|
KANADSKÉ HVIEZDY V KINE TATRA |
KANADSKÉ HVIEZDY V KINE TATRA |
V pravidelnom cykle Osobnosť mesiaca kino Tatra tentoraz pripravilo ojedinelú prehliadku filmov dvoch kultových kanadských režisérov Atoma Egoyana a Davida Cronenberga. Filmy Davida Cronenberga Pavúk a História násilia budú uvedené s českými titulkami. Ďalších sedem filmov bude uvedených v originálnej verzii s anglickými titulkami.
|
Prehliadka prebieha súčasne v kine Aero v Prahe (12.-18.10.2006) a v kine Tatra v Bratislave (13.-16.10.2006)
Vstupné na jednotlivé predstavenia v Bratislave je 70,- Sk.
Program prehliadky:
13.10. 18:30 Pavúk, r. D. Cronenberg
13.10. 20:30 Speaking Parts, r. A. Egoyan
14.10. 17:00 Crimes of the Future, r. D. Cronenberg
14.10. 18:30 Odhadca, r. A. Egoyan
14.10. 20:30 Príliš dokonalá podoba, r. D. Cronenberg
15.10. 16:30 Pavúk, r. D. Cronenberg
15.10. 18:30 Kalendár, r. A. Egoyan
15.10. 20:30 Stereo, r. D. Cronenberg
16.10. 18:30 História násilia, r. D. Cronenberg
16.10. 20:30 Sladké zajtrajšky, r. A. Egoyan
Atom Egoyan (nar. 1960, Káhira, Egypt)
Jeden z nejostřeji sledovaných „uměleckých“ filmařů současnosti se narodil v arménské rodině a ke svým kořenům se ve svých filmech opakovaně vrací, i když uměleckým naturelem pevně srostl s Kanadou, kde žije a pracuje. Egoyan začínal v televizi a zajímal (a stále ještě se zajímá) o divadelní psaní a režii. Debutoval v roce 1984 filmovým dramatem Next of Kin (Příbuzný). Od té doby pravidelně získává festivalová ocenění a pozornost náročnějšího publika studiemi mezilidských vztahů, v nichž hraje důležitou roli komunikace blokovaná a deformovaná zdánlivě vstřícnými masmédii i našimi vlastními vášněmi a manipulacemi. Zajímá ho vztah reality a chladně umělých, zprostředkovaných světů, v nichž lze zbloudit stejně snadno jako v zrcadlovém labyrintu vlastní touhy, ziskuchtivosti a marnivosti. Egoyanovy komplexně koncipované, mnohovrstevné filmy pak mohou tvořit další z takových labyrintů.
|
|
|
Speaking Parts (Speaking Parts, 1989, 93 minut)
Láska ústící v posedlou vášeň, ale také představy a obrazy a jejich devastace – to je téma dramatu, jež spojuje bizarními vazbami trojici postav hypnoticky působivého vyprávění. Jednou z nich je i Lisa (v podání režisérovy manželky a kmenové herečky Arsinée Khanjian), hotelová pokojská osudově zahleděná do kolegy toužícího po herecké slávě Lanceho (Michael McManus). I prostřednictvím scenáristky Clary (Gabrielle Rose) v Egoyanově příběhu poprvé a nikoli naposled zaznívá téma podívané ve vztahu k těm, kteří ji provozují a manipulují, i k těm, kteří za ni různými způsoby platí. Úspěch na MFF v Cannes a cena FIPRESCI na MFF ve Vancouveru zajistily tehdy ještě málo známému režisérovi divácký zájem.
Odhadce (The Adjuster, 1991, 101 minut)
Noah Render (Elias Koteas) pracuje pro pojišťovnu jako odhadce škod způsobených požáry a dalšími živelnými katastrofami. Zdánlivě zajímavější práci má jeho manželka Hera (Arsinée Khanjian), která je zaměstnaná jako filmová cenzorka. Noah si však do své navenek sterotypní úřednické rutiny, během níž přichází úzce do styku s lidmi zasaženými nejrůznějšími tragédiemi, tajně promítá vlastní obsese. Pro své zákazníky se stává tím, koho zrovna potřebují... Problém odcizené komunikace vnášejí do vyprávění i Noahova arménská švagrová Seta a filmový režisér Bubba (Maury Chaykin). Na MFF v Torontu byl podmanivý esej na živé egoyanovské téma vyhlášen nejlepším kanadským snímkem roku.
Kalendář (Calendar, 1993, 74 minut)
Do rodné Arménie se Egoyan vrací příběhem, jehož osobní ladění ještě zdůrazňuje vlastní hereckou účastí. V částečně improvizovaném, dokumentaristickém vyprávění si režisér zahrál kanadského fotografa, který ve společnosti manželky (režisérova skutečná žena Arsinée Khanjian) putuje zemí svých předků, aby nafotil atraktivní materiál pro připravovaný kalendář v podobě dvanácti místních starobylých kostelů. Zprvu soudržný pár rozleptá odcizení vinou jejich průvodce a řidiče (Ashot Adamyan) i prostřednictvím úkolu, který si hrdina předsevzal. Vznikla humorná a zároveň osobně subtilní úvaha na téma obrazu v hledáčku fotoaparátu, který se pravidelně naprosto liší od zobrazované reality.
Sladké zítřky (The Sweet Hereafter, 1997, 112 minut)
Rozvedený právník Stephens (Ian Holm) přijíždí do maloměsta otřeseného tragickou smrtí čtrnácti školáků. Rozjitří zoufalé příbuzné obětí, když je nutí žalovat dopravce, jenž nehodu školního autobusu zavinil. Sám Stephens se pak stává obětí rozjitřené, nervózní atmosféry plné obav a pochybností, devastující vztahy mezi místními lidmi. Jak ovšem dosvědčuje klíčové svědectví těžce zraněné dívenky, která nehodu přežila, ani předtím nebylo v městečku zdaleka všechno v pořádku... Patrně dosud nejoceňovanější Egoyanův film, nesený kupředu bolestným leitmotivem nenahraditelné ztráty, získal mj. Velkou cenu poroty a ceny FIPRESCI a ekumenické poroty na MFF v Cannes a nominace na Oscara za scénář a režii.
David Cronenberg (nar. 1943, Toronto, Kanada)
Svým dílem - započatým v roce 1969 sci-fi Stereo a zatím ukončeným vysoce ceněným psychologickým dramatem Dějiny násilí (2005) – patří mezi nejdiskutovanější současné tvůrce s kultovním kreditem. Dlouho byl považován jen za okrajového autora nízkorozpočtových experimentálních sci-fi hororů. Tento žánr sice preferuje dodnes, už dávno však prokázal schopnost skrz efektní, šokující a stylově britantní podívanou prezentovat svou hluboce mnohoznačnou, „vážnou“ výpověď o současném světě. V rámci Cronenbergovy stylově i formálně originální a vnitřně konzistentní tvorby je přitom lhostejné, zda vychází z vlastní či cizích námětů. Má zájem o ničivé, ale legitimní proměny lidské identity překračující nejrůznější hranice (sexualita, vědomí, morálka, životnost, hmota). Prosadil se i v USA (horor Moucha), ale dává přednost finanční i umělecké nezávislosti v rámci rodné Kanady.
|
|
|
Stereo (Stereo, 1969, 65 minut)
Jako režisér, scenárista, kameraman a střihač realizoval Cronenberg svůj černobílý celovečerní debut s minimálními finančními prostředky, ale s o to větší stylizační invencí, jako futuristickou sci-fi o skupince mladých lidí podrobených pokusům s telepatií. Do experimentu vstupuje sedm dobrovolníků, jejichž mozky atakuje specialista na parapsychologii – Luther Stringfellow, aby v nich probudil očekávané reakce. Vzniklé násilí a sexuální perverze se však vymykají kontrole, zvlášť když mezi subjekty a pozorovateli neexistuje přesné dělítko... V málo známém snímku, předznamenávajícím autorovo oblíbené téma vítězné, byť ničivé transformace a jejího nezadržitelného přenosu, na sebe strhává pozornost herec polského původu Roland Mlodzik.
Zločiny budoucnosti (Crimes of the Future, 1970, 70 minut)
Vazba na předchozí Stereo je u sci-fi o bizarní genetické katastrofě víc než zřejmá. Ve futuristickém světě budoucnosti, kde prakticky neexistují ženy a kde jsou muži nuceni absorbovat jejich role i funkce, přivádí na scénu svou nedůvěru k “racionálním” vědám, jež observují a experimentují s realitou lidského druhu. Režisér však neskrývá ani svou fascinaci kosmetikou. Hrdinu vyprávění, Adriana Tripoda, opět ztvárnila hvězda raných cronenbergovských snímků, Roland Mlodzik. Experimentální ráz vyprávění podtrhuje originální „abstraktní“ práce se zvukem a dialogy. Stylizovaný obraz postapokalyptické společnosti, pod nímž je Conenberg opět podepsán jako autor scénáře, kamery i střihu, snese nezávislé srovnání s Lucasovým THX 1138 (1971)
Příliš dokonalá podoba (Dead Ringers, 1988, 115 minut)
Pokud si v Mouše Cronenberg zahrál postavičku gynekologa, v působivém hororovém thrilleru, který mu vynesl rekordních 11 domácích cen Genie, toto povolání posunul do samého středu vyprávění. Jednovaječná dvojčata Elliot a Beverly (oba hraje Jeremy Irons) společně provozují lékařskou praxi a navazují vztah se stejnou ženou (Genevieve Bujoldová), což však tragicky vychýlí rovnováhu jejich dvojitého osudu... Přestože se uvádí, že zrod filmu inicioval skutečný příběh, vyprávění o dvojici navzájem psychicky i fyzicky závislých mužů přerůstá v ryzí cronenbergovskou fantazii. Film s podmanivě perverzní atmosférou poprvé přesvědčivě doložil, že Cronenberg se posunul z pozice režiséra žánrových dobrodružství k analýze „vážných“ psycho-sociologických témat.
Pavouk (Spider, 2002, 98 minut)
Pokud jsme některé Cronenbergovy filmy mohli chápat jako žánrové úvahy na téma lidské podstaty, nemůže pro nás být adaptace románu Patricka McGratha žádným překvapením. Temné psychologické drama koncentrované na vnitřní svět výstředního podivína Dennise Clega (Ralph Fiennes) nabídl režisérovi znamenitou příležitost dokázat, že se umí pohybovat v komorním prostoru duše a jako fantasticky působivý „zvláštní efekt“ použít i jednoho jediného herce. Příběh s pozvolna odhalovaným tajemstvím je citlivou a zaujatou studií světa psychicky vyšinutého muže. Nabízí stejně tak klinický popis destruktivních i tvůrčích možností schizofrenie jako poctu zvláštním prostorům, které dokázali vytvořit Kafka, Beckett či Dostojevskij.
Dějiny násilí (A History of Violence, 2005, 95 minut)
Podle grafického románu Johna Wagnera a Vinceho Lockea natočil Cronenberg „rodinný“ psychologický thriller, jenž je triumfem jeho originálního vypravěčského stylu. V příběhu zbaveném tentokrát úplně „nelidských“ zvláštních efektů režisér znovu nahlíží otázku „skutečné“ identity. Protagonistou vyprávění je spořádaný majitel maloměstského bistra Tom Stall (Viggo Mortensen), kterého jednoho dne energický zásah proti dvojici nebezpečných vrahů mění v hrdinu dne. Nevýbojný muž však na sebe neplánovaným hrdinským skutkem upozorňuje souputníky svého minulého, temného života. Aby definitivně pohřbil minulost, musí se Tom znovu stát nelítostným zabijákem… Dokáže však potom znovu vklouznout do role milujícího otce a manžela?
