OSCAR 2006 POHĽAD SPÄŤ

Jediné, co výrazně hnulo ledy krom výběru hlavního snímku, byly technické kategorie, kde sice si Marshallova Gejša, který předtím tak triumfálně bodoval s Chicagem, odnesla všechny zlaté plešouny zaslouženě, protože se jedná o celkem citliví a vizuálně úchvatný snímek, ale rozhodně nelze souhlasit s udělením zlatých mužů Jacksonovu King Kongovi, který si svoje už odnesl v minulém ročníku při předávání cen Pánovi prstenů, kterého brali akademici asi jako jeden film, a tak se vítězného triumviru dočkal až třetím rokem. Ohledně triků jsem se již nechvalně vyjádřil ve své mini-recenzi a mí kolegové na ně rozhodně neměli také zrovna slova chvály, protože špatné klíčování, očividné zadní projekce musely snad praštit do očí každého, i když se tady dávaly Oscary spíše za náročnou animaci samotné kůže a chlupů Konga. Ke kategorii zvuk a střih zvukových efektů se nemá cenu vyjadřovat do té doby, dokud někdo logicky nevysvětlí, jak se tady tyhle dvě na pohled totožné kategorie od sebe tak zásadně liší, a podívejme se raději na méně zajímavé kategorie… Ještě ale než se k nim dostanu, je nutné se zmínit ohledně technických kategoriích ještě o tom, že Gejša si Oskara za kameru, výpravu a kostýmy, kdy to vypadá, že ortodoxní Akademikové dávají přednost studivějším a tradičněji pojatým filmům, což trochu akorát „kazí“ Narnie za masky. (Ano, samozřejmě, že bych to moc přál z nominovaných Stevenovi Spielbergovi a jeho Válce světů za efekty, které vypadají realisticky a zvuková stránka dělá taky hodně svoje, bohužel člověk míní, Akademik evidentně tahle přání mění. Je ale kupodivu, že se všude dušovali, že budou oceněny triky, které slouží příběhu, zvukové efekty, které dodávají na atmosféře samotného díla… a bohužel opak se ukázal pravdou.)

To, že za nej. dokument vyhrálo Putování tučňáků, je nesporné, když mělo tak velký úspěch v zahraničí, kdy dokonce dali „na zadek“ takovým „trhákům“ jako  Stealth či Ostrov, a my máme možnost posoudit, jestli si to zasloužil anebo to spíše mělo putovat do rukou „černému“ koni Darwinova noční můra, jež se také dostane k nám do kin a snad bude mít i díky nominacím vysokou návštěvnost, v rámci dokumentárních snímků samozřejmě. Z nominovaných vypadá docela zajímavě i dokument Murderball o vozíčkářích hrajících aktivně sport, kdy už plakát toho samotného snímku, s vousatým a postarším pánem na vozíčku vypadajícím pěkně nasupeně, zaujme dostatečně. V kategorii animovaných filmů, hlavně těch celovečerních, jsme se překvapivě při nadvládě 3d-animáčů nedočkali v nominacích žádného, zato jednoho klasicky animovaného pěkně „po staru“ (bez pejorativních konotací), loutkového a dokonce i plastelínového. I když Miyazaki vyhlašoval, že Howl´s Moving Castle, pro něj velice netradičně pojatý snímek s mužským hrdinou a s přehnanou melancholií (na druhou stranu na to má věk, že), je pro něj poslední, Oskara mu to do rukou nepřineslo a Nick Park se může těšit ocenění za další dobrodružství Wallace a Gromita. Tim Buton, ač se sám v rozhovorech vyjadřoval v tom smyslu, že animované filmy jsou pro něj nejosobnější, stejně jako Hayo „ostrouhal“ a může jenom litovat, že kategorie animovaných filmů nebyla už v roce 1993, kdy měla premiéru Nightmare before Christmas, na které se produkčně podílel a příběh stejně jako postavy vycházejí z jeho knihy.

Herecké kategorie, ať již ty hlavní či vedlejší, působily tentokrát jako taková kompenzace těch, co se nedočkali ocenění na jiných, v tomto případě vyšších postech (Georgie Clooney), nebo vyznívaly poněkud zvláštně už třeba kvůli tomu, že takový Hurt si v Cronenbergových Dějinách násilí zahrál asi jenom v závěrečných 5 minutách. Největším „šokem“ zjevně bylo ocenění Reese Whiterspoonové, na kterou se moc nesázelo, ač to mnozí mohli tušit, protože všeobecné nadšení kolem biografických snímků. Georgie Clooney, jehož schopnost vypracovat se od televizních seriálů rypu Pohotovost přes několik nijakých akčních filmů po příšerné velkorozpočtové adaptace komiksu až k režisérovi, který nejenže nezapře svou zkušenost s bratry Coenovými a Stevenem Soderberghem, ale má i svůj rukopis, si musel vystačit jenom s Ocarem za Syrianu, kvůli které přibral 15 kg, což je úplně stejně jako tenkrát Robert DeNiro za Scorseseho Zuřícího býka. Rachel Weisz si odnesla muže s mečem za svou roli v Nepohodlném, je jenom škoda, že Meirelesův snímek byl tak při ceremoniálu a vůbec i nominacích „odignorován“. To platí i o Mariňákovi Sama Mendese, který přece jenom se konečně odnaučil kritizovat to, co nakonec v závěru uzná za akceptování-hodné, a v Mariňákovi tematizoval nudu tak, jako nikdo jiný, a pokud pro mě je Hlava 22 nej. antiválečným snímkem a Apokalypsa válečným, Mariňák je pro mě už díky dobře zvolené hudbě, dobře vystihující tu dobu či ironizující válečné kultovní bijáky, a úžasné kameře vizuálního mága Rogera Deakinse (spolupracoval na snímcích bratrů Coenů), jeho nej. snímkem. Když už jsem se naladil na tu osobní vlnu, nedá mi to ještě nepropadnout nadšení z toho, že byl konečně oceněn Philips Seymour Hoffman, jenž se většinou vyskytoval jenom v menších rolích a proslavil se vlastně jenom díky dvou snímkům Andersona Magnólie a Opilí láskou, jeho lahodně úchylnou roličku ve Štěstí, které zrovna nesedlo dvakrát každému, raději pominu a zvýrazním, že i když se může zdát jako typ herce, který je kvůli své tělesné schránce obsazován do rolí uťápnutých a většinou zakomplexovaných podivínů, je nutné dodat, že zrovna tyhle role zvládá velice dobře rozlišit (obětavý zdravotník v Magnólii vs. hajzlík par excelence v Opilých láskou).

Na závěr, krom toho, že jsem přeskočil ceny za píseň a krátké snímky, kde nemám moc co posuzovat, protože Kinema není hudební server (ale ocenění Hustle and Flow opravdu překvapí a John Williams má zrovna tu smůlu, že „zase vyhráli Španělé“ a on ostrouhal, protože musel ustoupit do pozadí Zkrocené hoře), je nutné se vyjádřit ještě k moderátorovi a komentátorovi. Tím byl překvapivě Jon Stewart, oblíbený to politický komentátor, který překvapivě nepálil do diváků s takovým tempem, jako tomu tak bylo v  minulém roce u Chrise Rocka,  ani neměl tak grandiózní nástup na scénu jako Whoopi Goldbergová či se nepředstavil zábavnějším sestřihem scén z nominovaných filmů se sebou samým jako Billy Crystal, ale zvolil zlatou střední cestu a dal na dialog s herci, kteří mu moc na komický smeč nenahrávali, ale on se s tím vyrovnal statečně, i když poté neměl po zbytek večera čím moc oslnit. Buď mu to chudákovi předepisoval scénář, ve kterém stálo jenom to, aby se předalo co nejvíce sošek za co nejkratší dobu, protože se ceremoniál tradičně neskutečně natahuje, nebo mu zrovna došla jeho zásoba improvizačních schopností. 

Protože se tenhle článek primárně věnuje Oscarům a na jeho zesměšňovací odnož Zlaté maliny jsou jiná periodika či e-ziny, jenom opravdu telegraficky: i přesto, že taková Maska junior, která k nám šla raději rovnou na videokazety a dvd nosiče, měla nejvíc nominací společně s pokračováním příšerné „komedie“ Deuce Bigalow: Evropský gigolo, nakonec si to slízla bývala playmate Jenny McCarthy a její bývalý přítel režírující tento snímek – Dirty Love. I přes všeobecnou mýlku, že nejhorším hercem byl Tom Cruise, který vyfasoval „akorát“ cenu za nejtrapnější celebritu propíranou bulváry, se jím stal zaslouženě Rob Schneider, který se z toho bahna už nevyhrabe… a celá redakce mu to jistě přeje a doufá, že se s ním už nikdy v životě na plátnech kin a ani na svých nosičích nesetká. Ohledně Zlatých malin, které jsou jenom „popularizační“ ceny, které vyberou zrovna diskutované celebrity, ale nikdy se v nich neobjeví naprosto příšerné „výškrabky“ videopůjčoven a propadlé snímky v kinech, jsem se vyjadřoval před lety již v bulvárně sepsaným článkem. Takže si své komentáře k ceně Haydenu Christensenovi, který se skutečně naučil hrát a jeho výkon v třetí epizodě Star Wars je opravdu impozantní, si nechám třeba na diskuzi…

A i když jsem na začátku slíbil, že se pokusím vystříhat jakékoliv kontroverze, narážek urážející menšiny a vůbec to, co by mohlo pohoršit nábožensky založené čtenáře, nedá mi to v závěru trochu rozbouřit diskuzi tím, že Oscary jsou sice rok od roku stále stejně „nijaké/zábavné“, ale česká žurnalistika upadá nezastavitelnou rychlostí dolů. I poté, co byl pan Jan Jaroš za svůj článek, v němž se naváží do Baldýnského a Fuky, kritizován, protože to byl zrovna on, kdo dělal v rámci přenosů ve svých komentářích spolu s překladatelkou p. Hábavou nejvíc chyb, zjevně se nepoučil,… jak se můžete dočíst v Lidových novinách či na jejich serveru. Kdo se ujme toho, že mu napíše e-mail a dá mu najevo, že tohle zrovna není slušné… (Ano, abych nezapomněl, Robert Altman získal cenu za celoživotní dílo a jeho proslov je stejně zábavný jako kterýkoliv jeho snímek.)