|
127 HODÍN ZA 90 MINÚT V KINE |
127 HODÍN ZA 90 MINÚT V KINE |
Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26iletý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po krásných, dech beroucích, odlehlých skalách národního parku Canyonlands.
O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, aby vypověděl svůj mimořádný příběh o přežití, nezapomenutelné vyprávění o lidském odhodlání konfrontovaném s nepřízní osudu. Mnozí, kteří slyšeli příběh Ralstona, jenž přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody, a který unikl smrti jen díky své neuvěřitelné statečnosti, se ptali:
Čím vším si prošel v ten moment nečekaného a extrémního zúčtování?
Jak vůbec našel sílu vydržet tak zoufalou situaci?
Dokázal bych kvůli záchraně života, to co on?
Od začátku, kdy Boyle začal číst memoáry Arona Ralstona, věděl přesně, jakým způsobem chce tento skutečný příběh natočit. Použil kameru pro záběry velmi zblízka, díky čemuž se diváci mohou vžít do Ralstonovy kůže i hlavy během situací, kdy mu šlo o život.
“Chtěl jsem, aby byli diváci s Aronem v kaňonu a zůstali tam, dokud se mu nepodaří se odtud dostat,” vysvětluje režisér. “Samozřejmě jsem to vnímal jako mimořádný příběh o přežití v divoké přírodě, ale kromě toho je zde další rozměr, který lidi překvapí. Není to jen o tom, jak Aron přežil, jakkoliv je to neuvěřitelné. Je to i o životní síle, která je silnější než individuální odhodlání Arona. Je to síla, která nás pojí všechny dohromady. Ve chvíli, kdy se Aron rozhodne, že chce zpět mezi lidi, stane se něco velmi silného.”
Boyle pokračuje: “Lidé často říkají, že neví, jestli by toto dokázali. Já si myslím, že všichni bychom udělali pro krásný život, který náš žene dopředu, cokoliv. Za těch šest dní v kaňonu Aron pochopil pravou hodnotu života. Jednou z ústředních myšlenek filmu je, že tam vlastně nikdy nebyl sám. Fyzicky samozřejmě ano, ale v myšlenkách byl obklopen těmi, která znal, měl rád nebo o nich snil. To byl rozdíl, který jsme chtěli, aby byl ve filmu znát.”
Boyle si byl dobře vědom, že na první pohled se pouští do něčeho, co je nemožné, “Chtěli jsme natočit akční film, ve kterém se hrdina nemůže hýbat!”
Jak lze dosáhnout akce, když se hlavní postava může pohybovat jen v rozsahu několika desítek centimetrů a vše, co dělá, se děje převážně v jeho hlavě?
Štáb byl přesvědčen, že existuje jen jeden herec, který dokáže přesvědčení a emoce zahrát, tak, aby zaujal diváky. “James je mimořádně fyzicky zdatný,” říká Boyle, “což jsme, vzhledem k tomu, že 127 hodin je film s jedním hlavním hercem, potřebovali. Vydal ze sebe mnohem víc, postavil se každé výzvě, která se před ním objevila. Tak se do role vžil, že příběh je svým způsobem o Aronovi Ralstonovi i o něm.”
Celý projekt byl pro Boylea a Beaufoye o to zajímavější, že byl naprosto jiný než jejich předchozí skutečnost s Milionářem z chatrče V závratném tempu změnili směr o 180 stupňů a z ohromného velkoměsta Bombaje začali natáčet v klaustrofobickém kaňonu uprostřed samoty, kam se stěží mohl namačkat jeden muž.
“Bylo to překvapivé přesunout se z přeplněné Bombaje, kde jste obklopeni miliardou lidí k opačného extrému jednoho osamoceného muže,” říká Boyle. “Byl to úžasný kontrast a vzrušující výzva. Ty filmy nemohly být více jiné a přesto jsou svým způsobem oba o překonávání nemožných problémů.”
127 hodin připomíná slavnou tradici filmů zachycujících muže nucené překonávat v přírodě své limity jako Hlas divočiny nebo Pád do ticha, ale 127 hodin mění vyznění tím, že spíše než vítězství jedinců oslavuje život jako celek.
“Když byl Aron uvězněn v kaňonu, nemohl být dál od kontaktu s lidmi, ale právě to v něm probudilo poznání, jak moc jsou pro něj důležití lidé a milovaní, které opustil. Vyburcovalo to v něm touhu po životě, která byla tak hluboká, že mu trvale dodávala sílu. O tom tento film je. Rozhodně to není jen příběh jednoho konkrétního muže, jak by se mohlo na první pohled zdát.,” dodává režisér Boyle.
To také zaujalo společnost Everest Entertainment, která pomohla celé snažení financovat. “Za Everest jsem moc ráda, že jsme pomohli vzniknout tak smysluplnému filmu,” říká Lisa Maria Falcone. “Stále hledáme zapamatování hodné a naléhavé příběhy, které v divácích zůstanou. 127 hodin je toho ukázkovým příkladem.”
|
|
SETKÁNÍ S ARONEM RALSTONEM
Hned jak Danny Boyle objevil Ralstonův příběh, poslal knihu svému producentskému partnerovi Christianu Colsonovi, který produkoval Milionáře z chatrče. Colson přiznává, že příběh ho hned tolik nezaujal.
“Když jsem to dočetl, říkal jsem si, že je to neuvěřitelný příběh, že ale není způsob, jak z toho udělat film – a to jsem také Dannymu řekl,” vzpomíná. “Ten mi potom poslal osnovu, co napsal, která byla jen šest stránek dlouhá, ale zahrnovala celý jeho koncept vyprávění příběhu, který byl plný mimořádných mezistřihů a vizuálních nápadů. Po přečtení jsem okamžitě změnil názor a řekl Dannymu, že na tom s ním chci pracovat. Co se vyprávění týče byl scénář velká výzva, ale Danny našel mnoho způsobů, jak udržet děj zajímavý a prožitkově silný.”
Práva k Ralstonově příběhu v té době držel přední producent dokumentů John Smithson. Colson se se Smithsonem dohodli rychle, s tím, že Smithson na filmu zůstal jako jeden z producentů.
Boyle okamžitě začal pracovat na kompletním scénáři. Měl napsané dva různé drafty, se kterými se obrátil na Simona Beaufoye, se kterým pracoval i na scénáři k Milionáři z chatrče.
První úkol, který si Boyle stanovil, bylo poznat skutečného Arona Ralstona. Proces poznávání začal tam, kde Aron téměř přišel o život – v kaňonu Blue John v Utahu. Boyle a Colson podnikli v červnu 2009 spolu s Ralstonem trek přímo na “místo činu”. To bylo především přání samotného Ralstona, který chtěl, aby tvůrci na vlastní oči nejprve viděli drsný terén, kde se jeho příběh odehrál.
Zpočátku si Ralston nebyl jistý Boyleovým imaginativním přístupem. “Bylo to pro mne emočně složité, protože ačkoliv jsem věděl, že natáčíme drama, nechtěl jsem se odchylovat od faktů,” přiznává. Postupně se mu ale nápad dostat se k hlubší pravdě pomocí živého, poutavého vyprávění začal líbit.
Ralston si porozuměl se scénáristou Simonem Beaufoyem, který je také milovník lezení a treků, díky čemuž se mu ve scénáři podařilo zachytit některé důležité aspekty vyprávění.
Ralston tvůrcům také poskytl soukromé působivé video “zprávy”, což byly jeho vzkazy rodině a kamarádům, nahrané během uvěznění v kaňonu, které po něm měly případně zůstat. “Ten materiál pomohl nám i Jamesovi Francovi,” říká režisér Boyle.
Ralston byl jejich spoluprácí také nadšený. “Práce s Dannym byla mimořádná zkušenost,” říká. “Je tak vnímavý a kreativní, navíc byl k mému příběhu velmi citlivý, neboť věděl, jak moc je pro mne osobní. Spoustu úsilí věnoval přípravám ještě před naším setkáním a i později mne do filmování zahrnul víc než jsem očekával.”
Horolezec poskytl tvůrcům tuny informací, které jim umožnily zrekonstruovat detaily fyzického úsilí, od způsobu, jakým spal v zavěšených lanech nebo jak schraňoval vlastní moč, aby měl co pít.
Boylea zajímala další, nevyslovená linie příběhu. Ralston byl muž, kterému se do té doby nikdy nic nestalo, a který byl tak silný individualista, že si neuvědomoval sílu vztahů s lidmi. “Aron je skvělý typ muže – soběstačný, nezávislý, atletický, důmyslný – ale ne perfektní,” říká Boyle. “Aron se viděl jako sólista, ale když přišlo na to, aby si uvědomil, proč chce zůstat naživu, byli do lidé a jejich společnost. To se pro mne stalo nosnou myšlenkou filmu. ‘Potřebuji pomoc’ říká Aron, když se téměř na konci filmu dostane ke svým zachráncům. Ano, potřebuje. My všichni potřebujeme. Proto žijeme ve skupinách,” říká režisér.
Ralston říká, že Boyle jeho vnitřní pocity a zážitky zachytil ve filmu dokonale. “Byl jsem sám, ale ve vzpomínkách a fantaziích jsem se pokoušel spojit s mými blízkými. Byl jsem nevyspalý, dehydratovaný a zoufalý, takže jsem občas téměř halucinoval. A Dannymu se to všechno podařilo přenést na plátno.”
Pro Ralstona to bylo jako surrealistický zážitek, když viděl, jak na place vzniká film o nehlubším zážitku jeho života. “Bylo to, jako bych se teď na sebe díval, jak se v roce 2003 zachraňuju z toho kaňonu.”
Natáčení zavedlo Ralstona na “místo činu” přesně v den 7. výročí události. “To, že jsme tam byli přesně v ten osudný týden, pro mne bylo velmi osobní. Znovu jsem si připomenul, jak konec může znamenat i začátek.”
Den, kdy se Ralston osvobodil, pro něj opravdu znamenal nový začátek. V jedné z nejsilnějších scén filmu, založené na skutečně události, Ralston blouzní a vidí nejasnou postavu v budoucnosti, která by mohla být jeho ještě nenarozený syn. Během natáčení se proroctví vyplnilo a jemu se skutečně narodil první syn.
|
|
JAMES FRANCO VSTUPUJE DO KAŇONU
Od začátku Danny Boyle věděl, že od představitele hlavní postavy bude kromě hereckého výkonu potřebovat dobrou fyzickou zdatnost. Nejenže by herec musel zvládnout být téměř ve všech záběrech a pohybovat se ve fyzicky náročných místech, ale musel by nechat kameru nahlédnout do svých nejniternějších pocitů. Zbaven všeho, včetně schopnosti se pohybovat, Aron byl najednou vidět takový jaký je a jaký by si v budoucnu přál být.
Kvůli tomu všemu Boyle hledal herce, který bude mít na Ralstona svůj vlastní pohled a pochopení – někoho, kdo má rád divočinu a kdo má sklon k nebojácnosti, ale také sebereflexi. Tyto vlastnosti a skvělé herecké schopnosti nalezl v Jamesovi Francovi, který se stává jedním z nejzajímavějších talentů mladé generace. Francovy různorodé role zahrnují ikonického Jamese Deana ve slavném televizním filmu, komedii Travička zelená, milence Seana Penna v oscarovém snímku Milk a nejnověji americkou vzpurnou legendu Allena Ginsberga v Kvílení. Tento renesanční dobrodruh nedávno získal titul na filozofické fakultě Kolumbijské univerzity a byl přijat do doktorského studia na univerzitě v Yale.
I Ralston byl nadšený, že tvůrci vybrali tohoto herce. “Z jiných jeho rolí jsem pochopil, že se do svých postav umí skvěle vžít. Strávili jsme spolu hodně času, poslouchali dohromady moji závěť a poslední vůli, některé věci jako třeba pozice, jak jsem v průrvě stál, abych to vůbec vydržel nebo jak přesně jsem držel nůž, abych se mohl říznout do ruky, jsem mu znovu ukázal.”
Franca role přitahovala od samého počátku, co o projektu slyšel a ukázalo se, že to nebylo jako nic, co před tím točil. “Líbily se mi ty malé, osobní momenty, kdy jsme všichni úplně sami,” říká. “Příběh je o muži, který je konfrontován se svojí smrtí a otázkou, jak se dostat zpět do života. To je situace, která se ve filmech ještě moc neobjevila. Role pro mne byla výjimečná také tím, že jsem neměl žádné spoluherce. Musel jsem se zcela jinak soustředit a naučit se hrát s prostorem kolem sebe, kameny a kamerou.”
I Franco si pochvaluje spolupráci s režisérem Boylem. “Líbilo se mi, že Danny k tématu přistoupil zcela jinak než by udělali jiní režiséři. Místo pomalého tempa přírody filmu vtiskl úžasný tep velkoměsta,” shrnuje Franco.
Ačkoliv je 127 hodin film o příběhu jednoho muže, tvůrci kladli velký důraz na výběr představitelů vedlejších rolí. Dvě dívky, které Aron potká na začátku své výpravy, hrají Amber Tamblyn a Kate Mara. Ačkoliv jejich setkání s Ralstonem je jen krátké, zpětně se ukáže, že pro hlavního hrdinu bylo mimořádně důležité, neboť představuje jeho poslední vzpomínku na kontakt s lidmi.”
Aronovi rodiče hrají Treat Williams a Kate Burton, jeho sestru Lizzy Caplan. Do role Aronovy přítelkyni byla obsazena začínající francouzská herečka Clémence Poésy, známá díky roli Fleur Delacour ve filmech o Harry Potterovi.
|
|
TROUFALÉ PŘEDSTAVY A VIZUÁLNÍ NÁPADY
Nezvyklá příroda a prostředí, kde se film odehrává, nutily Dannyho Boylea a jeho tým myslet zcela novým způsobem. Pro Boyleho vše vystihovalo jediné slovo - pohyb. Jeho cílem bylo, aby filmové plátno zůstalo v neustálém dění, co se pohybu i Aronových pocitů týče.
Na rychlém začátku následují diváci Arona v jeho adrenalinové jízdě na horském kole pestrobarevnou pouští, při slézání rudých skal s dvěmi krásnými dívkami a koupání v azurově modré vodě. Pak se svět zastaví a vše se dá do pohybu v Aronově hlavě.
Aby Boyle dosáhl maximálního možného vizuálního výstupu, použil do té doby bezprecedentní věc, a to že film natáčeli dva hlavní kameramani. Anthony Dod Mantle, který snímal Milionáře z chatrče a Enrique Chediak, který natočil 28 týdnů poté. Kamera svým způsobem nahrazuje fakt, že je ve filmu jen několik dalších postav.
Boyle o svém novátorském rozhodnutí říká, “Anthony a Enrique jsou velmi zajímaví lidé s úplně odlišnými styly. Enrique má jihoamerickou citlivost a Anthony více severoevropský styl. Každému z nich jsme dali tři sety kamer – klasickou filmovou, digitální a stojací – díky čemuž vzniklo ohromné množství stopáže s krásnými záběry.”
