64. CANNES NEBOLO (IBA) O TRIEROVI

Omluvy a komuniké

Ještě ve středu  se produkce filmu jménem režiséra za jeho výroky omluvila, nicméně správní rada festivalu na svém čtvrtečním mimořádném zasedání  dánského filmaře vyloučila z festivalu a prohlásila ho ze nežádoucí osobu. „Správní rada festivalu hluboce lituje, že Lars von Trier využil tohoto fóra k vyjádření neakceptovatelných výroků, odporujících duchu humanity,“  stálo v komuniké.  Další účet za hotel musela převzít von Trierova produkční firma. Trier o den později prohlásil, že je za vyloučení  z festivalu svým způsobem rád. Tím posílil úvahy, že jeho provokace byla jen dobře mířený marketingový tah. Filmař Claude Lelouch, který přijel do Cannes na oslavu legendárního francouzského herce Jeana Paula Belmonda,  prohlásil, že Trier v Cannes provedl „kinematografickou sebevraždu“.  Zatím je těžko říct, jaké důsledky bude mít pro festival a pro filmaře samotného jeho vyloučení z festivalu, protože v historii festivalu se něco takového ještě nestalo. Festival byl například v šedesátých letech minulého století předčasně ukončen, ale vyloučení filmaře se událo poprvé v jeho čtyřiašedesátileté historii.

Belmondo a Deneuve

Mediální zápletka s dánským filmařem sice šla od úst k ústům, ale festival šel dál svým tempem. Pevný program se změnil jen uprostřed týdne, kdy hlavní místo večera neměl soutěžní film, ale Jean Paul Belmondo (78). Krásný ošklivý hrdina, který lezl po střechách i skákal z helikoptéry do lodi,  přijel do Cannes opálený, ale o berli.  Z druhé strany se opíral o svou novou přítelkyni Barbaru Gandolfi. Byl bělovlasý, sešlý, jen krátce promluvil a poděkoval za přijetí.  Výslovnost mu dělala zjevně potíže. Po mozkové příhodě, která Belmonda stihla na Korsice v roce 2001, se těžko zotavoval v pařížské nemocnici a přestal se objevovat na divadle i v televizi. To, že se objevil v Cannes, je skutečně něco mimořádného.

Velkým evropským celebritámbyl věnován také závěrečný film festivalu – Milovaní (Les bien-aimés) v režii francouzského filmaře Christophe Honorého. Jde o hudební melodram s kunderovským tématem, natočený ve francouzsko-české koprodukci. Film začíná v roce 1964, kdy se jistá pařížská dívka a prodavačka v obchodě s botami  jménem Madeleine rozhodne pro prostituci. Jejím druhým klientem je český endokrinolog Jaromil (pocta režisérovi Žertu Jaromilu Jirešovi?). Ten je právě ve Francii na medicínském kongresu. To, že by si československý doktor těžko ze svých diet těžko platil prostitutku a že by byl téměř jistě napojen na tajnou bezpečnost, film neřeší a ani řešit nemusí – je to film o něčem jiném. Doktor si Madeleine dokonce vezme. O rok později se dívce  narodí  dcera Věra (kunderovský motiv?), ale Jaromil je od ní už pryč a žije svým životem v Praze. Madeleine ho o čtyři roky později hledá, bloudí  Prahou, ale lékař si užívá s jinou. Tohle je pěkný moment:  Madeleine pomáhá manžela v pražských karlínských ulicích hledat  jejich kamarád Karel v podání Pavla Lišky. V roce 1978 se Jaromil objevuje v Paříži znovu, opět na kongresu, a Madeleine mu znovu podlehne. V té době jsou už rozvedeni a Madeleine  má  za muže policistu Francoise.  Ten vztah s lékařem toleruje. Pak se posunujeme do roku 1997, kdy už je Věře přes třicet. Její rodiče hrají Catherine Deneuve a Miloš Forman. Opět  jsou spolu nazí v  posteli, ale  to už přestává být důležité, protože hlavním principem děje je teď Věra a její tragický vztah k Američanu Hendersonovi, který je gay. Film končí v roce 2007.

Děti mají velké trápení

V mezinárodní soutěži festivalu se objevilo několik pozoruhodných filmů. Předně britský film Musíme si pomluvit o Kevinovi (We Need to Talk About Kevin) - režie Lynnie Ramsayová, ve kterém se osm let po vítězství amerického filmu Elephant vrací na festival téma hromadného vyvraždění spolužáků na americkém gymnáziu, tentokrát střelbou z luku. Film nakonec vyšel překvapivě s prázdnou při nedělním udělování cen. Dětské téma a zneužívání dětí se objevilo hned v několika filmech, například ve velmi dobrém francouzském dokumentu Polisse. Film líčí práci policejní skupiny zabývající se ochranou dětí, ať už jejich prodejem na práci, na prostituci nebo pro internetovou pornografii. Policisté sami ale mají své problémy, které se dostávají v tomhle pozoruhodném polodokumentu  také do centra pozornosti. Když byl film o policejní jednotce a zneužívání dětí korunován Cenou poroty, režisérka Maiwenn se dostala do transu, na pódiu propadla děkovné tirádě a nakonec pozvala nahoru celý štáb. To stálo pět minut navíc z času vypočítaného do poslední sekundy kvůli televizím. Improvizaci Maiwenn se pak podařilo dohnat tím, že moderátorka tlačila na předsedu poroty Roberta De Nira, aby co nejrychleji oznamoval další ceny. A mně v tu chvíli napadllo, že začínající  slovenský režisér Aramisova, který se se svým filmem v produkci pražské FAMU Cagey Tigers dostal do jedné z pěti hlavních sekcí festivalu (Cinéfondation), byl druhý v Cannes s pseudonymem.

S odporem a pískotem přijatý rakouský film Michael (Markus Schleinzer) inspirován případem Nataschy Kampuschové. Zaměstnanec  pojišťovny, jinak ne snad oblíbený, ale důvěryhodný člověk, drží ve sklepě pod svým domkem desetiletého chlapce. Subalterní úředník má podle všeho požitek z toho, že má nad hochem neomezenou moc.  „Nemáš šanci,“ řekne mu jednou, když se chlapec chce vzbouřit. Dětské téma se objevuje ve dvou dalších špičkových filmech festivalu – Chlapci na kole (The Kid with a Bike) v režii belgických bratří Dardennů (Velká cena poroty)  a ve francouzském filmu Le Havre finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Ve filmu se čistič bot se jménem Marcel Marx snaží ve francouzském přístavním městě Le Havre zachránit černošského chlapce, který utekl během policejního zátahu z  kontejneru z Černochy z afrického Gabonu. Film jde mimo obvyklý sociální realismus a líčí s kaurismäkiovským humorem a jeho typickým odporem proti globalizaci  malé a odstrčené lidi této planety, malé a odstrčené krámky a zápletky na pomezí tragiky a smíchu.

Nový film španělského režiséra Pedra Almodóvara Kůže, ve které žiju (The Skin I Live In), je opakem poetiky velkého Fina. Je podobně apartní jako jeho předchozí filmy. Většina děje  se odehrává v operačním sále   soukromé kliniky  plastického chirurga, který se oficiálně zabývá implantací umělé kůže rezistentní proti kousnutí hmyzu. Lékař ve skutečnosti mění svým obětem pohlaví a tím i identitu (vaginoplastika).

Druhá hlavní  programová sekce festivalu Určitý pohled přinesla také několik filmových objevů. Arirang (Cena v sekce  Určitý pohled, této druhé  porotě předsedal srbský režisér Emir Kusturica, držitel dvou Zlatých palem z Cannes) je film renomovaného korejského režiséra Kima Ki-duka, natočený malou digitální kamerou o něm samém. Ki-duk po téměř smrtelné nehodě, která se stala při jeho posledním filmu Sen (2008),  se nervově zhroutil a stáhl do sebe. Později  odešel na venkov, kde  žije jako poustevník sám s kočkou. Tady se zabývá sekáním dřeva, vařením,  hrabáním sněhu. A tyhle aktivity točí jako dokument  o sobě samém. Umělec se cítí opuštěný, je v krizi. Pro film hovoří sám se sebou, ptá se na otázky lidské existence, ale mluví i o tom, že jsme se ocitli v době totální devalvace obrazu a jeho smyslu. 

Digitalizace natáčení podle jeho názoru vede k plýtvání myšlenkami a k sebestřednosti umělců, kteří nemají co říct. Film pojednává o vnitřních pochybnostech a zmatcích velkého filmaře. V jedné z nejpůsobivějších scén Kim sleduje  na DVD svůj vlastní film Jaro, léto, podzim, zima… a jaro, který mu přinesl mezinárodní  věhlas.  Pochybuje, že to, co natočil, mělo větší smysl, přestože o jeho filmech se diskutovalo a diskutuje  po celém světě a staly se tématy seminářů a učebnic filmové historie. Zabývá se také tématy smrti, násilí a etikou  toho, co se dnes nazývá kinematografie. Titul filmu je vzat z názvu písně, kterou Kim ochraptělým hlasem zpívá.  Možná, připouští, že bude ještě někdy točit film, ale nejprve se musí vyrovnat s minulostí a symbolicky do ní vyprázdnit zásobník své pistole.

Z jiné strany se přelomem kinematografického myšlení zabýval  francouzský soutěžní film Umělec (The Artist). Film se dostal do soutěžního programu dodatečně. V centru je dvojice  herců, která hraje a tančí v němých filmech. Herec, na rozdíl od herečky, není schopen v roce 1929 přejít do žánru zvukového filmu, jak požaduje jeho producent. Jean Dujardin, který hraje herce němých filmů, dostal Cenu za mužský herecký výkon a na jevišti krátce zastepoval, jako ve filmu. I když je tento film natočený v úplně jiném žánru než Ki-dukova introspekce, je v něčem podobný Arirangu: je o epochálním zlomu ve filmovém myšlení,  který nejsme schopni  lehce překonat.

V sekci Určitý pohled předvedl tápání svých trpících postav také prorok artového filmu, francouzský režisér Bruno Dumont. Film Hors Satan se odehrává v rozpadající se vesnici, kde žije nehezká dívka, trápená od svého otčíma. Její přítel, který dívku patrně miluje, ale nic s ní nemá, otčíma zastřelí. S dívkou pak chodí do blízkých bažin na procházky. Také vyléčí jinou dívku z padoucnice a sexuálně oblaží náhodnou traperku tak, že dívce vychází  hustá  pěna z úst. Původem profesor filozofie Dumont obsedantně popisuje několik témat jako je vztah k náboženství, sexualitě nebo k fungování ve společnosti a  pracuje při tom většinou s neherci. Jeho nový film je dalším artovým artefaktem, nad nímž budou hloubat stovky filmových kritiků, které Dumont nesnáší. Jeho vztah k lidem, kteří nejsou a nikdy nebudou filmové stars, má však svůj velká smysl.

Vítězný film festivalu, Strom života (The Tree of Life), má něco společného s Melancholií. Spekulativní film plný krásných obrazů a hudby, slyšíme tu dokonce devítiminutový výběr ze Smetanovy Vltavy. Brad Pitt, Sean Penn, dvě časové roviny, hvězdy, mořský příboj, les, kapradí, hory a láva. Dokonce komputeroví dinosauři. Óda na věčný koloběh přírody v představě Terence Malicka nemá podle mého sílu jeho Tenké červené linie. Jak v Melancholii, tak v případě Stromu života bychom si měli klást otázku existenciální. Co bude po konci času?  Moc jsem si ji nekladl. To už mě spíš zaujal americký soutěžní film Drive s výborným Ryanem Goslingem. Gosling dlouho nehrál a bylo vidět z jeho reakce ve Festivalovém paláci, že mu cena za režii (Nicolas Winding Refn) udělala radost. Gosling hraje nemluvného a výborného řidiče auta. Řídí jako dubl, jako zloděj i jako muž, který se zakouká do opuštěné  sousedky a jejímu synovi vypráví pohádky. Dokud se film nepropadne do kaluží krve, je to akční film první kvality.