54. MFF Karlovy Vary 2019 predstavuje svoje novinky

Cenu prezidenta MFF KV, jíž se oceňují významné osobnosti českého filmu, získá na 54. ročníku MFF Karlovy Vary kameraman Vladimír Smutný.

Tvůrce, jehož profesionálním krédem je služba filmovému příběhu, vtiskl osobitý obrazový tvar desítkám českých filmů a podílel se i na řadě zahraničních projektů.

Po absolvování pražské FAMU začal pracovat nejprve jako II kameraman a díky tomu měl možnost získávat zkušenosti po boku kameramanských osobností jako například František Uldrich nebo Jaromír Šofr. Jako kameraman vstoupil do české kinematografie v 80. letech, kdy spolupracoval především s režisérem Jiřím Svobodou na filmech Schůzka se stíny (1982), Zánik samoty Berhof (1983) nebo Skalpel, prosím (1985). S Karlem Kachyňou pak natočil filmy Dobré světlo (1985) nebo Smrt krásných srnců (1986), či televizní romanci Městem chodí Mikuláš (1992) a podílel se i na jeho úspěšném televizním seriálu Vlak dětství a naděje. Od poloviny devadesátých let se jeho kameramanské „oko“ stalo nedílnou součástí filmů Zdeňka a Jana Svěrákových a spolupráce, která započala na oscarovém Koljovi (1996), pokračovala Tmavomodrým světem (2001), přes Vratné lahve (2007), pohádky Kuky se vrací (2010) a Tři bratři (2014) až do současnosti a zatím posledního svěrákovského titulu Po strništi bos (2017). Vladimíra Smutného, k jehož kameramanskému rukopisu patří především mimořádná práce se světlem, opakovaně vyhledávají i další režiséři jako například Ivan Fíla (Lea, 1996 a Král zlodějů, 2003), Jiří Vejdělek (Něžné vlny, 2013 a Tátova volha, 2018) nebo Václav Marhoul, který s tímto mistrem kamery natočil své filmy Mazaný Filip (2003), Tobruk (2008) a Nabarvené ptáče (2019). V letech 1996 -2004 pracoval jako kameraman na úspěšném detektivním seriálu Maigret s Brunem Cremerem v titulní roli.

Vladimír Smutný je držitelem sedmi domácích cen Český lev za nejlepší kameru, dvakrát získal Cenu české filmové kritiky. V současné době působí také jako profesor na pražské FAMU.

MFF Karlovy Vary vzdá poctu ikonickému egyptskému režisérovi Júsufu Šahínovi

ročník MFF Karlovy Vary připomene tvorbu ikonického egyptského režiséra Júsufa Šahína (1926-2008). Rozsáhlá retrospektiva představí jedenáct remasterovaných filmů, od raných, méně známých snímků až po klasická díla.

Všechny filmy v této sekci, která je největší přehlídkou svého druhu na poli mezinárodních festivalů, jsou součástí rozsáhlého projektu restaurování Šahínova díla. Projekt realizuje už několik let Šahínova produkční společnost Misr International Films ve spolupráci s řadou dalších institucí, včetně La Cinémathèque française a Cineteca di Bologna.

Pět restaurovaných filmů bude na MFF KV uvedeno ve festivalové premiéře a tři z nich se budou vůbec poprvé promítat s anglickými titulky. Ambiciózní přehlídka má za cíl představit divákům rozsáhlé dílo jednoho z nejvýznamnějších režisérů Afriky a Středního východu.

“Ucelený pohled na tvorbu Júsufa Šahína ve východní Evropě dlouho chyběl. Těší nás, že tento dluh můžeme splatit a vzdát poctu nejen výjimečnému tvůrci a humanistovi se silnými politickými názory, ale také arabské kinematografii, která si stále častěji nachází cestu na karlovarský festival,” prohlásil umělecký ředitel MFF KV Karel Och.

Program nastiňuje jednotlivé etapy Šahínovy kariéry: od raných studiových snímků přes mistrovská díla představující vrchol jeho kariéry, až po pozdní introspektivní filosofická pojednání. Téměř polovina sekce se věnuje jeho méně známým snímkům. Režijní debut Otec Amin (1950) je fantaskní komedie o otci, který sleduje, jakou proměnou prochází jeho rodina bezprostředně po jeho smrti. Ďábel pouště (1954) je výpravný film odehrávající se ve starobylé kmenové společnosti. Hlavní postava snímku, připomínající Zorra mstitele, se rozhodne vzdorovat tyranskému vůdci vesnice. Můj miláčku (1957), jedna z neoblíbenějších egyptských muzikálových komedií, pojednává o muži a ženě, jež společenské zvyklosti přinutí k sňatku ještě dřív, než se do sebe postupně zamilují. 

“Nedávno restaurované snímky nám nabízejí jedinečnou příležitost představit divákům Šahínovu ranou, méně známou tvorbu a poodhalit jeho profesní vývoj," přibližuje kurátor sekce a mezinárodní poradce MFF Karlovy Vary, Joseph Fahim.

 "Akční eposy, muzikály, romantická melodramata i politické alegorie. Rozmanitost a nepředvídatelnosti Šahínovy tvorby z 50. let minulého století se odrážejí i v dalších snímcích uvedených v rámci jeho retrospektivy, ať už jde o psychologickou komplexitu Hlavního nádraží (1958), rozmáchlou obrazotvornost Saladina (1963) či žánrové míšení v Návratu marnotratného syna (1976). Západní diváci znají Šahína díky neorealistickému Hlavnímu nádraží, v jeho tvorbě se však skrývá mnohem víc. A právě to se snažíme odhalit v naší přehlídce," dodává Fahim.

 Po více než půl století byl Šahín nejuznávanější a nejslavnější režisér Středního východu. Jeho filmy se promítaly na nejvýznamnějších světových festivalech, včetně Cannes, Berlína a Benátek. V roce 1979 vyhrál na Berlinale Stříbrného medvěda za snímek Alexandrie proč? (1978). Pět jeho filmů soutěžilo o Zlatou Palmu na festivalu v Cannes, kde v roce 1997 získal cenu za celoživotní přínos. Šahín dal také první hereckou příležitost egyptské filmové hvězdě Omaru Sharifovi, a to ve filmu Pod žhnoucím nebem (1954).

Po vojenské porážce Egypta Izraelem v roce 1967 se Šahín stal zarytým kritikem egyptské vlády. Z tohoto důvodu byla řada jeho snímků dočasně zakázána.

Karlovarský festival připravil sekci Bez cenzury

54. MFF Karlovy Vary připomene 30. výročí sametové revoluce výběrem sedmi filmů natočených v letech 1989–1992. Ve vybraných snímcích, které vznikly na pomezí rozpadající se totality a „divokých devadesátek“, silně rezonuje nově nabytá svoboda tvoření, kdy jedinou hranicí byla režisérova fantazie. Nebojácné ohledávání možností žánrů, ostrý společensko-kritický tón a řečeno Janem Němcem „podivný duch doby těch nejzásadnějších přeměn, ale nejen od zlého k dobrému, ale od zlého ke všemu“ – to vše jsou témata, o kterých se bude letos v Karlových Varech diskutovat s tvůrci výrazných autorských počinů z doby nadějných vyhlídek nejen v oblasti filmové tvorby.

Nečekanou proměnu normalizace v demokracii přetavil Tomáš Vorel v dnes již kultovní „rytmikál totalitního věku“ Kouř (1991), silně ironické vyprávění o nárazu mladého inženýra Mirka do zkostnatělých struktur v bizarní fabrice. O poznání mrazivěji zachytila absurditu životní reality v předrevolučním Československu Irena Pavlásková ve sžíravém psychologickém thrilleru Čas sluhů (1989), když přerodem zakřiknuté medičky Dany v bezskrupulózní manipulátorku vystihla plíživé morální prohnívání celé společnosti. Trojici děl začínajících autorů uzavírá debut Filipa Renče Requiem pro panenku (1991). Dle skutečné události z 80. let natočené drama sleduje nešťastný osud čtrnáctileté Mariky, která se omylem ocitá v ústavu pro mentálně postižené. Otevřené zobrazení páchaných krutostí a jejich tragických následků značí nástup nových, expresivnějších podob žánrové kinematografie po roce 1989.

Raná porevoluční doba, dokud nebyla tvůrčí svoboda obroušená vlivem komerce, nabídla nespočet podnětů i předchozím generacím filmařů, hojně točícím už za totality. Není náhodou, že právě ti zkušení režiséři, kteří se vždy vyhýbali kompromisům, dřívější cenzuře navzdory, dali vzniknout některým nejvíce palčivým reflexím právě zrozené demokracie. Jan Němec se do Československa vráti