|
41. MFF ROTTERDAM 2012 |
41. MFF ROTTERDAM 2012 |
(v Rotterdamu proběhl 25.1. – 5.2. v pořadí 41. Mezinárodní filmový festival, považovaný za svátek nezávislého filmu)
„Film nám může nejen pomoct vidět svět kolem nás, film může docela ovlivnit, jak ho vidíme.“ Ředitel MFF v Rotterdamu Rutger Wolfson
Cesta do Rotterdamu vede po německé dálnici A3. U Frankfurtu obtéká letiště. Nalevo startují a přistávají letadla, napravo opisuje elegantní křivku koridor vysokorychlostních vlaků ICE, zakrátko dálnici A3 obloukem opouští dálniční přípojka na Darmstadt, A trojka se rozšiřuje do šesti pruhů a po chvíli se dělí na směr Kolín a Wiesbaden. Krásný svět pohybu. Rotterdam sám působí jako futuristické město protkané pohybem. Auta, kola, vlaky, podzemka, tramvaje, autobusy. Kus dál lodě a dálky. Kolem všeho klubko dálnic, připomínající planetární prstenec kolem svítící hvězdy. Svět rotterdamských filmů je všechno jiné než pohyb. Nezávislé filmy, na nichž si festival zvlášť zakládá, vyprávějí o strnulosti, nedostatku pohybu, o jednom jediném místě, na němž postavy obsedantně zůstávají. Jsou to filmy o nedostatku civilizace ve městě, kde hned vedle festivalového centra De Doelen se tyčí mrakodrap posetý blikajícími hvězdami. Hrdiny celé řady filmů v hlavních dvou festivalových sekcích (v soutěžním programu Tiger Awards a v přehlídce prvních a druhých filmů – Bright Future) jsou nešťastníci, vysloveně lokální lidé, kteří o globalizaci slyšeli maximálně ve zprávách z rádia. Hřbitov, bolest, zármutek a úpění jsou motivy, které se objevují stále znovu. „Byl jsem až na dně prolhaného světa,/ nehledám nic v očích nikoho. /Někdy mi připadá, že mé břemeno je těžší než unesu,/ ještě není tma, ale už se stmívá,“ mohl by festivalovým filmům posloužit jako motto Bob Dylan se svou písní Ještě není tma z alba Od nepaměti (Time out of Mind). To nejzajímavější je, že naprostá většina filmů v obou hlavních sekcích je od mladých režisérů.
|
Vesničané
Ruský film Žít, promítnutý v hlavní soutěži (Tiger Awards), je druhým celovečerním filmem mladého a nadějného ruského režiséra Vasilije Sigareva. Jeho debut Vlček běžel na MFF Karlovy Vary 2009. Matka z mrazivé ruské provincie pohřbí své děti v žumpě a otráví se plynem potom, co její dcera vykrvácí a svého muže zabije sekerou. Nikomu na ničem nezáleží, katarze neexistuje, je jen nekonečná šeď zmařených životů. V polském filmu Zdaleka je venkov pěkný (Anka Sasnal, Wilhelm Sasnal), natočeném v polsko-americké koprodukci, je hlavní obraz. Zápletka nebo děj nepřicházejí v úvahu. Známý polský malíř Wilhelm Sasnal a jeho manželka, spisovatelka Anka ve svém prvním filmu vykreslují krvesmilnou komunitu malé polské obce, jejíž členové jsou posedlí skrytými agresemi a nenávistmi. Žádný asfalt, jen nekonečné bahno, neposekaná tráva, haraburdí. Stará paní pozoruje tenhle kolotoč nenávisti z okna, ale spoluobčané ji chytí, dají do ústavu pro duševně choré a podpálí jí chatrč. „Mnohokrát jsme jezdili kolem venkovských statků,“ řekl v Rotterdamu Sasnal. „Na první pohled se nám zdály polské vesničky pitoreskní, ale když jsme jednou zastavili, abychom se podívali blíž, zjistili jsme, že je tam neuvěřitelný chaos. Takhle jsme během dvou let prošli celou řadu vesnických domácností. Obyvatelé se ze začátku zdráhali, ale pak jsme se docela i spřátelili. Byla to pro ně příležitost dostat peníze – platili jsme jim za to, že nás nechali chodit po zahradě i po domě s kamerou a točit je. Někteří z vesničanů si ve filmu i zahrálo.“
|
Čtrnáctiletí a jejich klipy
Hrdinkou srbského filmu Klip (Tiger Awards) je šestnáctiletá Jasna, kterou hraje Isidora Simijonovič. Na začátku natáčení jí bylo čtrnáct let. Film je srbskou variací na film Larryho Clarka Kids (1995) o amorálních dětech, k němuž napsal scénář Harmony Korine. Klip získal jednu ze tří hlavních cen festivalu – Hivos Tiger Award. Jasna žije na malém městě v Srbsku, kde jedinou radostí školáků je souložení. Dívka chce být v městečku špinavých podchodů a paneláků hezká a chic. Pozitivní náplní jejího života je pohlavní styk se spolužákem Djordje v různých variacích. Djordje si libuje v tom, že ji zkrápí svým semenem. Jasna si sexuální experimenty, případně onanii, natáčí na mobil. A aby byla přitažlivější, vymyslí si, že vlastní vilu a strýce v Kataru. Autorka a režisérka filmu Maja Miloš měla sice film v Rotterdamu ve světové premiéře, nicméně doma musela film ukázat rodičům nezletilých herců. „Sledovat ten film asi nebude pro každého pohodové,“ řekla v Rotterdamu režisérka. „Jedna z nejdůležitějších věcí pro mě byla, aby všechno bylo ukázáno velice otevřeně a aby každý věděl všechno. Před nikým jsme nic neskrývali. Kolem sexu jsem nechtěla dělat velký povyk. S rodiči herců jsem si prošla napřed všechny scény, takže jsme měli všechno dobře připravené. Bylo to dílem kvůli praktickým věcem, protože jsme museli pro určité scény použít těla někoho jiného. Rodiče i děti čekali od filmu hodně, a když mi řekli, že jsem je nezklamala, tak to pro mě byla obrovská věc.“ Nejtěžší byl casting. Maja Miloš s ním strávila dva roky. „Měla jsem hodinu na jednoho adepta, takže jsem si s mladými lidmi hodně povídala. Ptala jsem se jich, co si myslí o svých zkušenostech. Pochopitelně si všichni nevedli sexuální záznamy, jaké si pořizuje Jasna, ale tak 80% všech adeptů znalo někoho, kdo takové záznamy měl. Zkoušela jsem i s trochu staršími herci, tak kolem devatenácti, ale těm chyběla síla a vášeň. Nechápali úplně, jak všechno funguje, když je člověku čtrnáct. Čtyři roky jsou obrovský skok v tomhle věku.“ Velkou radost má režisérka z toho, že film podpořilo srbské Ministerstvo kultury, takže srbská vláda mu tím dala jakousi zelenou kartu. Další oceněný film (Hivos Tiger Award) byl čínské Vejce a kámen (režie Huang Ji) o čtrnáctileté dívce, která je proti své vůli nucena žít na venkově u strýčka a tety, pro které je nechtěnou přítěží. Dívka slouží jako sexuální panna pro muže, takže v pravidelném rytmu potrácí.
|
Komplex zrůdy z Amstettenu
Svět rotterdamských filmů byl neradostný. Jeden z nejlepších filmů druhé hlavní programové sekce Bright Future byl rakouský. Klidný život debutujícího Sebastiana Meiseho opět po Michaelovi a filmu Dýchat zkoumá meze normality. Klidný život je variací - podobně jako Michael – na rakouskou noční můru. Opět se týká zdánlivé normality někoho, kdo je v podstatě nemocný člověk. Wolfgang Priklopil vytvářel zdání normality právě tak jako „zrůda z Amstettenu“ Josef Fritzl. Tentokrát je hrdinou elektromechanik Bernhard Ingruber, který žije jako ctěný otec rodiny ve vilce na venkově spolu se svou ženou. Jeho dvě děti jsou dospělé a bydlí ve městě. Muž si z rodinných alb vystřihuje dětské fotografie své dcery Lydie a onanuje nad nimi v elektrodílně. Navíc se ukáže, že chodí za prostitutkou, které říká také Lydia – což je jméno jeho dcery. Prostitutka se ve skutečnosti jmenuje jinak. Zároveň se ukáže, že jeho syn o vystřižených fotografiích své sestry věděl, ale nikomu o tom neřekl. „Byl jsem zklamán, že mě z fotek odřízl,“ říká. Objev otcovy třinácté komnaty vede ke smršti ve vztazích celé rodiny. Věděla o tom jeho manželka, ale mlčela, aby se zachovalo dekórum? Proč syn nic neřekl? Jak vezme dcera to, že se stala otcovou pornohvězdou? Odsoudí otce? Jak dopadne otec? Režisér všechny tyhle linky dotáhne bez zbytečných efektů do konce, který bych tu nerad prozrazoval.
|
Filmař zachraňuje čečenské běžence
Jednou z hvězd MFF v Rotterdamu byl legendární finský režisér Aki Kaurismäki. Přijel uvést svůj loňský film Le Havre v programové sekci Spektrum – v této sekci byl v evropské premiéře uveden i nový film Bohdana Slámy Čtyři slunce (jediný český celovečerní film přijatý do Rotterdamu). V přehlídce krátkých filmů běžela ještě Mrtvá trať od Šimona Špidly – film má 52 minut a teoreticky by ho bylo možné považovat za celovečerní film. Kaurismäki chodil v módním Rotterdamu v ošoupaných kalhotách s faldy pod koleny, neustále kouřil a všude možně pil pivo. Na otázky reportérů odpovídal jednoslovně. Jeho hlavním zájmem, jak prozradil, není v současné době film, ale čečenský manželský pár Hadijat a Malik Gataevsovi, kteří za války v Čečně zachránili život stovkám dětí. Hadijat se dokonce říkalo „anděl Grozného“. Oba po válce odešli do Litvy, ale v roce 2008 tu byli uvězněni. Kaurismäki je přesvědčen, že proces byl vykonstruovaný. Osobně navštívil Hadijat ve vězení a později oba propašoval z Kaunasu do Helsinek v době, kdy byli patrně přechodně propuštěni na svobodu. Ve Finsku se Gataevsovi dodnes snaží získat politický azyl. Kaurismäki se obává, že nakonec budou nuceni vrátit se do Litvy a odtud budou vydáni Čečencům, kteří je zabijí. „Hadijat pořád žije v bytě, který jsem pro ně pronajal,“ řekl režisér v Rotterdamu. „Nevypadá to moc dobře. Nemají papíry, čekají na rozhodnutí soudu. Zatím je zpátky nevydali, protože finský soud nevěří litevskému právnímu systému, kterému nevěřím ani já. Je to zajímavý případ, protože tady poprvé v historii by jedna země EU řekla ne jiné zemi EU. A pokud je Finové do Litvy vydají, tak půjdu s nimi a Čečenci nás budou moct zabít všechny. Ostatně, je to stejný příběh jako ve filmu Le Havre,“ vysvětlil Kaurismäki. Finský režisér žije už třiadvacet let v Portugalsku, pokud není zrovna ve Finsku nebo v Litvě kvůli Čečencům. V Portugalsku se mu prý líbí, protože tam má před sebou to, o čem vždycky točil filmy. „Portugalská ekonomika se rozpadá. A moje filmy byly vždycky o rozpadání kapitalismu, nezaměstnanosti a ekonomických problémech. Takže je tu dobrá paralela mezi současnou situací Portugalska a mými filmy.“ Kaurismäki nakonec sarkasticky komentoval požadavky distributorů. „Moc jim nerozumím,“ řekl. „Všichni si vždycky stěžovali, že točím příliš mnoho filmů. Teď si stěžují, že jich dělám málo.“
