V ČOM BALENÁ VODA OHROZUJE PLANÉTU?

Svět žízně a hladu

Jak je možné, že v době dluhové a finanční krize se investuje stále víc peněz výroby surovin a zemědělských komodit, ale jen jejich malá část se obchoduje na mezinárodním trzích? Jaký vliv na potravinovou krizi mají subvence v evropských zemích a jakou spekulanti na burzách? Jak se může bránit sedlák v Paraguayi  proti zemědělským baronům z Brazílie, kteří v jeho zemi skupují zelené zlato – sóju?   Sójové  plantáže  nechávají baroni ošetřovat  herbicidy,  takže biologická hodnota půdy klesá k nule. Místní sedlák může tak akorát vzít vidle a jít do ulic. Komu patří půda, komu povrchová a komu podzemní voda?  To jsou otázky, které letos řešily švýcarské dokumentární filmy.

V patrně nejvýbušnějším a zbrusu novém  dokumentárním filmu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou se o vodě mluví jako o nejcennější surovině blízké budoucnosti. Na film ne nepodobný bojovným dokumentům Michaela Moora se během festivalu stály fronty. Kde začíná a kde končí láska diváků k vlasti a hrdost na vlastní rodinné zlato? A jak si vůbec zájem lidí  o film kritický vůči nejšvýcarštější ze švýcarských firem vysvětlit? Na jedné straně jsou na vzestupu heimatfilmy,  příběhy se stěhují z měst pod Alpy nebo dokonce do horských úbočí do pitoreskních statků a samot, na druhé straně je koncern s emblémem ptačího hnízda  podrobován ostré kritice, což příliš vlastenecké není.  Nestlé je největší potravinářský koncern světa založený roku 1866 jako rodinná firma chemika Henriho Nestlé se sídlem ve švýcarském Vevey. V roce 2010 měla firma obrat 110 miliard švýcarských franků. Ve své historii napomohla při řešení kojenecké úmrtnosti a dodnes plní různé humanitární programy.  Film však jde na věc z jiné strany. Začíná ostře třemi zásadními konstatováními:   otázka  dostatku vody je zásadní pro budoucnost planety, ale jsou země, které ji nemají, a přesto v nich velké firmy skupují vrty na vodu.   Film situaci  ilustruje v táboře  Kebri Beiah v Etiopii, kde žijí  utečenci  ze Somálska. Vodovodní vedení je pro tábor  klíčové.  Dříve  ho dotovala firma Nestlé, ale podle slov vedení tábora se z financování stáhla. Studená sprcha, která nenechá v nikom pochybnosti:  firmy, které mají peníze,  přestávají podporovat humanitární projekty.  Druhá zásadní věc:  jednou z hlavních průvodkyň příběhem filmu  je Maude Barlow, kanadská autorka, bývalá  poradkyně pro otázky vody ve Spojených národech  a spoluzakladatelka  Blue Planet Project, požadující  obecné právo lidí na vodu. A za třetí: Filmem proběhne  informace, že firma Nestlé odmítla na tomto filmovém projektu spolupracovat.  Režisér filmu Urs Schnell musel čerpat buď z tiskových konferencí firmy Nestlé  nebo si vyjádření představitelů firmy odkoupit od  jiných autorů. Takže je hned na začátku jasno:  Tohle nebude žádný propagační film o firmě Nestlé.

Je voda tržní komodita?

Pozitivní  ale je, že Schnell nezesměšňuje šéfy velké korporace  tak jako Michael Moore. Ve filmu několikrát vystupuje  předseda představenstva firmy Nestlé Peter Brabeck. V zásadě říká totéž co  v rozhovoru Lukáše Kovandy pro web Týden.cz z 22.5.2011 (Světu hrozí nedostatek vody): „Už nynější spotřeba převyšuje míru, jež může být přirozeně opět doplněna. Spotřeba vody je neudržitelná. Vodu lze doplnit třeba i zužitkováním takzvané fosilní vody, která vznikla před stovkami tisíc let, ale ani takové doplnění nebude dostatečné. Do roku 2030 tedy nastane vážný nedostatek vody, jak uzavírají odborné studie. Nebude se nám dostávat přibližně čtyřicet procent potřebné vody.”  Schnell z varovných slov Petera Brabecka vypichuje  to, co považuje za ještě varovnější než je informace  o nedostatku vody:  „Voda je tržní komodita.“  Jinými slovy:  Kdo bude chtít pít vodu, bude muset platit. A tady začíná hlavní kontroverze kolem výroby balené vody: máme na vodu přirozené právo nebo ne?

Další část dokumentu se odehrává ve Spojených státech, ve státě Maine. Tam vlastní Nestlé největší firmu na balenou vodu v Severní Americe – Nestlé Waters North America. Jejím prostřednictvím prodává obrovské množství balené vody (z amerických vrtů i dovážené). Film věnuje největší pozornost pobočce firmy Poland Spring, která balí stejnojmennou vodu z osmi různých vrtů, které ve státě Maine vlastní Nestlé. Místní  lidé, kteří ve filmu mluví nejvíc, Poland Spring  přezdívají  „lovci vody“.  Film důsledně pročesává všechna města, kde se těží voda pro Poland Spring, od Fryeburgu přes Kingfield až po Newfield. Právě Newfield je dáván za vzor svým odporem proti Nestlé a dalším firmám,  který v roce 2009 vyústil do zákazu těžit v okolí podzemní vodu.  V boji proti  „corporate water extraction“ (těžba vody korporacemi)  přitom sehrávají důležitou roli nejen zelení aktivisté, ale zcela běžně i republikánská politická reprezentace. Debaty o těžbě vody jsou provázány obrázky krásné zelené přírody a záběry  kamionů s vodou,  jejichž řidiči říkají na kameru jediné: „No comment.“ 

Máme právo na čistou vodu?
 
Film se pak přesunuje do Asie a Afriky. Tady už je osten namířený proti  lovcům vody tupější, protože Nestlé má jednoduše úspěch v chudých zemích, kde klesají  zásoby spodní vody, kde je právně sporné, komu podzemní voda vůbec patří a kde jsou slabé nebo zkorumpovatelné vlády. „Zástupci firmy jdou většinou přímo přes vládu,  tedy konkrétně v Pákistánu  šli přes bývalého prezidenta Parvíze Mušarafa,“ řekl v Solothurnu režisér Schnell. „Nestlé tržně využívá selhání politiky ve třetím světě,“ dodal. V Pákistánu a v Nigérii má Nestlé velký úspěch s balenou vodou Pure Life (čistý život).  Tuto balenou vodu se podařilo, jak film dokumentuje, prosadit na trhu prostřednictvím  masivního marketingu životního stylu: pít balenou vodu je prostě  moderní. Není ale všechno jen špatně. Z filmu lze dobře odvodit, že nebýt firmy Nestlé, tak se v zemích jako je Nigérie pila nadále kontaminovaná voda.  Nestlé je schopna pomocí velkých investic vybudovat jak vrty, tak vedení, které těsní (jinak se až 35% vody ztrácí v potrubích)  a dodat balenou vodu na trh. „Problém je v tom, že litr vody Pure Life je tu dražší než litr benzínu,“ říká režisér. V regionech  s vyšším standardem jako je USA nebo Evropa se marketing balené vody opírá o symbol zdraví. „Říct lidem, že když nebudou  pít balenou vodu, tak mohou  být nemocní, byl chytrý marketingový tah,“ řekl Urs Schnell a dodal: „Pro mě je naprosto nepochopitelné, proč ve Švýcarsku nepijeme vodu z vodovodu, když máme jednu z nejkvalitnějších na světě.“  Dalším chytrým počinem  firmy bylo koupit tradiční  balené vody jako Perrier nebo San Pellegrino. „To byl geniální tah,“ říká Schnell. 

Nejde tedy ani tak o záchranu vodních zdrojů, jak tvrdí manažeři Nestlé, ale o byznys s balenou vodou, který je v posledních dvaceti letech v rámci potravinářského průmyslu jeden s nejsilnějších. „Nejde jen o vodu. Konzumujeme víc produktů firmy Nestlé, aniž si to uvědomujeme. Ať už je to Perrier nebo Nescafé,“ upozornil režisér. Téma vody je podle jeho názoru obrovské a nesmírně důležité. „Chtěli jsme diskusi, poslali jsme na společnost  Nestlé  otázky, ale firma mluvit nechtěla.“ Tato diskuse se dá shrnout takto: Máme právo na čistou vodu? Je čistá voda tržní komodita jako jakýkoli jiný produkt? Je správné tržně využívat rostoucího nedostatku vody? Je skupování zdrojů vody  čítankový příklad dobrého sousedství místních obyvatel a velkých firem, nebo je  to spíš zlodějina nebo dokonce korupce? Je správné balit běžnou vodu do lahví, namluvit lidem, že jde především o zdraví  a vydělávat tím miliardy? Možná by se na závěr slušelo na závěr citovat slova Klause Schwaba,  zakladatele Světového ekonomického fóra v Davosu, které probíhalo prakticky souběžně s festivalem v Solothurnu: „Ještě nedávno zajišťovalo tržní hospodářství sociální a ekonomický pokrok. K tomu nejsou žádné alternativy. Špatné je ale, že kapitalismus, tedy tržní hospodářství,  přestal v mnohém ohledu sloužit společnosti, ale slouží do velké míry jen jedincům. Je to mimo jiné proto, že regulační systémy v globálním ohledu nefungují. Takže musíme kapitalismus přetvořit tak, aby začal zase sloužit společnosti. Vedení firmy nesmí sloužit jen svým akcionářům, ale všem podílníkům. To znamená mimo jiné  také obci, kde firma podniká, spolupracovníkům a zákazníkům.

Dají se dokázat zločiny proti lidskosti?

Dokumentární film Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny začíná v hlavním městě Středoafrické republiky Bangui. V nenápadném džípu sem ulicí plnou výmolů přijíždějí vyšetřovatelé Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, tedy instituce s celosvětovou pravomocí, zabývající se genocidami, zločiny proti lidskosti  nebo válečnými zločiny. Právník Emeric Rogier,  lékař Eric Baccard  a fotograf.  Vyšetřují zločiny, kterých se v roce 2002 a 2003 dopustila přibližně tisícovka  militantních  rebelů ze sousední Demokratické republiky  Kongo. Ti dostali plnou moc od svého vůdce a předsedy Hnutí za osvobození Konga Jeana-Pierra Bemby k zabíjení, znásilňování a plundrování.  Přijeli na člunech po řece Oubangui a místní obyvatelé proti nim neměli šanci. Velká část populace nese psychické stopy dodnes, místní komunita je zničena. Zároveň se ale ukazuje, že rozkaz Jeana Pierra Bemby je právně stěží dokazatelný. Všichni vědí, jak to bylo, ale pachatele není možné odsoudit. Film ukazuje neuvěřitelně přesnou terénní práci pracovníků tribunálu. Jsou to lidé v civilu, bez zbraní a bodyguardů. Jejich úkolem je najít svědky,  vést rozhovory se znásilněnými ženami, s jejich příbuznými  a najít místa, kde ke znásilnění a plundrování došlo.  Pak najmou síly, které vykopou ostatky zabitých.  Dokumentace válečných zločinů je práce, kterou nelze vykonávat, aniž by to zanechalo stopy na psychice.  Až v roce 2009 mohl začít přípravný proces s Jeanem Pierrem Bembou  pro  podezření ze zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů. V roce 2010 došlo konečně na soudní přelíčení, které však nebylo zatím kvůli nedostatku důkazů ukončeno.  Při přípravném procesu vypadal Bemba  zcela sebejistě, seděl pohodlně zakloněn, usmíval se  a byl si patrně jistý svou nevinou, respektive tím, že jeho „plnou moc“ nelze nijak prokázat. Zajímavé jsou také vazby jeho rodiny do Evropy. Vliv bohatých  afrických rodinných klanů v Evropě je zjevně obrovský.

Plenění a znásilňování

Naprosto otřesné jsou výpovědi svědků před soudem.  V nich se opakuje toto:  Děti  narozené ze znásilňování žen jsou děti bez budoucnosti. Nemohou být poslány do školy,  jejich matky se nesmějí vdát.  Expertka  na výzkum situace obětí Gloria Atiba Davies ve filmu vypráví, že případy znásilňování a vraždění obyvatel Bangui jsou složitější než to bylo během genocidy v Sierra Leone, kde těla obětí byla označována nápisy RUF (Spojená revoluční fronta).  „Víme jen, jakým způsobem bylo znásilňování a vraždění prováděno. Pachatelé šli od domu k domu a znásilňování bylo prováděno hromadně,  celými gangy. Po znásilnění oběti si pachatel stoupl na oběť , aby jí zabránil v útěku,  případně ji měl na mušce zbraně. Potom zavolal další a další muže ke kolektivnímu znásilňování. Oběti byly znásilňovány před zraky svých dětí a  manželů. Na mužských obětech byla prováděna sodomie před ženami a dětmi. Tak jako se jinde užívá zbraní k zabíjení, tady se užívalo sexuální násilí k terorizování populace.“ Gloria Davies pak dodává, že sama rozhovory s oběťmi těžko psychicky přestála a že se ocitla na prahu psychického vyšinutí.   Zastupující žalobce Fatou Bensouda soudu  předložil příběh Svědka číslo 23. „Svědek číslo 23 byl náčelník čtvrti v Bangui.  8.11.2002 vtrhly Bembovy síly do jeho domu. Vojáci začali pálit z pušek a svědkovy děti začaly křičet strachy. Jedna ze svědkových žen, která trpěla vysokým krevním tlakem, padla na zem. Později se přestala hýbat a zemřela. Bembovi vojáci se zeptali svědka číslo 23, jestli chce žít nebo zemřít. Svědek odpověděl,  že chce žít. Vojáci mu následně přikázali, aby si před svou manželkou a dětmi lehl na zem a zaujal pozici koně. Potom na něm tři vojáci  provedli  akt sodomie. Sodomizování oběti trvalo  od deseti hodin dopoledne do dvou hodin odpoledne. Všichni tři muži do něho ejakulovali. Svědek číslo 23 později vypověděl, že po aktu znásilnění přistoupili vojáci k jeho ženě a před jeho očima ji zneužili. Potom totéž vykonali na jejich dětech. Paní prezidentko, mělo by být odpovědností úřadu Mezinárodního trestního tribunálu ochránit  svědka číslo 23,  jeho manželku a děti. A zastat se stovek obětí ve Středoafrické republice, které měly stejný osud jako svědek číslo 23.“

Nemá smysl dál citovat další výpovědi. Důležitá jsou ale slova hlavního žalobce Mezinárodního soudního tribunálu Luise Morena-Ocampa, který se angažoval už v případě genocidy v Súdánu. Ocampo  řekne v jenom z klíčových rozhovorů pro film: „Pokud se nepodaří tyto zločiny prokázat, tak lidstvo nemá šanci.“ 

Dva různé filmy se stejným tématem:  ohrožení  lidstva, ohrožení  zdrojů planety, ohrožení  obyvatel nefunkčními institucemi a korupčními vládami. Filmy ukazují, jak daleká cesta je od faktu k jeho právní interpretaci. Je voda, nacházející se pod zemí, vůbec ještě majetkem toho, kdo vlastní pozemky nahoře?  Je znásilnění  zavrženíhodným aktem  nebo něčím, co oběti po vojácích požadovaly?  Je genocida jeden z nejhorších zločinů nebo vlastenecký akt,  jak tvrdí Bembova obhajoba?  Je na nás, do jaké míry tyhle dva filmy z malé alpské země vezmeme vážně.