Mimoriadne storočné dielo expresionizmu - Kabinet doktora Caligariho

Kabinet doktora Caligariho je prvým a zásadným dielom filmového expresionizmu. Príbeh o doktorovi Caligarim, námesačnom Césarovi, ktorého ovláda pomocou hypnózy, a tajomných vraždách je zasadený do bizarných a pokrivených expresionistických dekorácií. Wieneho film sa však stal nestarnúcou klasikou nielen vďaka nim, ale i symbolike smerujúcej do psychológie postáv.

O FILME

Expresionistické tendence ve výtvarném umění se začaly objevovat přibližně od roku 1905 jako určitá protiváha ke stylu impresionistů. Pojem „expresionismus“ jako estetická kategorie byl ale zaveden až později. Zatímco impresionisté se pokoušeli zachytit okamžitou atmosféru neopakovatelné chvíle ve vnějším světě, expresionisticky směřující umělci usilovali o vyjádření vlastních dojmů z okolního světa. Ono převrácení vjemového procesu směrem k subjektivitě bylo tak revoluční, že se expresionismus stal v umění synonymem pojmu „moderní“.

Obrazy narušené psychiky

V tomto smyslu se kinematografie stala moderní díky německému filmu Kabinet doktora Caligariho, neboť i jeho tvůrci se pokusili vyjádřit vnitřní, subjektivní realitu (stavy narušené mysli, atmosféru strachu atd.) prostřednictvím vnější, objektivní reality. Svým výtvarným pojetím i psychologickou symbolikou vnesl snímek do kinematografie mimonarativní poetický rozměr převratného významu.

Kabinet doktora Caligariho se stal prvním a zásadním představitelem filmového expresionismu, byť byl poznamenán nesourodostí svého pojetí (v některých scénách se objevuje zčásti realistická výprava, příběh těží z kriminální zápletky i z atmosféry fatality, jež byly pro tehdejší německý film příznačné). Stylistické určení filmu naplňuje především mizanscéna. Ta vnějškově zprostředkovává narušenou psychiku postav prostřednictvím groteskně symbolického líčení, bizarních kostýmů, deformovaných tvarů a pokřivených linií výhradně ateliérových scén, které jsou kontrastně nasvíceny a přímo do nich jsou vmalovány hrozivé stíny.

V původním příběhu Caligariho postava symbolizovala chorobnou bezuzdnost byrokratického státu, v konečné verzi (změnu do scénáře – navzdory kategorickým protestům autorů – údajně vnesl Fritz Lang) je příběh završen překvapivou pointou, jež ale oslabuje přímou kritiku zneužívání moci státem. Scénář filmu byl společnou prací spisovatele českého původu Hanse Janowitze a Rakušana Carla Mayera. Dochovaný scénář dosvědčuje výrazný Janowitzův přínos, který byl při psaní inspirován brutální vraždou poblíž městečka Holstenwall, vzpomínkami na tajemnou atmosféru staré Prahy i svými hrozivými předtuchami. Krajně záporný postoj vůči „autoritativní moci nelidského státu, který zešílel“ Janowitz i Mayer sdíleli na základě svých zážitků s vojenskou i státní mašinérii z doby války. A i náklonnost dvou přátel k jedné dívce ve filmu kopíruje jejich vlastní zkušenost: oba se vřele přátelili s herečkou Gildou Langerovou, pro niž byla hlavní ženská role původně určena.

Umění místo komerce

Kabinet doktora Caligariho je chápán jako artový film, jako dílo programově umělecké ale nevznikal. Pro producenta Ericha Pommera naopak představoval komerční produkt. Jeho výtvarnou výstřednost odsouhlasil v naději, že vyprovokuje větší divácký zájem. Při realizaci filmu však došlo ke šťastnému setkání několika tvůrčích osobností. První dva z trojice výtvarníků Walter Reimann, Walter Röhrig a Hermann Warm se hlásili k expresionistické skupině Der Sturm, jež prosazovala výrazné kontrasty a přemrštěné tvary. Herci Werner Krausse (doktor Caligari) a Conrad Veidt (náměsíčník Cesare) patřili k úzké skupině tehdy nejexpresionističtějšího divadelního režiséra v Berlíně Maxe Reinhardta. A režisér Robert Wiene byl vůči těmto moderním výrazovým trendům vstřícný a vnímavý.

Německý expresionismus byl silně ideologicky motivován. Částečně vycházel z tradice německých mýtů a legend, zčásti z názorově polarizovaného diskurzu v tehdejší německé společnosti, jež se vyznačovala bouřlivou dynamikou kulturního dění, ale i anarchií a chaosem v politicko-hospodářském životě. A filmová symbolika oné ideologické orientaci plně odpovídá: příběh je situován na jarmark a do ústavu pro choromyslné a vystupují v něm pouze vyšinutí somnabulní jedinci, karikovaní byrokraté a zmatené oběti.

Ve své „čisté“ podobě byl filmový expresionismus vymezen jen několika málo roky (1920–1924) a jen nemnohými filmy (patří mezi ně i horor F. W. Murnaua Upír Nosferatu – Symfonie hrůzy z roku 1922), přesto historický význam filmu Kabinet doktora Caligariho dalekosáhle přesahuje tuto dobu. Wienův snímek vrátil německou kinematografii na světovou scénu a učinil ji načas konkurenčně odolnou vůči hollywoodské masové produkci. Zároveň přinesl důkaz umělecké legitimity filmu jako takového. Jeho zásluhou vstoupila do kinematografie psychologie se stylistickými prvky expresivity, která se stala neodmyslitelnou součástí filmové estetiky, dodávající některým trendům či žánrům (například kammerspielu, hororu, poetickému realismu, neorealismu či filmu noir) nezaměnitelně svébytný výraz.

Zdroj: Věroslav Hába: Kabinet expresionistické hrůzy – Filmové listy Projekt 100 - 2008

Das Cabinet des Dr. Caligari (1920)
Réžia: Robert Wiene. Námet a scenár: Carl Mayer, Hans Janowitz. Kamera: Willy Hameister. Výprava: Hermann Warm, Walter Reimann, Walter Röhrig. Kostýmy: Walter Reimann. Hrajú: Werner Krauss (dr. Caligari/riaditeľ ústavu), Conrad Veidt (Cesare), Friedrich Feher (Francis), Lil Dagover (Jane), Hans Heinz von Twardowski (Alan), Rudolf Lettinger (dr. Olsen), Elsa Wagner (gazdiná)a ďalší