CANNES UŽ DÁVNO NIE JE LEN PRE SNOBOV

Jeho nový film Podíl andělů (The Angels´Share)  pojednává  o chudých mladých  lidech v Glasgově a o skotské whisky. Termín ‚podíl andělů‘  je v odborné hantýrce výrobců whisky to, co se odpaří z dřevěných sudů během několikaletého zrání tekutiny – má to být do 2% celkového objemu sudu. Dokonce ve filmu absolvujeme s prostořekými hrdiny exkurzi do několika skotských palíren  a dozvíme, se že jedna whisky chutná po ohni, ale jak sklouzne dolů hrdlem, je jako med.
     

Jak se odpařuje skotská whisky

Klasik britské kinematografie Ken Loach do Cannes přivezl patrně jeho vůbec nejlidštější a nejpřístupnější film. Ne že by snad v Podílu andělů ustoupil od tématu nezaměstnanosti a sociální periferie, to vůbec ne. To, že i jeho další film se dostal do soutěže v Cannes, přijal velký filmař s viditelným dojetím. To je docela zvláštní, protože filmaři, kteří tu zdomácněli, berou ceremonie festivalu spíš s nadhledem. Základní situace filmu je tragikomická: skupina povalečů a zlodějíčků je odsouzena k nuceným veřejným pracím. Hrdina  filmu Robbie tu ale potká sympatického sociálního pracovníka, který se ho ujme a dokonce ho pozve na víkendový výlet do palírny whisky. Milovníci whisky jsou něco jako cykloturisté. Pravidelně se scházejí, povídají si o nových výrobcích a specialitách v oboru  a dělají výlety. V jedné palírně  se ukáže, že Robbie má mimořádně vyvinutý čich a přesně pozná všechny možné odrůdy kvalitního moku – a to mu na konci v podstatě zachrání život.  Silná pachová paměť ho nakonec vynese zpátky k už téměř rozvrácené rodině a mladík může triumfovat nad svým tchánem, který ho pokládá za tragického loosera a nemakačenka. Už tohle je první rozdíl proti tomu, co Ken Loach líčil ve svých filmech dřív. Je tu něco jako solidarita, lidi si umí eventuálně i pomoct, umí se smát, umí být na sebe hodní.  Robbie je  člověk složený ze dvou částí. Jedna je prudká, asociální a násilnická a ta druhá touží po rodině, citu a pospolitosti.  Robbie je  otcem právě narozeného syna a chce si udržet rodinu. Jenže rodinu má Robbie většinou jen ve skupině svých kamarádů, což jsou podivné existence jako třeba zlodějíček z periferie nebo kleptomanka s barevnými vlasy – docela milý charakter, který má jednu vadu – kdekoli, kde něco vidí volně k dispozici, začne krást.  Robieho výborně hraje začínající herec Paul Brannigan.
    

Americký prezident a útlocitný killer

Loach může v Cannes pomýšlet určitě na jednu z cen, pokud ovšem porota nedá třeba přednost mistrnému dramatu Thomase Vinterberga Hon (The Hunt).  Loach si do filmu dal většinou málo známé herce. Jsou to lidé, kterým jde dobře  z huby slovní spojení  ‚fuck you‘.  Fuckují nad vším, nad penězi i středověkým hradem. Jiný fucker v jiném soutěžním filmu je Brad Pitt v roli bezohledného vraha Jackie Cogana ve filmu Killing Them Softly, který chodí v kožené bundě, vraždí na potkání a říká třeba  „slow the fuck down“, když jeho řidič jede příliš rychle.  Úkolem jeho a jeho přidružených zlodějů je okrást jiné zloděje, kteří jsou ještě o něco nebezpečnější než klan Brada Pitta. Pro mě je nepochopitelné, proč takový film je vůbec v soutěži v Cannes. Možná kvůli tomu, aby přijel Brad Pitt a vykládal tu o uměleckých ambicích filmu, který podle mého žádné umělecké ambice nemá. Možná je za vysoce umělecké pokládáno to, že Pitt fuckuje a bije své protivníky na pozadí všudypřítomných televizorů, v nichž právě řeční senátor Barack Obama v rámci prezidentských voleb roku 2008. Přítomní filmoví  kritici  dokonce napsali, že film Killing Them Softly je „temná parabola“ a oceňují, že je Jackie Cogan je útlocitný člověk, která dává přednost vraždění na dálku, protože vražda zblízka ho citově ničí. Režisér a scenárista filmu Andrew Dominik v Cannes vysvětlil, že jeho film je více umělecký než akční a Brad Pitt neodpověděl na otázku, jestli jeho dětem náhodou nevadí, když hraje role vrahů.

Dva režiséři, z nichž jeden je starý filmový válečník a druhý australský filmový divoch, který toho za sebou nemá ještě moc, ale s Bradem Pittem natočil už druhý film. Rád točí o killerech a podobných asociálních zvířatech, které na ulicích naštěstí (zatím) nepotkáváme příliš často. Možná je správné, že se oba režiséři se potkali právě v Cannes, kde si umělecké experimenty podávají ruku s komerčními výboji a klasici filmového plátna se začínajícími autory. Takže i ‚fuck you‘  režírované těmito dvěma muži zní od obou jinak, jednou lidsky hřejivě a podruhé docela  hrozivě. Čemu dáte přednost?

Prečítaje si viac o festivale v Cannes!