NA LOVE FILMOV V CANNES

Zvláštní svět filmových Cannes se stal každoroční květnovou záležitostí, loni musel být zrušen kvůli pandemii a letos posunut na červenec. Zrušení festivalu bylo v historickou událostí, podruhé v dějinách festivalu. Letos se festival snažil vrátit do normálnosti. Zůstaly však testy, sociální distancování (to v uvozovkách) a kontroly před filmy. Bylo jasně patrné, že nepřijelo velmi mnoho filmových obchodníků, produkčních a distribučních společností, ale filmoví turisté zůstali Cannes věrní.

Program byl prošpikován francouzskými filmy a koprodukcemi, protože v době mezi psem a vlkem je nevyslovenou nutností využít festival jako platformu k oživení domácí kinematografie. Některé filmy z roku 2020 ještě nebyly uvedeny, některé nebyly kvůli Covidu ani dokončeny, ale ve frontě filmů z Evropy a ze světa už čekají nové a distributoři pro ně hledají možnost uvedení v kinech. Na okraji Cannes vznikla nová velkoplošná kina (Cineum) a spojila se s festivalem v jedné velké ódě na francouzský film.

Všichni si tu uvědomují, že film budou stále víc držet pod kontrolou společnosti jako Netflix a velké streamovací platformy, že se premiéry v kinech a na webu časově maximálně přiblíží, že některé filmy se do kin vůbec nedostanou. Nicméně Cannes, to je kino, hvězdy a čekání na hvězdy.

Filmový okultismus

Promítnout film v Cannes není totéž jako promítnout ho v letním kině. Diváci tu hledají skryté významy, poselství o stavu světa, o klimatu a vesmíru. O filmu, který vlastně nic neříká, se často tvrdí, že je metafyzický a tajuplný. Thajský filmový režisér Apichtapong Weerasethakul (Láska z Khon Kaen), jinak též mistr pomalých filmů natočených v dlouhých statických záběrech, natočil svůj poslední film Memoria v guatemalsko-mexicko-francouzské koprodukci v Kolumbii. V Cannes běžel v mezinárodním soutěžním programu. Je to první film, který režisér ověnčený festivalovými cenami natočil mimo Thajsko.

Ve filmu Memoria putuje skotská botanička (Tilda Swinton) do Kolumbie. Navštíví nemocnou sestru, o jejímž osudu se nic nedozvíme, studenta Hernána, který s ní analyzuje počítačové zvuky, jaké se užívají ve filmu při hrozivých situacích a uhrane ji pes toulající se po ulici. Hernán vzápětí zmizí a už se nikdy neobjeví... Minulost se ve filmu mísí s přítomností, archeologické vykopávky s kosmickými poselstvími a stesky nad ztrátou pralesů. Neustále se v pomalém rytmu střídá déšť a slunce. 

Cannes prostě chtějí „něco jiného“. Možná tu proto v devadesátých letech zaznamenaly úspěch rumunské filmy o chudých, nezaměstnaných nebo osamělých lidech. Byly to mnohdy velmi dobré filmy. Byly překvapivé zejména pro bohaté obecenstvo na Azurovém pobřeží, které zatím nic takového nevidělo. Rumunská vlna sociálního naturalismu v Cannes trvá dodnes, Rumunsko bylo ze všech postkomunistických zemí zastoupeno i letos největším počtem filmů. Je samozřejmé, že tyto filmy jsou plné bláznů a vyděděnců, protože tenhle typ postav jiné kinematografie než postkomunistické neprodukují. A zrovna tak potrvá i vlna metafyzických filmů, které na Azurovém pobřeží dostanou jiný význam, budou vydávány za poselství z vesmíru a filmoví turisté, jichž letos přijelo 35 000, budou náruživě shánět možnost, jak se k nim dostat.

Mezi Gasparem Noé a Davidem Cronenbergem

Strach z existence zkoumala celá řada filmařů. Snažili se najít klíč k tomu, kde se v člověku bere násilí a vztek. Francouzský režisér narozený v Argentině Gaspar Noé v celé své kariéře věnoval velké úsilí psychedelickým filmům s vysokým stupněm násilí a tajuplnosti (Vejdi do prázdna, Irréversible). Nyní v Cannes uvedl „instagramový dokument“ Vortex.

Noé i kanadský režisér Cronenberg našli pokračovatelku svých psychoanalýz v osobě sedmatřicetileté francouzské režisérky Julie Ducournau. Ta natočila vysoce stylizovaný film s názvem Titan o lesbické modelce a masové vražedkyni jménem Alexia a uvedla ho v mezinárodní soutěži. Žena jako malá holčička dostala do hlavy titanovou destičku jako náhradu za část lebky. Po řadě vražd na počátku filmu odešlo z kina dost lidí, kteří nemohli snést takovou porci utrpení. Pak se však film láme, Alexia (Agathe Rouselle) se stává mužem Adrienem a nastupuje k oddílu hasičů, vedených jejím údajným otcem Vincentem (Vincent Lindon). Vincent dívku pokládá za ztraceného syna a ženě se kupodivu podvazováním prsů a skrýváním těhotenství daří své pohlaví ututlat.

Cannes tedy i letos prošly tzv. trash testem, kdy se na první pohled zcela pokleslý žánr nejen vydává za umění, ale on uměním skutečně je. Film se pohybuje na úzké hranici mezi mysteriózním thrillerem a horrorem, motivace postav jsou však realistické, takže všechny tyhle prvky vytvářejí sugestivní stylový karusel, ze kterého se nedá lehce utéct. A pokud z kina utečete, zůstanou vám v hlavě obrazy, na které se dá těžko zapomenout.

Proletářské a noblesní filmy

Festival střídal v podstatě padesát na padesát filmy z nejnižších sfér společnosti s noblesními filmy. V první se daří hrdinům z nejnižších pater společnosti, vrahům a šílencům. Ty druhé mají důstojné, zaopatřené hrdiny, jejich tempo je vyrovnané a pohled na události není drastický. Do té druhé skupiny patří třeba maďarská režisérka Ildikó Enyedi se soutěžním  filmem Příběh mé ženy (The Story of My Wife).

Enyedi je držitelkou Zlaté kamery z Cannes za film Mé 20.století (1989) a Zlatého medvěda z Berlína 2017 za film O těle a duši. Svůj nový film natočila podle nejznámějšího románu Milána Füsta (1988 – 1967) The Story of My Wife: Reminiscences of Captain Störr (česky Miloval jsem svou ženu, 1981). Film se odehrává v Paříži, Hamburku a Itálii 20.let a je vyprávěn v sedmi kapitolách anglicky, německy, francouzsky a holandsky. Störr (Gijs Naber) se po návratu z moře ožení s krásnou Lizzy (Léa Seydoux). Ta přijala jeho nabídku při prvním setkání – motivace jeho i jejího rozhodnutí je však nejasná. Knižní dialogy jsou většinou v angličtině, a to i mezi Francouzkou Lizzy a Holanďanem Störrem. Jsou to květnatá souvětí, které by rodilý mluvčí nepoužil, hlavně ve dvacátých letech. Kvalitou je toto filmové dílo pod úrovní velkého německého seriálu Babylon Berlin, ten se však odehrává o pár let později. Příběh mé ženy bude patrně úspěšný jako televizní seriál, o kinech pochybuji.

I jiné literární dílo inspirovalo další soutěžní film, opět film noblesní. Režisér Rjúsuke Hamaguči ve filmu Řidička mého auta (Drive My Car) vyšel z povídky Haruki Murakamiho z roku 2014. Yûsuke (Hidetoši Nišijima) se specializuje na divadelní představení, které lze s pomocí obrazovek s titulky realizovat ve více jazycích. Je režisér a herec zároveň, má rád Becketta i Čechova. V divadle má autoritu. Ale přece jen mu něco chybí. Film se stylově dělí mezi ukázky divadelních představení a vnitřní komentáře, které ve filmu neustále oživují Murakamiho ducha. Citace z díla jsou poměrně dlouhé, ale organicky do díla zapadají. Další částí filmu jsou situace mezi režisérem a jeho ženou Oto, scenáristkou, jejíž erotické obsese vycházejí na povrch a postupně proměňují vztah režiséra k jedné z postav herců, který měl s jeho ženou poměr. Další částí jsou verbálně chudé, ale velmi intenzivní cesty mezi divadlem a hotelem v Hirošimě, kde režiséra vozí na základě kontraktu mlčenlivá dívka Misaki (Tôko Miura), vzešlá z nuzných poměrů v horách, kam se už nikdy nechce vrátit. Vztah režiséra, který sedí v autě zásadně vzadu, a nemluvné řidičky, se postupně a velmi pomalu mění, aniž by přesáhl do intimnější sféry. Jde o velmi dobré, noblesní road movie se slovem jako lidským objevem.

Rumunský film Intregalde (sekce Čtrnáctideník režisérů) je naopak vysloveně proletářský. V režii Radu Munteana se odehrává v málo přístupných Transylvánie v okresu Alba. Skupina dobrovolníků tu místním vesničanům rozváží potraviny, posádka jednoho Land Roveru se však ztratí na úzké cestě mezi srázy. Čtyři lidé zůstanou uvězněni, blíží se večer, nejde síť, poblíž má být jen neobývaný mlýn, kde by snad mohli najít místního dědečka, pokládaného ve vsi za blázna. Na malé ploše kolem uvězněné posádky vygraduje drama. Film je charakteristický pocitem chvatu, i když se vlastně nic neděje, není kam jít ani komu zavolat. K tomu je tu celá řada humorných situací, takže divák je na rozpacích, jaký žánr vlastně sleduje. Rumunská škola nezaměnitelných situací, humoru a lidské komedie.

Filmy, v nichž hrají hlavní role zvířata

Anglický režisér Mark Cousins na začátku festivalu uvedl film Příběh filmu: Nová generace (A Story of Film: New Generation), kde popisuje filmy, které má rád a které podle jeho názoru přesáhly hranice obvyklosti. Řadí sem třeba film Šílený Max: Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road) zrovna tak jako film Šprtky to chtěj taky (Booksmart, 2019) nebo sci-fi Pod kůží (Under the Skin) se Scarlett Johansson. Artové filmy vedle akčních hitů, Godarda vedle Olivie Wilde, Michaela Hanekeho a Radu Judeho (Smolný pich aneb pitomý porno).

Jako zvláštní oddíl řadí filmy se zvířaty. V letošních Cannes se vyskytl v sekci Určitý pohled jeden (Jehně – The Lamb) v režii islandského režiséra Valdimara Jóhannssona se švédskou herečkou Noomi Rapace a Hilmir Snaer Gudnasonem v hlavních rolích dvou islandských farmářů. Kolem nich žijí koně, ovce, pes a kočka. Páru milujících se manželů se narodí lidské jehně...

Oliver Stone se vrací

Americký režisér Oliver Stone začal 55 let po zavraždění amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho na místě atentátu v Dallasu. A svůj dokument nyní prezentoval v Cannes. Ale nejden Rusko chce vyvětrat svou historickou špínu. Letos udělala v Cannes inventuru i Amerika. Svůj nový dokumentární film JFK Revisited: Through The Looking Glass tu osobně uvedl americký režisér Oliver Stone. Režisér se vrací jednak k vraždě prezidenta Kennedyho v Dallasu v roce 1963, jednak ke svému hranému filmu JFK z roku 1991. Do Dallasu jel znovu točit 55 let po atentátu. Opět s pochybami o oficiální verzi, která vlastně neexistuje, protože prezidentův vrah se nikdy nepřiznal: dva dny po atentátu ho ve vazební věznici v Dallasu zastřelil majitel nočního klubu Jack Ruby.

Stone nezlomně tvrdí, že za vraždou byla konspirace CIA a snaží se nalomit verze obou amerických vyšetřovacích komisí. Vychází z teorie, že Dallas byl jen jeden z plánovaných atentátů, ostatní byly v poslední chvíli odvolány. Vychází z typu Oswaldovy pušky, z balistiky střel pušky Lee Harveyho Oswalda a z některých odtajněných zpráv CIA. Plyne z nich, že jeden z průstřelů v oblasti Kennedyho zad byl v protokolech zmanipulován tak, aby odpovídal pozici Oswaldovy pušky. Pitva Kennedyho hlavy nebyla v roce 1963 provedena řádně, výpovědi tří osob z texaského knižního skladu, odkud Oswald střílel, se ztratily. Byl tedy někde ještě jeden další střelec? Svědci už nejsou.

Podle Stonea šlo o spiknutí proti prezidentovi, který chtěl změnit americkou politiku v Kongu, ve Vietnamu i v Evropě v jakýsi moderní détente. A je tu i jedna důležitá citace: O deset let později sděluje americký prezident Gerald Ford během státní návštěvy svému francouzskému protějšku Valérymu Giscard d'Estaing, že v Dallasu nebyl jen jeden střelec. Stoneův film, zaměřený proti konspiraci, však působí jako další konspirační teorie. Nezbývá než počkat do roku 2029, kdy budou odtajněny důležité dokumenty týkající se vraždy.

Výhled filmu – jedna velká sci-fi

Není příliš jasné, kdy a za jakých podmínek se filmový byznys vzpamatuje. Soudě podle Cannes, zůstane tu věrné tvrdé jádro diváků, kteří preferují kino před počítačem a okrajové příběhy okrajových lidí před mainstreamem. Ani režisér amerického soutěžního sci-fi filmu After Yang - Kogonada si další směr vývoje společnosti si neumí představit. Kogonada si film napsal a snaží se v něm předpovědět budoucnost. Ve filmu vystupují bytosti podobné lidem, v hlavní roli Colin Farrell jako otec rodiny a majitel čajovny Jake. V rodinách se nerodí děti, ale kupují nebo půjčují se u společností k tomu určených. Jake si pořídil typ člověka „kulturní techno sapiens“ jménem Yang, ten se však porouchá (dekomponuje) a Jake nemůže produkt reklamovat, protože jednotlivé části těla jsou v zásadě v pořádku. Techno sapiens je naprogramovaná bytost, která má vědomosti o historii civilizace a disponuje city, při dekompozici bytosti však všechno končí. Lidé už spolu nekomunikují přes počítače ani telefony, ale pomocí telemostů. Tedy pomocí dálkové prezentace, kdy obraz je tak realistický, že nahrazuje realitu. Rasy už jsou úplně promíchané, Běloši, Černoši, Asiaté.

Rodina jako základní jednotka stále funguje. To tvrdí i čínský režisér C.B.Yi ve filmu Moneyboys (sekce Určitý pohled). Vypráví o homosexuálovi jménem Fei, který tvrdí, že „život je jen jídlo, pití, vyměšování a vydělávání peněz“. Nemá žádné ideály (kromě peněz), ale rodinu ctí. Možná film ne nepodobný techno sapiens tyto nástrahy civilizace překoná, ale nejsem si jist. Filmová rodina zůstane.