DVE SLOVENSKÉ DEDINKY NA BERLINALE

Slovenská příchuť Berlinale

Zajímavou příchuť letos festivalu přineslo Slovensko. Dvě malé slovenské vesničky se letos do Berlína dostaly hned ve dvou filmech, prezentovaných v sekci Mezinárodní fórum mladého filmu. Fórum je programová část festivalu, založená před čtyřiceti lety jako protiklad soutěžní sekce. Na Fóru se prezentují filmy novátorské a neotřelé. Slovensko-český Dom je autorský film Zuzany Liové. Dom byl v Berlíně promítnut v české verzi. Připravuje se i verze slovenská, což je spravedlivé, protože ve filmu hraje mix slovenských a českých herců. Německému publiku čeština ve filmu moc nevadila, protože jazykové jemnosti mezi slovanskými jazyky jsou mu cizí.
        
Stavitelé domu

Na filmu Dom je zajímavé to, že nejde ve stopě běžného českého a slovenského filmu, kde po půl hodině nevíme, proč ta nebo ona postava vystupuje, proč říká to, co říká a kde se děj odehrává. Dom je film dramaturgicky jasný. Mezi konzultanty scénáře čteme například jméno známého polského scenáristy Macieje Karpińského. Místo děje je jasné, je to malá dědina jménem Lhota nedaleko od Nitry. Obě hlavní postavy - Jana a Eva - jsou jasně konturované protihráčky a zároveň spoluhráčky, protože se jednak mají rády a jednak mají hodně věcí společných. Jejich otec Imrich je málomluvná, zakaboněná  a autoritativní hlava rodiny, učitel Jakub je člověk, který nechce mít moc problémy s láskou k Evě. Manžel Jany Milan je anarchista duchem. Tedy protiklad Imricha. Samozřejmě, že ho proto Imrich nemůže vystát. Milan je spontánní, nespolehlivý a žije bez konceptu  ze dne na den. Obě dívky milují své bezperspektivní partnery, což je hodně silný moment filmu. Děj jakoby se  zastavoval a nechtěl jít dál, ani stavba domu moc nepostupuje, všechno se opakuje a vrací na stejná místa. Není úniku. Pás s pet lahvemi v továrně, kde pracuje Imrich, se mi zdá pro film symbolický. Pás se točí, lahve hrají své role, některé dojdou naplnění, některé spadnou.  A v tom je   právě režijní umění Zuzany Liové, že dovede tomuhle filmu „bez vývoje“, filmu, který se každou další scénou víc a víc zasekává na místě, dovede vtisknout pohyb, napětí, zajímavou story  i krásu v maličkostech. 

Mikrofon a zednická lžíce

Druhý film, uvedený na Berlinale v sekci Mezinárodní fórum mladého filmu, se také  odehrává na slovenské vesnici. Je to Nesvatbov české režisérky Eriky Hníkové. Hrdina filmu – starosta obce je opět autoritativní muž podobně jako stavitel domu Imrich, ale na rozdíl od něj hodně mluví. Mluvení je pro něj dokonce něco jako způsob existence, on se mluvením realizuje, připadá si jako rozhlasová star, jako starořímský konzul udílející rady. Pro starostu obce Zemplínské Hámre je mikrofon to, co pro Imricha zednická lžíce.

A je třeba říct, že právě tyhle dva charaktery se v Berlíně líbily. Oba filmy se slovenskou tématikou  sice proběhly na začátku festivalu, ale před plnými kiny a před publikem, které se zvědavě ptalo. Jeden z diváků se po skončení filmu Dom otázal režisérky Zuzany Liové, jestli je Imrichova nemluvnost dědictvím socialismu. „Otec se nebyl schopen orientovat v nové éře,“ vysvětlila mu  Zuzana. „Jediná forma seberealizace bylo  pro něj postavit dům. Staví ho deset let. Dům je jeho jediný projev lásky.“ Ještě bych dodal, že na konci filmu dojde přímo k výronu jeho láskyplnnosti, když předá Evě vkladní knížku a tím ji de facto pošle na její vysněnou cestu do Lodýna, i když ji předtím nutil sedět doma a betonovat.