|
DESAŤ EURÓPSKYCH REŽISÉROV OČAMI VARIETY |
DESAŤ EURÓPSKYCH REŽISÉROV OČAMI VARIETY |
Letem světem programovou sekcí Deset evropských režisérů očima Variety která opět zazářila na MFF Karlovy Vary 2013. Přinášíme původní rozhovory s režiséry filmů této sekce.
|
|
V rozpuku – Nana Ekvitimishvili a Simon Gross, Gruzie
Váš film se odehrává v roce 1992 v Tbilisi. Otec jedné z hrdinek odchází do Abcházie, proč?
Protože je válka. V té době řada lidí z Tbilisi odešla, aby bránili svou zemi. Byl to velmi populární, svým způsobem to byla čest a svým způsobem naivní cesta, jak bránit svou zemi. Mnoho lidí také zemřelo, protože nevěděli, co dělat. Já jsem obecně proti jakékoliv válce. Gruzie tenkrát nebyla připravena řešit tyto problémy jiným způsobem.
Je tu scéna, kde hoši unesou hlavní hrdinku, aby se s ní jeden z nich oženil, je to u vás stále zvykem nebo je to spíš výjimečné?
Bylo to velmi časté v tehdejší době. Nyní se to stává spíš na venkově ale tehdy to byl běžný způsob uzavírání sňatku.
Objevují se tu také ozbrojenci ve frontě na chleba, byly to nové fronty ty na chleba nebo fronty z dob socialismu? Byly fronty na chleba předzvěst války?
V době Sovětského svazu nebyly fronty na chleba tak časté, ale po jejím pádu se to stalo docela běžné, protože nebyl dostatek chleba pro všechny. Já, moji kamarádi i členové mé rodiny jsme v takových frontách stávali. Byl to způsob, jak přežít. V jedné scéně si ozbrojenci berou chléb, aniž by čekali. I to bývalo tehdy časté.
Takže je to i vaše zkušenost?
Samozřejmě, ale není to jen moje zkušenost, je to zkušenost celé země, zkušenost mé generace.
The Broken Circle Breakdown – Felix van Groeningen, Belgie
Ve Vašem filmu hraje důležitou roli bluegrassová muzika. Je opravdu v Belgii tak populární nebo zaznamenáváte její znovuvzkříšení?
Populární je nyní díky filmu. Myslím, že v České republice je mnohem oblíbenější. V Belgii je jen pár malých bluegrassových kapel, není tu pro ně publikum. Tento film bluegrass zpopularizoval. Lidé kupovali soundtrack. Vydali jsme opravdu hodně kopií a byli jsme také číslo jedna po šestnáct týdnů. Kapela a herci z filmu se také vydali na turné a sklidili velký úspěch.
Takže ta skupina před vznikem filmu neexistovala?
Ano, vznikla až po filmu. Je to vlastně skupina muzikantů, kteří společně pracují jako kapela tohoto filmu. Většina písní je tradičních nebo je to cover verze někoho jiného, není to originální hudba k filmu.
Proč jste se rozhodl právě pro bluegrass?
Film vznikl na základě divadelní hry, kterou napsal Johan. Ten hrál ve filmu hlavní roli. On tu hru napsal, režíroval ji a už tady byla ta hudba. Já jsem ji neznal, dokud jsem neviděl divadelní hru, ale chtěl jsem ji vidět. Zamiloval jsem si ji. Když jsem pak připravoval film, hudbu jsem neměnil.
Je podle Vás možné, aby se rodiče vyrovnali se tak těžkou ztrátou, jako je smrt vlastního dítěte, jako se stalo ve vašem filmu? I když jde o tak nekonformní rodiče.
Myslím, že ve skutečnosti se 70% lidí, kteří ztratí dítě, rozejde. Ale tento film je hlavně love story. Je tedy je to hlavně o tom, jak se díky lásce lze s podobnými věcmi vyrovnat. Ale hlavně je to o tom, jak nádherná láska je.
|
|
Barva chameleona – Emil Christov, Bulharsko
Ve vašem filmu si najme těsně před revolucí roku 1989 tajná policie osamělého kluka, který byl adoptován. Nešla spíš komunistická tajná policie po těch, kdo měli rodiny a bylo možno se jim lépe mstít, bylo možno lépe trestat?
To je různé. Bylo to stejné jako v Československu nebo kdekoliv jinde. Dám vám příklad, jak tajní infiltrovali do společnosti. Nyní máme církev, kterou vede 14 biskupů, a z toho 11 byli agenti tajné policie. Jedenáct ze čtrnácti, dovedete si to představit, co to znamená? A stejné to bylo i v Maďarsku, Německu nebo Československu. Ale ten film není o tajné policii, je o potěšení ze šmírování druhých. A to je určitě univerzální. Hlavní hrdina si vytvořil vlastní tajnou policii. Je to příběh cvoka, který si přivlastňuje soukromí druhých. Je to osamělý blázen, trochu psychopat, jako Breivik.
Existoval skutečně tajný dvojitý agent s názvem Zincograph?
Ne, to je fikce. Ale jméno toho chlapce – Batko – znamená v bulharštině bratr, je to spojení s Big Brother, je to vtip, v Bulharsku jasně rozpoznatelný.
A takoví lidé se v Bulharsku dali po revoluci opravdu na praní špinavých peněz?
Ne, snímek ukazuje, jak chytří chlapci, intelektuálové, učitelé z vysokých škol, získali najednou vysoké pozice ve státní správě. To je absolutní a totální selhání intelektuálních elit během změn.
A proč jste se rozhodl právě pro toto téma?
Ne, ne, já jsem se nerozhodl pro nic. Já jsem na filmu původně pracoval jako kameraman, byl tu jiný režisér, ale ten utekl. Já jsem dostal hotový scénář, asi šest měsíců jsem pracoval se scenáristou na některých jeho částech, no, a pak vznikl ten film. Takže režisérem jsem se stal absolutně náhodně. Je to můj první film a myslím, že taky poslední.
Věčný návrat Adonise Paraskevase – Elina Psykou, Řecko
Co znamená sláva pro hlavního hrdinu, je to jenom přelud nebo dává recept na to, jak žít?
Myslím, že sláva je jako droga. Adonis Paraskevas pro ni žije. Bez slávy by nemohl žít. Takže když se jednoho dne probudí a rating jeho programu není takový, jaký býval, obává se sestupu ze slávy. Takže, je to jako droga. Nedokáže bez ní žít.
Televizní speaker se ve filmu snaží identitu a utéct od civilizace, podaří se mu to?
Nechce se vracet ke svému dosavadnímu způsobu života, ale chce se vrátit navždy. Chce se vrátit do lidských myslí a vzpomínek, jde mu o nesmrtelnost, chce, aby o něm lidé mluvili věčně, jako o legendě.
|
|
Nina – Elisa Fuksas, Itálie
Proč se hlavní hrdinka chce stěhovat do Číny – jenom kvůli kráse čínských znaků?
Ne, Čína je jen výmluva, mohla by to klidně být třeba Indie nebo USA. Hrdinka se prostě snaží od něčeho utéct a ani sama neví od čeho.
Hrdinka má ráda věci dělané s láskou a citem, ať už je to káva nebo malba nebo zpěv. Máte to ráda i vy?
Myslím, že vaše hrdinka, zvlášť pokud se jedná o váš první film, je trochu jako vy, je to takový přirozený proces. Ale zároveň jsem velmi odlišná. Je mou součástí.
Byl to váš první film, bylo obtížné vést celý štáb?
Vést tým bylo velmi jednoduché. Záleží samozřejmě na vás, ale já jsem velmi silná. Problém byl hlavně před natáčením. Tedy jak získat prostředky, ale to je překážka pro každého filmaře, ženu nebo muže, je to problém pro každého.
Studovala jste architekturu, pomáhá vám to nějak při filmování?
Myslím si, že je to nejlepší věc, jakou studovat, když chcete točit filmy. Je to podobný proces – představit si prostor a postavy v něm, mít v mysli vizi projektu.
Ztráta panenství Evy van End – Michiel ten Horn, Holandsko
Váš film se stal v Holandsku hitem a přitom je o jedné normální rodině. Proč zaujal příběh jedné normální rodiny diváky v takové míře?
Nebyl to hit ve smyslu velkých kasovních trháků. Byl to hit na artové scéně. Pro velká kina v Holandsku je to příliš umělecké a málo komerční dílo, ale v artových kinech měl film velký úspěch. Je to v podstatě malý artový film, ale zároveň je to komedie. V Holandsku teď máte buď zcela komerční film anebo těžké a nudné umění a nic mezi tím. Kritici nejčastěji psali, že se jedná o inteligentní komedii, bylo to prostě u nás něco nového.
Proč jste nechal otce rodiny pracovat v továrně na frikadely (karbanátky? Kvůli tomu, že je to v podstatě směšné?
Ano, protože frikadely jsou jediným naším jediným holandským národním jídlem, je to takový hloupý snack a já jím byl vždy fascinován.
Mají postavy nějaký reálný předobraz?
Všichni členové rodiny jsou takovým mixem lidí, které znám z okolí. Například jedna postava, je jako můj bratr s jeho ptáky a řečmi o přírodě a otec Evy je jako můj nevlastní otec. Trochu namyšleně se pohybuje a mluví, ale ve skutečnosti je opravdu pokorný.
|
|
Jíst, spát umřít – Gabriela Pichler, Švédsko. V rozhovoru ji zastopupila producentka filmu China Ahlander
Jak jste hledali představitelku hlavní role, švédsky mluvící Bosenku, která pracuje jako šroub ve třídírně zeleniny ve Švédsku?
Tak tu jsme hledali docela dlouho. Hledali jsme takovou chlapecký ženský charakter, který by dokázal víc než jen dobře interpretovat roli. Hledali jsme na různých divadelních školách, v různých balkánských organizacích ve Švédsku a ptali jsem se také v mládežnických centrech, zda nám nemohou dát tip na podobnou dívku, jako jsme hledali. Až nám nakonec kdosi řekl, že před pár lety u nich byla dívka z Černé Hory, která by se nám možná mohla hodit. Ona nám zavolala a ptala se: „Chtěli jste mluvit se mnou?“ A my jsme řekli: „Ano“. A když přišla na zkoušku a my ji viděli hrát, věděli jsme, že je to ona.
Musela na roli nějak připravovat, jak ji ovlivnila?
Žádali jsme ji, aby si neholila nohy a nevytrhávala obočí protože, pro nás bylo důležité ukázat ženu, která netráví svůj čas před zrcadlem, protože má jiné důležité problémy, má dlouhé šichty, je silná a nepřemýšlí tolik o tom, co si o ní myslí jiní.
Je opravdu tak těžké najít pro emigranta zaměstnání ve Švédsku, které ještě není tak postiženo krizí?
Myslím, že je těžké být nezaměstnaný a nemít vzdělání a nezáleží, odkud pocházíte. Ale myslím, že to, co vidíte v našem filmu, je zkušenost, kterou můžete vidět v jakékoliv jiné evropské zemi. Ve Švédsku máme stejné problémy jako kdekoliv jinde.
Dopraváci – Wojtek Smarzowski, Polsko
Pro hlavní roli zkorumpovaného policisty jste si zvolil Bartolomeje Topu, měl jste i nějaké jiné volby nebo tohle byla první volba?
S Bartkem jsem již dříve pracoval, dělali jsme spolu televizní seriál a dva celovečerní filmy, takže jsem neměl vůbec žádné pochybnosti. Když jsem psal scénář, ta role byla psána přímo pro něj.
Setkal jste se někdy ve skutečnosti s podobně zkorumpovaným policistou, který krade peníze, auta i telefony a chodí souložit do nočních klubů?
Většina věcí, které se ve filmu dějí, jsou založeny na reálných příbězích a také role jsou založeny na skutečných osobách, avšak na konci filmu v titulcích uvádím, že všechny osoby a příběhy jsou fikce.
Ve filmu užíváte nahrávky z mobilního telefonu a z bezpečnostních kamer. Bylo těžké tyto obrazy dát dohromady se záběry, které jste natočili normálně filmovou kamerou?
Nejdůležitější je, co chcete říct. Leonardo Da Vinci fotografoval krabicí, která měla díru. Takže vybavení není tak důležité.
Finská krev, švédské srdce – Mika Ronkainen, Finsko
Mají Finové nějaké komplexy méněcennosti a pohlíželi Švédové na Finy jako na bílé imigranty?
Ten případ je docela jasný. To bylo v šedesátých a sedmdesátých letech. Švédové jsou velmi třídní společnost a na Finy, kteří se k nim přistěhovali, hleděli svrchu. Finové tam byli především dělníci, přicházeli z venkova z nuzných podmínek, kdy byla navíc velmi vysoká nezaměstnanost.
Váš hudebně dokumentární film je také o problému identity a možná i rasismu, jak je vnímají současní Finové?
To by bylo přílišné zjednodušení. Imigrace je nová věc, která se děje teprve posledních dvacet let. Před čtyřiceti, padesáti lety odešlo 300 000 Finů do Švédska. Během dvou generací již někteří zapomněli. Nyní jsou někteří z nás rasisti vůči lidem, kteří přicházejí do Finska. A přitom to není tak dlouho, co oni odcházeli z Finska, protože byli sami potřební, potřebovali pomoc, potřebovali práci.
Proč jste se rozhodl pro toto téma?
Mám přítele, který se vrátil zpět do Finska, když mu bylo třináct. O svém dětství ve Švédsku nikdy nemluvil. Když se dostal do středního věku a narodilo se mu první dítě, začal přemýšlet o tom, kdo je, odkud je. To jsou existencionální otázky, které nemusí být nutně mít něco společného s imigrací. Mluvil jsem s ním o jeho dětství ve Švédsku. Byl to velice emotivní rozhovor, několikrát i plakal, mě to velmi zasáhlo. Pochopil jsem, že finský chlapec, který prožíval dětství ve Švédsku a byl pak donucen odejít do Finska proti své vůli, trpí. Zanechalo to v jeho duši ránu a já jsem chtěl vědět, co to je. Proto jsem natočil tenhle film.
Útěk – Roar Uthaug, Norsko
Proč jste se rozhod pro Norsko ve 14. století? Lákala vás příroda nebo lidské příběhy?
Když černý mor vyhladil polovinu populace, bylo zde mnoho opuštěných domů, farem a míst a nám se zdálo, že je to vzrušující pozadí pro náš příběh o izolaci v přírodě a bez pomoci. Představujeme ve filmu určitý druh sociální dysfunkce, situace, kdy společnost nefunguje.
Můžeme si z toho vzít něco pro současnost?
Myslím, že je to určitá univerzální story o tom, jak přijmout výzvu, jak se postavit k víře v sebe sama se a také o vykoupení a hledání vlastního místa ve světě.
Těžké vybírat herce? Někteří z nich museli vypadat divoce a primitivně.
Ano, měli jsme docela dlouhý castingový proces. Roli Dagmar ztvárnila hodně známá herečka Ingrid Bolsø Berdal. Tu jsme obsadili docela brzo, protože jsem s ní spolupracoval již dříve. Myslím, že je to fantastická herečka, která opravdu bere každou roli velice zodpovědně a přináší mnoho intenzity do jednotlivých scén. Můžete zde najít také Kristiana Espedala, který hraje lukostřelce Grimma a jinak je zpěvákem norské black metalové kapely Gorgoroth.
Helena Piskořová, Radovan Holub, Karlovy Vary
