|
V CANNES SA Z FILMOV NEODCHÁDZA |
V CANNES SA Z FILMOV NEODCHÁDZA |
Jedině v Cannes se může stát, že na více než tříhodinový turecký film líčící smutný život bývalého herce, který se z Istanbulu přestěhoval na vesnici do Anatolie a píše sloupky do místních novin, se natlačí taková spousta diváků, že nestačí ani velký sál Lumière pro 1500 lidí. Tlačenice je tak masivní, že mě dovnitř na základě sympatie s lyžováním propašuje uvaděč. Uvaděč totiž žije přes rok v Albertvillu a v zimě si vydělává jako lyžařský instruktor v známém ski centru La Plagne.
V létě se pak ohřívá na Riviéře a přilepšuje si do rozpočtu prací ve Festivalovém paláci. Jako instruktor i jako uvaděč má mezinárodní klienty. „V kině i na svahu mluvím s lidmi ze všech zemí,“ říká hrdě. Trochu mu povídám o našich lyžařských střediscích a tím zlomím jeho odpor. Najdou mi úplně nahoře v odlehlé části kina místo. V našlapaném sále by nepropadla sirka a během filmu skoro nikdo neodchází, jak je zvykem u nás.
Tady prostě filmy jako je Zimní spánek v režii nejvýznamějšího tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana mají své místo v srdci diváků. Ceylan je tu jako doma už od roku 2011, kdy tu v soutěžním programu uvedl své „metafyzické road movie“ Tenkrát v Anatolii. V tomhle filmu představil skupinu mužů, kteří během tmavé a větrné noci hledají podél opuštěných horských silnic jižní Anatolie zakopanou mrtvolu. V Zimním spánku žádná mrtvola není, zato herec vypráví o svých rolích, o tom, že nikdy nepřijal roli v soap opeře nebo v akčním filmu a také o tom, že hlavní cíl herce je udržet si důstojnost. Téměř celý film se odehrává v interiérech, je vpravdě nekonečný a myslím, že i těžko distribuovatelný. Ale tady se líbí, protože je to prostě něco jiného.
|
Mezi velmi očekávané filmy mezinárodní soutěže Cannes patří dozajista francouzský film Saint Laurent v režii Bertranda Bonella. Roli jednoho z nejvýznamějších módních návrhářů 20.století vytvořil francouzský herec Gaspard Ulliel a jeho přítele a obchodního partnera Pierra Bergé zahrál Jérémie Renier. Jen krátce se film dotkne Laurentových let v Alžíru, kde se narodil a jeho učednického pobytu u Christiana Diora. Těžiště filmu je v letech 1968-1975 a film je zakončen nádhernou scénou, kdy starý muž na pohovce naslouchá zpěvu Marie Callas, plynule se objeví obraz módní show s modelkami v sametových šatech s ruskými a asijskými prvky, typickými pro Laurentovy pozdní kreace.
Film nakonec vzdává hold baroknímu trendu Saint-Laurenta, ale uvidíme i jeho výrazně striktnější módu ze šedesátých let, třeba dámský smoking nebo kostým, kdy Saint-Laurenta inspirovala abstraktní plátna Pieta Mondriana a pop artové prvky Andyho Warhola. Laurent měl osobně rád geometrický styl amerického malíře Marka Rothka a toužil si koupit jeho obrazy. Film nezapomněl ani na pouliční butiky s jednoduchou módou, jimiž Saint-Laurent slavil velké obchodné úspěchy. Hlavně ale rozebírá Laurentovy duševní stavy, jeho úzkosti, vzniklé v době mládí , kdy sloužil v armádě. „Připadám si jako lak na nehty z levného obchodu,“ stěžuje si návrhář krátce před svou smrtí v roce 2008. Užívá po celou dobu celou škálu léků od stimulacií (Captagon) přes prostředky proti bolesti (Optalidon) až po léky na deprese. Neustále polyká nějaké tabletky.
|
Ve filmu také figurují jeho dva hlavní milenci, z nichž jeden zemřel na AIDS. Politické pozadí doby je uvedeno jen krátce, ale jsou tu například archivní záběry sovětské okupace Československa v roce 1968 a portrét Jana Palacha z roku 1969. Zajímavé je, že na letošním Berlinale byl v únoru uveden konkurenční film Yves Saint Laurent v režii Jalila Lesperta s Pierrem Nineym a Guillaumem Galliennem v roli návrháře a jeho přítele Pierra Bergé. Předchozí film o Laurentovi měl zatím ve Francii 2 milióny diváků. Lze věřit, že i druhý Saint Laurent si získá diváky, i když nepatří mezi ty nejlepší v životopisném žánru. Ostatně diváci si už na konkurenční filmy zvykli, například v letech 2008 a 2009 vznikly dva filmy o Coco Chanel, jeden byl pro televizi a druhý pro kina, v jednom hrála hlavní roli Barbora Bobulová a v druhém Audrey Tautou.
Vysoce zajímavý byl také soutěžní film Timbuktu, natočený v koprodukci Mauritánie a Francie africkým režisérem a producentem Abderrahmanem Sissako. Tento oceňovaný africký tvůrce se narodil v Mali, žil v Mauritánii a nyní se pohybuje mezi Mali a Francií. Sissako není už jako stará generace afrických tvůrců, kteří ve filmech líčili, jak muži kopou studnu a ženy nocí vodu na hlavě. Jeho nový film je vysoce aktuální, pojednává o islamistech. Ti na začátku filmu obrazoborecky střílí z kalašnikovů do tradičního afrických sošek.
|
Bojovníci islámu působí nedaleko města Timbuktu a nutí vesničany žijící v hliněných chýších, aby přijali myšlenky džihádu. „Kouření je zakázáno, hudba je zakázána, ženy musí nosit závoje,“ vyhlašují ortodoxní vykladači náboženství, vyzbrojení samopaly, vlajkami a po ruce s dobrovolníky, ochotnými kdykoli střílet. Hudba i nezakryté hlavy nebo ruce žen jsou pro ně prostě „haram“, hríšné. Požadují také, aby se místní učili arabsky, protože lokální jazyk bambara je pro mnohé z islamistů nesrozumitelný.
Místní jsou ale vzpurní. Například Satima, která pěstuje ovce, si ráda rozplétá vlasy a její rodina je proti jednotnému náboženství. Ten, kdo neposlouchá, je potrestán. Bití přes zádá pro ty, kdo přes zákaz hráli na kytaru, kamenování osob zahrnutých v písku za cizoložství. „Jsme vaši strážci,“ vyhlašují islamisté. Režisér filmu sám není proti islámu. „Islám jako každé náboženství je řízen láskou, vysokými hodnotami a tolerancí. Ale když tyhle tři věci zmizí, je to vážné,“ řekl Sissako v Cannes.
Je vidět, že současný film přestává být televizní pohádkou pro dospělé, ale zabývá se politikou, stavem společnosti a civilizačními nemocemi. Možná je role takového filmu očistná. A jsou to také filmy, které ukazují, že skutečnost je mnohem barvitější než to, co co se dá vymyslet.
