CANNES UŽ DÁVNO NIE JE LEN PRE SNOBOV |
CANNES UŽ DÁVNO NIE JE LEN PRE SNOBOV |
Hoši, co rádi říkají fuck you
Na festivalu v Cannes dávno neběží už jen filmy pro snoby, kteří místo „hovno“ říkají „ne, děkuji“. Klasik britského filmu Ken Loach se ve svém novém filmu zaměřil na nezdvořáky, co nemají v ústech zlatého slavíka, bydlí na předměstí a nemají práci. Tak, jak u Loache konečně obvyklé. Je to režisér, který rád točí sociální filmy a tvrdí, že lidi bez práce jsou oběti naší pokrokové civilizace a že s tím musíme něco udělat. Loach je politicky levičák a filmařsky člověk, který má srdce na pravém místě.
Jeho nový film Podíl andělů (The Angels´Share) pojednává o chudých mladých lidech v Glasgově a o skotské whisky. Termín ‚podíl andělů‘ je v odborné hantýrce výrobců whisky to, co se odpaří z dřevěných sudů během několikaletého zrání tekutiny – má to být do 2% celkového objemu sudu. Dokonce ve filmu absolvujeme s prostořekými hrdiny exkurzi do několika skotských palíren a dozvíme, se že jedna whisky chutná po ohni, ale jak sklouzne dolů hrdlem, je jako med.
Jak se odpařuje skotská whisky
Klasik britské kinematografie Ken Loach do Cannes přivezl patrně jeho vůbec nejlidštější a nejpřístupnější film. Ne že by snad v Podílu andělů ustoupil od tématu nezaměstnanosti a sociální periferie, to vůbec ne. To, že i jeho další film se dostal do soutěže v Cannes, přijal velký filmař s viditelným dojetím. To je docela zvláštní, protože filmaři, kteří tu zdomácněli, berou ceremonie festivalu spíš s nadhledem. Základní situace filmu je tragikomická: skupina povalečů a zlodějíčků je odsouzena k nuceným veřejným pracím. Hrdina filmu Robbie tu ale potká sympatického sociálního pracovníka, který se ho ujme a dokonce ho pozve na víkendový výlet do palírny whisky. Milovníci whisky jsou něco jako cykloturisté. Pravidelně se scházejí, povídají si o nových výrobcích a specialitách v oboru a dělají výlety. V jedné palírně se ukáže, že Robbie má mimořádně vyvinutý čich a přesně pozná všechny možné odrůdy kvalitního moku – a to mu na konci v podstatě zachrání život. Silná pachová paměť ho nakonec vynese zpátky k už téměř rozvrácené rodině a mladík může triumfovat nad svým tchánem, který ho pokládá za tragického loosera a nemakačenka. Už tohle je první rozdíl proti tomu, co Ken Loach líčil ve svých filmech dřív. Je tu něco jako solidarita, lidi si umí eventuálně i pomoct, umí se smát, umí být na sebe hodní. Robbie je člověk složený ze dvou částí. Jedna je prudká, asociální a násilnická a ta druhá touží po rodině, citu a pospolitosti. Robbie je otcem právě narozeného syna a chce si udržet rodinu. Jenže rodinu má Robbie většinou jen ve skupině svých kamarádů, což jsou podivné existence jako třeba zlodějíček z periferie nebo kleptomanka s barevnými vlasy – docela milý charakter, který má jednu vadu – kdekoli, kde něco vidí volně k dispozici, začne krást. Robieho výborně hraje začínající herec Paul Brannigan.
Americký prezident a útlocitný killer
Loach může v Cannes pomýšlet určitě na jednu z cen, pokud ovšem porota nedá třeba přednost mistrnému dramatu Thomase Vinterberga Hon (The Hunt). Loach si do filmu dal většinou málo známé herce. Jsou to lidé, kterým jde dobře z huby slovní spojení ‚fuck you‘. Fuckují nad vším, nad penězi i středověkým hradem. Jiný fucker v jiném soutěžním filmu je Brad Pitt v roli bezohledného vraha Jackie Cogana ve filmu Killing Them Softly, který chodí v kožené bundě, vraždí na potkání a říká třeba „slow the fuck down“, když jeho řidič jede příliš rychle. Úkolem jeho a jeho přidružených zlodějů je okrást jiné zloděje, kteří jsou ještě o něco nebezpečnější než klan Brada Pitta. Pro mě je nepochopitelné, proč takový film je vůbec v soutěži v Cannes. Možná kvůli tomu, aby přijel Brad Pitt a vykládal tu o uměleckých ambicích filmu, který podle mého žádné umělecké ambice nemá. Možná je za vysoce umělecké pokládáno to, že Pitt fuckuje a bije své protivníky na pozadí všudypřítomných televizorů, v nichž právě řeční senátor Barack Obama v rámci prezidentských voleb roku 2008. Přítomní filmoví kritici dokonce napsali, že film Killing Them Softly je „temná parabola“ a oceňují, že je Jackie Cogan je útlocitný člověk, která dává přednost vraždění na dálku, protože vražda zblízka ho citově ničí. Režisér a scenárista filmu Andrew Dominik v Cannes vysvětlil, že jeho film je více umělecký než akční a Brad Pitt neodpověděl na otázku, jestli jeho dětem náhodou nevadí, když hraje role vrahů.
Dva režiséři, z nichž jeden je starý filmový válečník a druhý australský filmový divoch, který toho za sebou nemá ještě moc, ale s Bradem Pittem natočil už druhý film. Rád točí o killerech a podobných asociálních zvířatech, které na ulicích naštěstí (zatím) nepotkáváme příliš často. Možná je správné, že se oba režiséři se potkali právě v Cannes, kde si umělecké experimenty podávají ruku s komerčními výboji a klasici filmového plátna se začínajícími autory. Takže i ‚fuck you‘ režírované těmito dvěma muži zní od obou jinak, jednou lidsky hřejivě a podruhé docela hrozivě. Čemu dáte přednost?