REPORTÁŽ Z BERLINALE 2012 |
REPORTÁŽ Z BERLINALE 2012 |
Železná lady vytáhla v Berlíně do boje proti teroristům, narkomanům a běžencům
Úplně jinou stupnici hodnot přinesla do Berlína Meryl Streepová, která ve vynikající roli (dalo by se říct její životní roli) ztvárnila bývalou předsedkyni britské vlády Margaret Thatcherovou ve filmu Železná lady. Trošku mi to připadalo, jakoby babička Boženy Němcové přišla na návštěvu mezi chuligány a poslouchala jejich nadávky a sprosťačinky. Jen s tím rozdílem, že „babička“ Streepová se dočkala v Berlíně podstatně většího vděku než babička Boženy Němcové na Starém Bělidle. Meryl Streepová alias Margaret Thatcherová byla v Berlíně oslavována stejně jako lady Gaga nebo Angelina Jolie. Před palácem Berlinale se tlačily zástupy, ve větru se třepotaly oslavné bannery fanoušků, vzduchem lítaly květiny, byly vidět dokonce i vlajky, včetně té české. To, aby Streepová viděla, kdo všechno ji přijel vyznat filmovou lásku. A je to docela zvláštní – Streepová ve své nové roli přinesla do Berlína úplně jiné, nemoderní hodnoty, které ve festivalových filmech nejsou obvykle k vidění. Mezi zástupy utečenců, migrantů, teroristů a obchodníků s lidmi se britská premiérka stala nositelkou ctností, které dneska jakoby vyšly z módy. Meryl Streepová si do Berlína přijela zároveň pro Zlatého medvěda za celoživotní dílo, dostala ho v úterý večer a žertovala, že zahrát Železnou lady nebylo tak těžké jako hrát v akčním filmu.
Globální průšvihy a Železná lady
Filmy letošního Berlinale jsou spíš o nectnostech než o ctnostech: Ve filmu Angeliny Jolie V zemi krve a medu operuje srbská soldateska v okupované Bosně, v soutěžním filmu Zajatec (filipínsko-německo-britsko-francouzská koprodukce) mají hlavní slovo teroristé ze skupiny Abu Sayyafa, kteří v roce 2001 a 2002 vlečou džunglí skupinu unesených turistů a aktivistů, mj. i sociální pracovnici, kterou hraje Isabelle Huppertová. Ve vynikajícím britském filmu Shadow Dancer (zvláštní program mimo soutěž) je v centru pozornosti Irská republikánská armáda, o níž se neví, jestli se stala součástí globální teroristické sítě. Plánuje se útok, hrdinka filmu ale přechází tajně k policii jako ucho. Ve velmi dobrém švýcarsko-francouzském soutěžním filmu Sestra (režie Ursula Meier) živí svou mladistvou maminku dvanáctiletý kluk kradením lyží v zimním sjezdařském areálu. V polodokumentárním filmu Cesta naděje (sekce Mezinárodní fórum mladého filmu) se Joanny Zongo z Burkiny Faso snaží přepravit přes území rebelů do oblasti Sinfra na Pobřeží Slonoviny, aby zjistil, jak zahynul jeho bratr na kakaové plantáži. A do všech těhle místních i globálních přichází malérů najednou pevným a elegantním krokem Železná lady se všemi svými konzervativními hodnotami, který celý život nezměnila. Slova jako samostatnost a úspěch pro ni byla klíčová. Říká, že každý den svého života bojovala a sloužila veřejnosti a také zdůrazňuje, že nesmíme ustupovat zlu. „Nikdy dřív jsme nebyli tak tolerantní ke zlu jako dnes,“ říká už stárnoucí, poněkud dementní, ale pořád respektovaná dáma.
Svůj boj proti „líným levičákům“ nedobojovala
Film Železná lady se odehrává ve třech časových rovinách. První je období, kdy Thatcherová bylo pětadvacet, studovala v Oxfordu a postupně se vypracovala do politiky, druhé je období vrcholné politiky potom, co se v roce 1979 stala ministerskou předsedkyní Velké Británie (to už ji hraje Meryl Streepová) a konečně současnost, kdy už je mimo politiku, žije sama, občas ji navštíví dcera Carol a zhoršují se její duševní schopnosti (stařecká demence). Streepová musela mít za sebou skvělé stylisty, kteří z ní udělali vrásčitou starou paní. Skvěle zahrála belhající se, brblající, ale stále energickou ženu. Neuvěřitelně dobře. K vrcholům filmu patří scéna, kdy Thatcherová musí v roce 1982 rozhodnout, jestli Velká Británie má jít do války o Falklandy. „V tomto momentu nás peníze nezajímají, protože jde o národní hrdost,“ řekne překvapivě politička, pro kterou byly peníze vždycky až první v řadě.
Svůj celoživotní boj proti „líným levičákům, slabochům a hledačům popularity“ prohrála Thatcherová brzo po pádu železné opony a v těhle místech její kariéry končí filmové líčení jejího politického života. Jako ministerská předsedkyně už nemá úspěch jako dřív, i když byla jednou z těch, kteří k pádu berlínské zdi masivně přispěli. Ve filmu je vidět, jak si její nástupce John Major už brousí zuby na její úřad. Po pádu zdi totiž dochází k hospodářskému oživení díky novým trhům v bývalých socialistických zemích, přestává se šetřit tak, jak to chtěla Thatcherová, Evropa se spojuje, vytváří se společné evropské instituce, vzniká nové hlavní město Evropy, připravuje se měnová unie – a to všechno jsou věci, s kterými se euroskeptická Železná lady nedovedla smířit. Film Železná lady přichází aktuálně v situaci, kdy britský premiér a předseda Konzervativní strany David Cameron opět nesouhlasí, aby se Velká Británie zúčastnila na evropském fiskálním paktu. Neopakuje se historie?
Politika ve filmech a možná i film v politice
Letošní MFF v Berlíně se věnuje opět po roce důležitým politickým tématům. V soutěžním programu jsou tu a tam umělecké experimenty, ale filmy hnané kupředu politickým konfliktem zajímají Berlín víc. Německý film Barbara (režie Christian Petzold) je obecně považován za jednoho z adeptů na festivalovou cenu. Německá star Nina Hoss tu hraje lékařku z Východního Berlína v dobách Německé demokratické republiky (NDR). Má přítele v Západním Německu a požádala o vystěhování na Západ. Tajná policie reaguje tak, že ji z Východního Berlína nechá přemístit na venkov, kde ji hlídá. A Barbara tu najde lékaře, který se jí líbí. Další filmy pojednávají o současné situaci v Egyptě nebo třeba o tom, jak v semdestátých letech minulého tisíciletí Kambodžané chodili na filmy se zpívajícími a tančícími hrdiny ani nepozorovali, jak pomalu nastupují Rudí Khmerové a diktátor Pol Pot, muž, který nechal postřílet nebo internovat tisíce lidí. A pak Rudí jako buržoazní přežitek nechávají zavírat kina a ničit filmy (většina z nich nezůstala ani v archivech).
Jakoby politika, která je obyčejně považována za něco, co se do filmu nehodí, byla v Berlíně to hlavní. Možná proto, že Berlín je citlivý na to, co se tu stalo v roce 1961 (Berlínská zeď). Není náhodou, že zápisky bývalého generálního tajemníka východoněmecké komunistické strany Ericha Honeckera se právě v době festivalu stávají velkým mediálním tématem. A řekl bych, že to je tak správné. Musíme prostě poznat svou historii, abychom o něco míň chybovali v současnosti.