BERLINALE 2020 – MEDZI POLITIKOU, MINIMALIZMOM A FILMOVÝM ŠKANDÁLOM

70. Berlinale uvedlo řadu artových filmů, podívalo se do historie a promítlo jeden film, obviněný z pornografie a sadismu. (Text môže obsahovať dejové spoilery)

Láska homosexuálů

Kamera snímá muže středních let jménem Kang (hraje ho režisérova umělecká múza Lee Kang-sheng) ze stále stejného úhlu, jak vykonává různé denní činnosti v reálném čase. Nejprve naslouchá deset minut šumění deště. Tchajwansko-malajský režisér Tsai Ming-liang se rozhodl jít proti tempu času i proti tempu současného filmu. V dvouhodinovém filmu Deštivé dny (Days), uvedeném v mezinárodní soutěži, máme co činit s jedním hlavním hrdinou. Je to patrně sochař, který především relaxuje. Nikam nespěchá, užívá života. Ani režisér nespěchá. Jeho poslední celovečerní film vznikl před sedmi lety.

Tsai Ming-liang především maluje a kino je pro něj jen vedlejší médium. Jeho nový film získal Cenu poroty queer filmů (Teddy Award). Ve filmu se téměř nemluví, jsou slyšet jen reálné zvuky (rádio, ulice). Kang vaří, propírá salát a pak ve stejné vodě omývá rybu. Je šetrný, řekneme si. Pak jí, aniž bychom mu viděli do talíře. To je dalších patnáct minut. Pak vidíme vařit, patrně někde úplně jinde, mladého Thajce Nona (Anong Houngheuangsy). Kang je pak na masáži, ale jeho cesta se zkříží s cestou Thajce, zrovna tak osamělého tvora.

Každý dlouhý obraz zamýšlí režisér jako dárek pro diváka, každý z ojedinělých střihů je něco jako událost. Kang jde do hotelu, upravuje postel. Pak přijde Non a masíruje ho. Dvacet minut, vše v reálném čase. Nohy, ruce, záda, břicho, prsa. Po masáži následuje soulož. Řádně naolejovaná. Deset minut. Tělesný kontakt vytváří klimax totálně minimalistického filmu. Pak dá Kang chudému Nonovi dárek – malý music box a nějaké peníze, potom už je záběr jen na Nona. Sedí někde v blízkosti hlučné křižovatky v Bangkoku a pouští si rádio, které dostal. Je mu smutno. Pár slabých zvuků rádia proti hlučné kulise města, láska je pryč.

Film je tichý, ale zároveň s tím, jak opouští interiéry a dostává se do ulic, sílí zvuk. Idyla končí, příšera velkoměsta natahuje pařáty. Tady nejde jen o umělecký experiment, ale o nastavení umělce k světu: něha, vychutnání chvilek, samota ve světě, v němž je příliš hluku. Dvě ztracené duše v džungli velkoměsta, meditativní přístup bez dialogů, film uspávající, ale přesto svou tichostí významný. Opravdu, na konci filmu třetina diváků v kině spala.

Láska léčitele

Jistá zvláštní, nepříliš explicitně projevená něha připomíná scénu z filmu, který na Berlinale tvořil jeden z vrcholů programu. Byl sice uveden mimo soutěž, ale v prestižní sekci Berlinale Special Gala. Česko-slovensko-polsko-irská koprodukce polské star režisérky Agnieszky Holland Šarlatán se odehrává v Česku (její předposlední film na polsko-českém pomezí a její poslední film na Ukrajině). V jedné scéně na louce si jinak asketický a přísně vyhlížející léčitel Jan Mikolášek (Ivan Trojan) užívá se svým asistentem Františkem (Juraj Loj). Není to žádná příliš otevřená sexuální scéna a vypovídá spíš o kontextu filmu než o lásce samé. Zrovna tak jako sexuální scéna tchajwanská.

Mikolášek sám (žil 1889–1973) není líčen jako člověk emocí nebo jako vzpurný disident (tyto rysy měla jeho ekologická předchůdkyně Janina ve filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých). Je to muž, který moc nemluví, a když, tak k věci. Velké úvahy o životě nebo velká rozkoš jsou mu cizí. Občas ho zachvátí větší emoce, ale smyslem jeho života je stanovovat diagnózu na základě vzorků moči a doporučovat bylinné směsi. Několik slov, nic víc, nic míň. Mikolášek sám medicínské vzdělání neměl a vždy to přiznával. Léčil prosté lidi i prominenty režimů. Antonínu Zápotockému zachránil nohu před amputací. Po jeho smrti nad ním přestala bdít ochranná ruka státu a ve vykonstruovaném procesu v 50. letech byl Mikolášek odsouzen do vězení a zbaven všeho majetku. Pak už se k léčitelství nevrátil.

Film Šarlatán je klasicky vyprávěný příběh o člověku, který se znelíbil režimům. Vyprávění se vrací do jeho mládí (v mladém verzi ho hraje ho syn Ivana Trojana Josef). Tehdy vznikla jeho láska k bylinám. Tak nějak to celé skutečně bylo. Film je inspirován námětem Martina Šulce, jednoho z autorů připravované knihy Životní příběh Jana Mikoláška: Pravda o slavném českém léčiteli. Šulc objevil příbuzenskou linku k Mikoláškovi při sestavování vlastního rodokmenu.

Pro Agnieszku Holland byly ale důležité dvě linky příběhu: ekologická, tedy víra ve všemocnou sílu přírody. A antitotalitní, tedy vzpoura člověka vůči nacismu a komunismu, protože oba režimy léčitele obvinily z nepravostí, podvodů a zla, přestože zlo nečinil. Poněkud sporný je moment homosexuality, ta u Mikoláška nebyla prokázána. Ale homosexuální vztah tu vyjadřuje jistou vášeň v životě jinak racionálně až asketicky působícího člověka.

Láska vodní víly

Do třetice – záchvěv tentokrát heterosexuální lásky v německo-francouzském filmu známého německého režiséra Christiana Petzolda Undine (Stříbrný medvěd pro nejlepší herečku Paulu Beer). Film je inspirován mýtem o Rusalce, ale má silný přesah do současnosti. V okolí víly praskne jednou akvárium, vodu z kohoutků nelze zastavit, láska k potápěči ji naplňuje štěstím. Vodní víla se objevila v mnoha variacích, třeba u Hanse Christiana Andersena.

V Petzoldově filmu je to historička architektury z Berlína, vyprávějící skupinám návštěvníků o spletité historii města. Jako typický příklad kontroverzní stavby jmenuje Palác republiky. Ten byl postaven v roce 1973 jako místo pro kulturu a kongresy, něco na způsob Paláce kultury na Vyšehradě (dnes Kongresové centrum). V roce 2003 rozhodla spolková vláda o jeho demolici. Palác byl později přestavěn jako součást muzeálního projektu Humboldt Forum a bude otevřen letos. Zachovává zároveň barokní architektonické prvky zámku i brutalismus socialistického paláce.

Režisér tento v podstatě politický prvek vnesl do filmu proto, že chtěl vytvořit kontrapunkt mýtu a dotknout se reality. V jeho pojetí se Berlín pohybuje v začarovaném kruhu, protože stojí na místě vyschlého močálu, tedy na nestabilním podloží, a přesto tu vznikají další a další stavby, rekonstruují a zvětšují se bývalé paláce, které dnes ztratily svou funkci. Tím režisér naznačuje spojení dávného, ztraceného světa a dnešní reality. Také potápění je pro něj kombinace zašlého světa Julese Verna a reálného světa. Ireálný, nazelenalý podvodní svět historičky Undine, ženy s téměř robotickým krokem a nadpřirozenými schopnostmi. Ženy z jiného světa, která muže využívá jen jako objekty. Ženy, která se ráda potápí a vrací do pohádky.

Politika a aktivismus

Zlatého medvěda nešlo dát letos nikomu jinému než íránskému režiséru Mohammadu Rasúlofovi. Film byl v Berlíně uveden jako poslední soutěžní film, kdy už všichni myslel, že karty jsou rozdány. Svůj nejnovější film natočil před pár měsíci v Íránu a film se dokončoval v Německu. Jednu kopii se podařilo zachránit pro uvedení na festivalu. Na vzniku filmu se podílela i česká společnost Europe Media Nest.

Film Zlo neexistuje (There Is No Evil) je jednak výborně natočený a zároveň přichází s něčím v íránském filmu nevídaným: s otevřeným pojmenování zločinů, které se dějí ve jménu ideologie. „Rozhodl jsem se promluvit, ať už to mít jakékoli důsledky,“ řekl režisér ve Skype rozhovoru během Berlinale. A řekl, proč pracuje s přímým pojmenováním místo s alegorickým náznakem. „U íránského filmu jsme byli dosud zvyklí na jemné alegorie. Politický vzdor byl potlačen do náznaku. Tento alegorický styl má kořeny v naší kultuře, v poezii, po staletí tu je tendence neříkat věci přímo. Ale od toho se chci odstřihnout, protože si myslím, že alegorická estetika se stala formou podřízenosti a akceptace autoritářského režimu,“ řekl.

A byly tu i další zvláštnosti: Režisér vítězného snímku v Berlíně nemohl být, protože íránské orgány mu zabavily pas. Byl doma odsouzen za činnost namířenou proti islámské republice. Zlo neexistuje je alarmující vyjádření o tom, že v Íránu jsou za podivných okolností likvidováni režimu nepohodlní lidé, intelektuálové, disidenti. Je to zároveň doklad o tom, že tu existuje silné disidentské hnutí, o němž mnoho nevíme. Současné demonstrace jsou toho dokladem.

Film spojuje čtyři povídky, zdánlivě spolu nesouvisející. Ale společnou nit mají – trest smrti. Film svým titulem provokuje – zlo existuje a film ho jasně ukazuje. Zlo je nenápadné, prorůstá do rodin a do společnosti a z abnormality činí normalitu. Už jednou byl v Berlíně podobný politický protest: v  roce 2015 získal Zlatého medvěda íránský režisér Džafar Panahí s filmem Taxi Teherán, ale také si cenu nemohl převzít a jeho film se stal symbolem politického vzdoru.

Zatímco Zlatým medvědem letos jde o silné politické gesto, Stříbrným medvědem jde o gesto aktivistické. Druhou hlavní cenou oceněný film Nikdy zřídka občas vždycky (Never Rarely Sometinmes Always) pojednává o právu ženy rozhodnout si sama o svém životě. Není to hysterické genderové pojetí tématu o těhotenství a potratech, je to velmi civilní film o sedmnáctileté dívce, která nechtěně otěhotní. A hledá způsob, jak těhotenství přerušit, aniž by do toho zatahovala rodiče, jejichž souhlas v  Pensylvánii coby nezletilá potřebuje. Najde si kliniku v New Yorku, která legálně dělá anonymní potraty, a s pomocí sestřenice se rozhodne svůj záměr uskutečnit. Americká režisérka Eliza Hittman strávila mnoho času na různých klinikách v USA a sbírala materiál k filmu. Tam také viděla ponižující, velmi intimně podrobný, pro kliniku však nutný dotazník, jehož odpovědi daly název filmu.

Artové chuťovky

Festival uvedl i velmi dobré artové filmy. Byl to například korejský film Žena na útěku (The Woman Who Ran), režie Hong Sang-su), který je podobně jako ten tchajwanský natočen minimalisticky. Film dostal Stříbrného medvěda za režii. Je lokalizovaný do tiché čtvrti pod horu Inwangsan v Soulu. Obsahuje v režii korejského mistra Hong Sansoo tři rozhovory jedné ženy s kamarádkami v době, kdy je její muž je na služební cestě. Jsou to rozhovory o drobných posedlostech a problémech života. Jedním z vrcholů je dialog o kočce, na kterou si přijde stěžovat soused. Film je vedený v přítomnosti čtyřnohého tvora a patří k vrcholům filmu.

Francouzsko-belgický film Smazaná historie (Delete History) režisérského dua Benoit Deléphine a Gustave Kervern je satirická montáž, odehrávající se na vesnici poblíž belgických hranic. Film získal Stříbrného medvěda k 70.výročí Berlinale. Hrdinové jsou tu propojeni vychytávkami virtuálního světa, zejména sociálními médii, chytrými telefony, kliky, posty, případně internetovými obchody. Dvěma směšnohrdinskými postavami je místní zámečník Bertrand (Denis Podalydès) a osamělá matka Marie (Blanche Gardin). Oba se stanou obětí digitálních technologií, které mají jinak v podstatě rádi. Marie odjíždí do Silicon Valley a snaží se prodrat k úložišti erotického videa, které o ní někdo natočil.

Italský film Ukrytý (Hidden Away) pojednává o naivistickém švýcarsko-italském malíři Antoniu Ligabue (1899-1965). Kongeniálně ho hraje Elio Germano, oceněný Stříbrným medvědem za mužský herecký výkon. V italském filmu hledá režisér Giorgio Diritti paralelu mezi takřka zvířecím instinktem a šílenstvím nikdy neškoleného malíře a jeho manýristickou, tedy školenou malbou. Film sleduje malíře od dětství, kdy malý Antonio vypadá ještě normálně, ale už má podle slov své matky „ďábla v hlavě“. Později už jako neřiditelný jedinec je nucen opustit Švýcarsko a odejít do Itálie. Tam žije nejprve v lesní chýši jako divoké zvíře a jí kořínky, posléze ho zavřou do ústavu pro choromyslné. Vypadá jako bezdomovec a jako bezdomovec jedná.

Režisér si všímá záchvatů malířovy zuřivosti, ale naštěstí i uklidňující krajiny kolem Pádu. Ligabueův dobrý anděl a malíř Renato Mazzacurati však rozezná potenciál maleb a dostane ho do vyšší společnosti. Je to film o tom, co je to být jiný, žít mimo hlavní proud a nemít zastání – právě proto možná Ligabue tak rád maluje silné šelmy jako tygry, lvy a leopardy, které dovedou vítězit v boji o život.

Patrně nejskandálnější film letošní soutěže DAU.Nataša (DAU.Natasha) přišel z Ruska a získal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos kameramana Jürgena Jürgese. Ruský režisér Ilja Chržanovskij se v něm vrací do temných dob stalinismu, kdy byli podezřelí všichni a všude. DAU.Nataša je malou součástí mamutího projektu o stalinismu a diktatuře. Projekt začal skromně v roce 2005 v podstatě jako životopisný film o slavném sovětském fyziku Lvu Landauovi. Landau po plamenném obhajování sovětského modelu společnosti v první polovině 30. let začal v jejich druhé polovině s tvrdou kritikou stalinistického režimu, který nepokrytě označoval za fašistický.

Projekt měl být původně vyvíjen v Německu a v německé produkci, později se přidaly ukrajinské a švédské fondy a ruský oligarcha Sergjej Adoniev. Nakonec se film natáčel na Ukrajině. V Charkově byla vytvořena na místě bývalého plaveckého stadionu paralelní polis – moskevský Fyzikální ústav se 47 vnitřními prostorami, několik potemnělých ulic okolo a centrálu KGB. Produkci finančně zajistil Adoniev. Do virtuálního tzv. DAU Institutu vrhl režisér 400 členů štábu, herců i neherců. DAU.projekt se rozrostl do obrovských rozměrů a v letech 2009–2011 bylo natočeno 700 hodin filmového materiálu. Z něho vznikl postupně polodokumentární šestihodinový epos DAU.Degenerace, zachycující „zrod nového sovětského člověka“. Protagonistou je fyzik Lev Landau.

Titul Degenerace byl také prezentován v Berlíně v hlavním programu mimo soutěž. Kromě toho vznikl jako zlomek původního projektu 145 dlouhý film DAU.Nataša, improvizovaný v interiérech DAU. Zde je Landau přítomen jen ve slůvku Dau (tak vědci přezdívali jeho studenti). V centru stojí dvě kantýnské, které vaří pro vědce a obsluhují je a vedou mezi sebou rozhovory geniální ve své prostotě. Jedna z nich, Nataša (Natalia Beržnaja, povoláním prodavačka v samoobsluze), se o kantýnu vzorně stará, je to její svět. Dokonce s vědci i spí. A tady nastává kámen úrazu. Pohlavní akt s hostujícím francouzským fyzikem Lucem Bigé je ve filmu zachycen na samé hranici odpornosti, na hranici estetiky nechtěného a pornografie – proto je také film v Rusku zakázán pro veřejnou distribuci.

V polovině filmu se však děj zlomí, protože kantýnskou odveze KGB na výslech. Role se obracejí, kantýnská se stává jen kusem hadru v rukou vyšetřovatele (hraje ho skutečný vyšetřovatel KGB Vladimír Ažippo, který je dnes už po smrti). Součástí totálního ponížení ženy, která má být donucena k donášení na vědce, je i naturalisticky pojatý psychický a fyzický teror – žena si například musí zasouvat lahev od koňaku do vagíny. Opět nastává boj o to, kdo získá převahu, kdo bude pán a kdo rab. V době festivalu se objevily pochyby a mnozí kritici film totálně zavrhli. Je tu však i druhá strana: hraniční násilí na ženě, krutost na hranici snesitelnosti, masochismus a sadismus jsou jistě excentrické, ale celý DAU projekt vznikl jako excentrický pokus, jako exces. I dánský režisér Lars von Trier se pohybuje na této křehké hranici.

Radikální forma filmové výpovědi na filmový festival patří. Při předávání Stříbrného medvěda označil předseda mezinárodní poroty Jeremy Irons film za „umělecky mimořádný“ zejména s ohledem na kameru dnes osmdesátiletého Jürgena Jürgese, který na projektu od počátku spolupracoval.