CESTY DO MIEST, KDE SA NENAKRÚCA

Outsider a úspěšná žena

Belgicko-švédský film Vetřelec, který také běžel na Crossing Europe,  se snaží také jít mimo hranice  politické korektnosti. Vypráví o skupině černošských ilegálů, kteří makají  a žijí v ubohých podmínkách (podobně jako šičky a stavební dělníci ve filmu Biutiful od Alejandra Gonzáleze  Iňárritu). Belgický režisér Nicolas Provost zachycuje ve Vetřelci skupinu černošských dělníků na stavbě v Bruselu. Jeden z nich, Amadou, který se dostal do Belgie přes Itálii s pomocí překupníků, je nejen výkonný pracovník, ale má i velký herecký talent. Dovede být neodolatelný. Poctivě si odpracovává   poplatek  za ilegální vyvezení z Afriky, ale když vidí bezvýchodnost své situace, snaží se postavit  na vlastní nohy. Ukradne svému zaměstnavateli slušné oblečení  a začne si hrát   na úspěšného podnikatele. Díky několika fíglům pronikne  do vyšší společnosti.  Na kongresu si vytipuje osamělou a úspěšnou ženu Agnès.  Ta tu čeká, až její muž odpřednáší. Amadou  získá  její vizitku a posléze  vstoupí  do jejího života. Agnès se navzdory úspěchům ve víru byznysu totiž cítí osamělá. A Amadou ji baví. Začne přespávat v exkluzivním  loftovém bytě její firmy, ale  dojede na svou neopatrnost.   Režisér filmu  se pohybuje na hraně politicky korektního sociálního dramatu.  Jeho černošský hrdina sice krade, ale je svým způsobem  charizmatický. Ve srovnání se šéfem,  krutým a nelidským obchodníkem  s  lidmi, který popíjí šampaňské v bazénu se svou asijskou milenkou,  je běženec kladným hrdinou. Ve skutečnosti je to bezskrupulózní podvodník. Většina západoevropských filmařů se neodváží zajít ani tak daleko.  Černošský běženec, který hraje se všemi betla, je výrazné téma pro Crossing Europe.    

Podvratná témata festivalových filmů
   
Filmový festival Crossing Europe se tradičně věnuje spíš nezvyklým až provokativním než politicky korektním filmům. Jeho specialitou jsou sociální, politické a také výstřední  filmy. Festival byl  založen roku 2004 potom, co v roce 2003 skončila během masivních politických třenic Christine Dollhoferová  jako ředitelka  festivalu rakouských filmů Diagonale ve Štýrském  Hradci a původní festivalový tým Diagonale se rozpadl.  O rok později rozjela Dollhoferová  nový festival v Linci ve spolkové zemi  Horní Rakousko. Město tehdy nemělo žádný svůj filmový festival, takže  podpora od města a od státu přišla poměrně snadno.   Festival začal fungovat s nezvykle nízkým budgetem 400 000 Euro.  Jeho zrodu napomohlo,  že Linec se v té době získal  titul  Evropské město  kultury 2009.  Inovativní a excentrické filmy, které měly své místo předtím  v rámci  festivalu Diagonale,   přenesla Dollhoferová  do Lince. Na Crossing Europe najdeme  tradičně mnoho netypických filmových debutů, filmů ženských autorek, experimentálních snímků na pomezí žánrů, filmů natočených v nezvyklých lokalitách  nebo filmů ukazujících obtíže přechodu z komunismu do kapitalismu.  Typický film festivalu Crossing Europe pojednává například o tom,  jestli používání chytrých  telefonů usnadňuje komunikaci mezi lidmi nebo jestli ji spíš ničí. Festival letos zařadil novou sekci s názvem Animováno!  V jejím rámci  běžel i český film Alois Nebel nebo rumunsko-polský film Crulic  se skutečným příběhem muže, který po sporném  odsouzení v Polsku zahájil tragickou hladovku.  Oblíbenou a stálou programovou sekcí festivalu  jsou dokumenty o zvláštních, nehostinných  místech naší planety jako jsou slumy jižní Afriky,  dětské domovy, vězení pro imigranty čekajícími na přesun zpátky do vlasti nebo třeba  milánské letiště Malpensa s  plejádou úředníků, tajných služeb a kontrolních kamer nebo španělská enkláva Melilla v Maroku, oddělená dvanáctikilometrovou betonovou zdí  od ostatního kontinentu.  Zvláštní programová řada je pravidelně věnována „pracovním světům“, tedy zejména způsobu,  jak moderní člověk přežívá v industriálním okolí  jako jsou plně automatizovaná jatka,  továrny nebo kanceláře budoucnosti v coachingových a konzultačních agenturách, zaměřených na neustále rostoucí efektivitu pracovníků.  Kontroverzní  témata jako ilegální migrace, šití „značkových“ oděvů  v Makedonii  nebo čínské investice v Africe patří každoročně k diváckým hitům. Výsledkem je, že divák odchází z Crossing Europe s vizí jiné, skrytější demokracie, která funguje na poněkud jiných základech než jsme zvyklí.  Ze 146 letos  uvedených filmů byla   minimálně polovina tematicky nebo stylisticky nezvyklá.
   

Německý herec mezi duchy

Věřím, že programový tým Crossing Europe musel se zvláštním potěšením vybrat do hlavní soutěžní sekce německý film Řeka, který bývala člověkem (Der Fluss war einst ein Mensch) v režii debutujícího Jana Zabeila. Zatímco většina dnešních filmů jsou urbánní filmy z velkoměst, postavené na ruchu městského života, Zabeilův film je jejich naprostý protiklad. Neodehrává se dokonce ani na venkově, ale v neobyvatelné části Republiky Botswana.  Jak řekne starý rybář německému turistovi, jehož doprovází  do bažin v deltě řeky Okavango, „tady jsi na ostrově, tady to patří slonům, tady jsi v domě zvířat“. Zabeilův  film má jen jednoho hrdinu.  Je to mladý německý herec, který se snaží po smrti svého průvodce probít sám  divočinou kolem  řeky. Ve filmu nejsou  téměř žádné dialogy. V době nemocné na  přemíru  slov, která nic neznamenají,  je to osvobozující pocit. Nikdo nemluví, nikdo nikoho nepoučuje, nikdo si nevylévá srdce ani nevytváří slovní šerosvit mezi pravdou a lží. Jen hrdina sám při svém bolestném putování občas neartikulovaně řve  do nitra savany,  když náhodou  uvidí  opuštěné chatky vystěhovaných domorodců.
   
Story je jednoduchá:  naivní Němec tak kolem třicítky (hraje ho vycházející německá star Alexander Fehling) přijíždí terénním autem do delty Okavanga, aniž by bylo řečeno, jak se jmenuje, kde je a proč tam přijel. V období dešťů vytváří delta řeky obrovský mokřad. Auto nechá Němec na cestě a dál  pokračuje se starým  místním rybářem na vratké dřevěné  kanoi  po jednom z tisíců toků delty, které se později vsakují  do  pouště Kalahari. Rybáře paradoxně hraje místní křesťanský duchovní Sariqo Sakega.  Film je přitom opřen o mýty původního kmenového náboženství. Večer rybář rozdělá  oheň,  muži spolu krátce pohovoří a jdou spát. Ráno najde  Němec svého průvodce mrtvého. Naloží ho na kanoi a snaží se najít cestu zpátky. Těžký náklad se mu však nepodaří dovézt k lidem, rybáře nakonec zabalí do igelitu a shodí do vody.  Jediným trvalým zvukem,  který slyšíme, je šplouchání vody a šustot rákosí, jak jim projíždí kanoe nebo jak se muž brodí.  Občas zahlédneme nějaké zvíře nebo uslyšíme zasyčení hada, ale všechna nebezpečí  přírody jsou znázorněna jen v očích, pohybech a mimice herce. Muž  nemá s pobytem v divočině  zjevně žádné zkušenosti. Nakonec se mu přece jen podaří najít malou obydlenou vesnici, ale obyvatelé jsou vůči němu podezřívaví. Je jim totiž jasné, že muž nemohl cestovat sám. Jeden z domorodců  mluví  trochu anglicky a seznámí Němce  s místním animistickým mýtem.  Jde o to, že člověk, který zemře a není pohřben,  se změní v krokodýla a vrátí se zabít  členy své rodiny, případně ty, kteří ho nepohřbili. Němec a mladý vesničan se pak vydají mrtvolu  hledat.  Na cestě se  průvodce  záhadně zastřelí a Němec si vezme  jeho motorový člun.  Nedokáže ale  nastartovat. Následuje záběr na obrovské vodopády a teoreticky si tedy můžeme myslet, že Němec spadl i s člunem do vodopádu.
      
Dobrodružství v divočině

„Film natáčel tým čtyř lidí v místě vzdáleném asi šest hodin jízdy motorovým člunem od nejbližší civilizace,“ vysvětlil v Linci  kameraman filmu Jakub Bejnarowicz. „Bydleli jsme ve stanech, každý z nás měl pro sebe dva čtvereční metry, jedli jsme hovězí a kukuřičné konzervy.“   Film je sice postaven na skutečném příběhu, který slyšel režisér filmu v době, kdy žil v Botswaně, ale žádný scénář neexistoval.  „Měli jsme jen dvanáct stránek synopse, kterou jsme předložili producentům. Myšlenku jsme dál rozvíjeli na místě. Museli jsme často měnit plány, například když nám hroch zatarasil  cestu a my jsme nemohli pokračovat. Každý večer jsme rozdělávali oheň a rozhodovali se, jak se film  bude odvíjet.“  Celkové ladění filmu je poetické a impresionistické, ale film zároveň obsahuje silné vnitřní drama,  dané bojem  o život. Motivace,  proč se herec vlastně vydal  na tak strastiplnou cestu, se nikdy nevysvětlí. Jde možná o snahu o jakési očištění, možná chce hrdina cíleně projít prožitkem existenciálního strachu. Příroda je obsažena v symfonii barev, například při soumraku. Film Řeka, který bývala člověkem  stál směšných 120 000 Eur.  Hlavní část rozpočtu šla na lety do Afriky. Když film dostal loni na podzim na MFF v San Sebastianu finančně dotovanou cenu za režii, náklady na výrobu byly prakticky zaplaceny.
  

Afrika místo Hollywoodu

Alexander Fehling,  jeden z nejtalentovanějších mladých německých herců, pokládal natáčení obtížného, do značné míry tajuplného filmu za součást své osobní historie. V roce 2009, kdy s Quentinem Tarantinem pracoval na Hanebných  panchartech,   i  později, kdy byl na Berlinale 2011 vybrán do  přehlídky největších mladých talentů (Shooting Stars),  považoval za logickou svou další cestu do Hollywoodu. Tehdy hrál  také v divadle Maxima Gorkého v Berlíně a  daboval americké filmy.   Zahrál si německého teroristu  Andrease Baadera ve filmu Kdo, když ne my. Nic z toho ale Fehlinga  zcela neuspokojovalo. Byl dobře zabezpečen, měl  agenturu, která se o něho starala, přicházela mu jedna nabídka za druhou.  Přesto ještě loni  herec  tvrdil, že vůbec neví, co bude dál  dělat.
  
Fehlinga lákalo herectví od dětství. „Začal jsem hrát už v mateřské školce a pak ve dvanácti, třinácti letech v malé školní skupině herců,  hrál jsem dokonce i  na ulici. Moje rodina to nechápala, ale mě těšilo, že se člověk může stát v krátkém okamžiku někým jiným. Je to moment, kdy může na všechno ostatní zapomenout. Měl jsem hodně mimořádných příležitostí. Moje první divadlo byl princ  ve Sněhurce a sedmi trpaslících, filmovou roli jsem měl třeba  v Bouři Hanse Christiana Schmida, ale skutečně mimořádná byla spolupráce s Quentinem Tarantinem. Vážil jsem si také titulní role ve filmu Philippa Stölzla Goethe! Stölzl je skvělý režisér.  Mám rád režiséry, kteří začínají od nuly, a já s nimi můžu od začátku rozvíjet jejich ideu.“  Možná právě tohle propojilo cestu Jana Zebeila a Alexandra Fehlinga  a vyslalo je  na společné africké dobrodružství, na němž  se Fehling stal hercem a scenáristou v divočině.   Možná v tu chvíli našel sama sebe.
  
Těžko říct, co skupinu mladých tvůrců lákalo víc – největší vnitrozemská delta řeky na světě patřící mezi divy přírody, nebezpečné a dosud neprozkoumané bažiny, o nichž místní lidé tvrdí, že v nich žijí  čarodějové a duchové. Možná je  přitahovala  složitá historie botswanského kmene Sanů, kteří byli v devadesátých letech z chráněného území delty řeky Okavango vyhnáni nebo snad příběh muže bez minulosti.  Film Řeka, která bývala člověkem se letos  stal typickým reprezentantem festivalu Crossing Europe. Nejde  o film,  který by snad byl  typickým představitelem současné kinematografie.  Nicméně  zcela  zapadl do dramaturgie  festivalu  s extrémními, zvláštními a nepohodlnými  filmy.

(autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava)