KONIEC DEPRESIE - MFF KARLOVE VARY

Programová sekce Deset evropských režisérů očima Variety, prezentovaná v  v Karlových Varech celoevropskou organizací European Film Promotion, ukázala, že i těžká témata lze natočit lehce

Pomalu utichají mediální půtky, které provázejí snad každý MFF v Karlových Varech.  Tentokrát vznikla největší přestřelka kolem panelové diskuse o financování českého filmu, kterou filmová kritička MF Dnes Mirka Spáčilová nazvala „hluboce trapnou estrádičkou,  jejíž podstata se může dotknout každého. Respektive jeho peněženky“.  Hlavní slovo na panelu dostal režisér filmu Osmdesát  dopisů Václav Kadrnka a pochopitelně si postěžoval, že na svůj film nedostal od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie ani korunu.  Ve filmu líčí, jak se jeho matka snažila za socialismu i s ním emigrovat do Velké Británie. Film sice mezinárodně zabodoval,  ale doma v Česku má minimální návštěvnost. Jeho umělecký přínos je však nepochybný. Mají takové filmy nárok na státní podporu? Nebo by si jejich autoři raději měli hledat soukromé sponzory? Spáčilové se především nelíbilo, že Kadrnka si nárokoval  finanční dotaci z pozice umělce pod mottem „tvůrce má právo“.

V hlavní roli diváci

Další přestřelky se strhly kolem soutěžních filmů. Zdá se, že to ani tak nemá souvislost s festivalem, ale s tím, že jedna generace mladých českých filmových novinářů se snaží postřílet tu druhou, starší, zatím v českých médiích dobře etablovanou. Diskutovalo se také kolem přemíry depresivních filmů a vznikla otázka, jestli daňový poplatník, který se na jejich financování podílí, se musí nechat mučit těmi nejtemnějšími zprávami o rozpadu osobnosti a smrti. Naopak proporcionálně málo místa věnovala české média zásadnější otázce: Bude se profil festivalu nějak měnit po nástupu nového uměleckého ředitele Karla Ocha? Jaké budou nové priority? Také se mi zdálo, že bylo celkově méně večírků a bylo víc zábavy pro lidi, tedy akcí, které lákají početnou diváckou veřejnost, která se v době festivalu do Karlových Varů masově sjíždí. Proto možná poněkud kontrastně zapůsobilo rozhodnutí týmu Johna Malkoviche, že módní pánskou kolekci Technobohemian nechá  předvést jen před uzavřenou společností.

Slovensko při síle

Všichni se nakonec shodli, že MFF Karlovy Vary je největší filmovou akcí ve střední a východní Evropě a že žádný jiný srovnatelný festival nemá tak obrovskou diváckou základnu. Festival v Karlových Varech se stal nejen filmovou akcí, ale i pestrou podívanou pro široké masy. Na první pohled se zdálo, že Češi se chtějí bavit, že nechtějí nic vážného řešit. Hudba hrála, obrazovky blikaly, mojito se pilo, restaurace byly plně obsazené. S tím kontrastovala znepokojující povaha mnoha uvedených filmů. To, že zejména mladí lidé jsou na ně ochotni čekat dlouhé fronty,  mě utvrzuje v tom, že i společnost zábavy a blahobytu si uvědomuje své limity. Výrazná byla v letošním roce slovenská přítomnost: tři ceny získal obrazově působivý  Šulíkův film Cigán, další slovenský film Viditelný svět (režie Peter Krištúfek) v druhé soutěžní sekci Na východ od západu se stal objevem festivalu.  Třetí film Mateje Mináče  o zachránci židovských dětí Nicolasi Wintonovi  Nickyho rodina skončil jako nejpopulárnější film festivalu a v programové sekci Deset evropských režisérů očima Variety běžel film Zuzany Liové Dom.  Ostatně tahle sekce měla na festivalu svůj rekord: čtyři filmy z této sekce o deseti filmech se dostaly mezi desítku nejpopulárnějších filmů festivalu!  Jaké filmy to byly?  Německý imigrantský film Almanya – vítejte v Německu, rumunská romantická komedie Ahoj, jak se máš,  příběh chlapce trpícího vážným onemocněním plic – Dech a norský teenagerovský film Rozpal mě, sakra.

Kritici lákají diváky

Je paradox, že filmy doporučené filmovými kritiky bodují u diváků. Vkus filmových kritiků bývá totiž úplně jiný než vkus širokého publika. Podle jedné z teorií jsou diváci zvědaví, co pět kritiků známého mezinárodního časopisu o filmovém obchodu Variety vybralo za speciality. Výhodou kritiků z okruhu Variety  je nadhled: nejsou to specialisté jen na evropský film. Znají kinematografii australskou i jihoamerickou. A evropské filmy vybírají na základě dlouholetých zkušeností v oboru. Almanya – Vítejte v Německu (režie Yasemin Sandereli) je komedie o tom, jak vznikla turecká imigrace v Německu. Není to žádný duchamorný kus o vyvražďování imigrantských pašeráků, ale historie jedné rodiny, která už neví, jestli je ještě turecká nebo už německá.  Ve filmu se hned na začátku rekapituluje, jak k tureckému přívalu v Německu došlo: v padesátých letech po válce vyhlásili němečtí politici „akutní stav na pracovním trhu“. Bylo potřeba rukou zvenčí, aby se Západní Německo dostalo hospodářsky na nohy.  Nejvyšší vlna imigrantů se zvedá v roce 1964, o deset let později je politickým rozhodnutím zastavena.  Milióntý gastarbeiter se jmenuje Armando Rodriguez, milióntý a první  je Huseyin Yilmaz, dědeček vypravěčky  (a patrně i režisérky) – hrdina filmu.   A pak se posunujeme o 45 let dál. Turecká rodina dostává německé pasy. „Musíte přijmout německou kulturu, jezdit na dovolenou na Mallorku, dívat se na seriál Místo činu a dvakrát týdně jíst vepřové,“ radí jim imigrační poradce. Naštěstí se ukáže, že jde jen o sen. Velká turecká rodina původem z Anatolie má sice německé pasy, ale drží na rozdíl od evropských rodin podivuhodně pohromadě. Děti přistěhovalců mají stále turecká jména, ale při prázdninové návštěvě Turecka dostanou okamžitě průjem. A nakonec kancléřka Merkelová při akci „Německo děkuje“ podá německo-tureckému chlapci Čenkovi ruku a Čenk  (vnuk Huseyina)  promluví  velmi krásně o tom, kdo jsou imigranti: „Jsme suma toho, co se nám dělo. Jsme vše, co bylo a co už neexistuje.“

Generační konflikt

Rumunský režisér Alexandru Maftei se ve filmu Ahoj! Jak se máš? věnuje generačnímu konfliktu. Rodiče Gabriel a Gabriela si se synem Vladimírem moc nerozumějí. Ona chtěla být psycholožkou, ale živí se jako majitelka čistírny oděvů. On byl hudební virtuos, kterého dnes už nikdo nepotřebuje. Oba jsou zahořklí. Chlapci je osmnáct let a s rodiči nechce komunikovat.  „Povídat si můžu v parku,“ říká.  Podle rodičů sleduje na počítači „perverzní obrázky“.  Gabriel s Gabrielou tráví po synově vzoru čas na počítači se „seznámí“ po internetu.  Chatují  a zamilují se na dálku. Řeknou si virtuálně to, co si nikdy neřekli v realitě. Ani jednoho ani druhého ani ve snu nenapadne, že spolu žijí ve společné domácnosti.

Rozpal mě, sakra (režie Jannicke Systad Jacobsen) je teenagerovská komedie ze zapadlé norské vesnice jménem Skoddeheimen.  Opět generační konflikt. Vesnice leží v krásné přírodě uprostřed jezer a lesů, ale šestnáctiletá Alma a její kamarádky na vesnici zvedají prostředníček  a sní o městě. Jsou tu podle nich jen „blbé ovce“, „blbé mládežnické centrum“ a vůbec nuda. U pokladny bistra, kde Alma  příležitostně dělá, sní o tom, že by chtěla být  modelkou v New Yorku. Vesnický komplex je popsán bravurně a vtipně. A ještě jedna otázka se ve filmu probírá:  Je něco divného na tom, když šestnáctiletá dívka masturbuje? Film vyznívá jasně: není. Problém je to, že mnoho mladých dívek žije  osaměle. Masturbace je problémem osamělosti.

Hrdinové bojující proti osudu a průšviháři

Dech je belgický film natočený z velké části v belgické nemocnici. Režisér Hans Van Nuffel se zaměřil na sedmnáctiletého Toma, který podobně jako jeho bratr trpí těžkým onemocněním plic – cystickou fibrózou. Onemocnění  vede k  postupnému zmenšování  vitální kapacity plic, je smrtelné a v kladném končí  riskantní transplantací.  Ve filmu sledujeme několik postav se stejným onemocněním – Anneleen chce mít navzdory chorobě dítě a nakonec skutečně otěhotní,  Lucas chodí do práce a po pěti letech, když se choroba zhorší, se vzdá transplantace ve prospěch svého bratra Toma. Tom (pokud není v nemocnici)  žije několik let ve společnosti mladých gangsterů, kteří kradou léky a prodávají je na drogy. Později žije na kyslíku a prožívá krizi: „Měl jsem několik let na život, neudělal jsem nic s časem, co jsem mohl udělat,“ vyčítá sám sobě. Nastává však dějový zvrat.

I  další filmy sekce Deset evropských režisérů očima Variety stály za to. Švédský film Jako opice (režie Lisa Aschan) je o dívce a koních. Emma je introvertní, ve svém věku silná, naučila se nedávat najevo city – a právě to jí pomáhá v životě, ale paradoxně vadí při přípravě veřejné show s koňmi. Švédská puberta je možná o něco smutnější než norská, ale samozřejmě, to není věc národnosti, ale autorského přístupu k filmu. Další severský film přišel z Islandu a natočila ho Valdís Óskarsdóttir. Severský surrealismus se známým německým hercem Danielem Bruhlem v roli záhadného turisty. Ten  doprovází svého islandského přítele,  vracejícího se po letech zpátky na Island. Přijedou do malé punkerské osady a usadí se  na parkovišti přívěsů.  Kolem bydlí  plno rázovitých figurek jako je například šílený taxikář s vrakem místo auta  -  jako by přišel z filmů Akiho Kaurismakiho.  Zároveň je film laděn do westernu. Je to sarkastický severský film s antihrdiny, neplatiči a průšviháři. Počasí je zásadně špatné, ale lidi jsou v zásadě dobří. Televize tu málokoho zajímá,  snad jedině talk show, „kde se mluví tak pomalu, že diváci mohou plést mezi slovy palčáky“.

Německý kuchař, íránská studentka a vraždící fanatik

Thriller Poklidný život natočil italský režisér Claudio Cupellini. Je to vybroušený žánrový film - příběh italského kuchaře Rosaria, který prchá do okolí německého Wiesbadenu  před svou minulostí. Nyní má novou identitu, novou ženu, rodinu. A restauraci, kde šéfuje. Po patnácti letech skrývání ho ale minulost dohání. Tím pro něj končí  „poklidný život“. Hlavní roli hraje vynikající Toni Servillo, v ženské roli je skvělá Alice Dwyer.

Politická love story Květy zla (režie David Dusa) popisuje útěk dvacetileté íránské studentky Anahity do Paříže. Dívka také hledá podobně jako italský kuchař  novou identitu. Zamiluje se do arabského přistěhovalce Rašída.  Rašíd je muž pohybu – neustále tančí street dance. Anahita Rašída pomocí obrázků ze sociálních sítí pomalu zasvěcuje do podstaty protivládních demonstrací v Teheránu roku 2009. A když říká, že „občané jsou v Íránu žebráci“ a „v Íránu se člověk učí lhát od mala a vést několik životů“,  jako bychom si vzpomněli na život za socialismu u nás. Příběhem se proplétají verše perského básníka Omara Chajjáma, přirovnávaného k Charlesi Baudelairovi, navzdory staleté časové vzdálenosti mezi jejich tvorbou. Hrdinou příběhu je nejen odvážná Muslimka, ale i Twitter, YouTube a Facebook, umožňující svobodnou komunikaci.

A konečně  britský krvák Seznam smrti (režie Ben Wheatley) je postaven na děsivé atmosféře. Jestliže v Květech zla jsou hrůzné  obrazy jako „věšení podvratného bandity“ (kratičký film byl nasnímán na mobil a propašován ven z Íránu)  poněkud vyváženy krásnými  obrazy lásky, ve Wheatleyho filmu pro lásku není místo. Film je výborně natočený, úděsný  a vespod s náboženskými tóny. Fanatická náboženská sekta novodobých adamitů jednou oběsí ženu, hrdina příběhu se je snaží vyvraždit, ale ukazuje se, že z je sám členem okultní  sekty.

Ve všech filmech sekce Deset evropských režisérů očima Variety byla těžká témata vyprávěna s lehkostí a vtipem. Možná právě proto zaujal kritiky časopisu Variety slovenský film Dom, protože Zuzana Liová v něm prezentuje  na první pohled neatraktivní příběh stavění domu a generační roztržky s lehkostí a grácií. Možná právě tohle bylo to, co lákalo  diváky na filmy sekce Deset evropských režisérů očima Variety. Témata. Generační konflikty,  imigrace, těžká nemoc, o které jsme všichni odněkud slyšeli, ale moc o ní nevíme. Demonstrace proti politické moci. Všechny tyhle věci  byly podány  vtipně a odlehčeně. Diváci to ocenili, protože bezvýchodné deprese už bylo v evropských filmech dost.