský výlet najme Cyril prostitutku, kterou výborně hraje Táňa Pauhofová. Román pro muže má dobrou story a velmi dobré herecké výkony a patří ke smetaně diváckých filmů, které byly v posledních letech v Česku natočeny. Bohužel nový film Roberta Sedláčka Největší z Čechů je humorný jen tu a tam. To, že je možné natočit inteligentní a zábavný film, dokázal opět Jan Hřebejk filmem Nevinnost.