Režisér Yorgos Lanthimos v rozhovore o filme Zabitie posvätného jeleňa

ROZHOVOR OBSAHUJE SPOILERY

Q: Užíváte si to v Cannes?

Jorgos Lanthimos: Ne tak docela (smích). Raději bych tady byl bez filmu. Cítím velký stres, na druhé straně jsem ale pochopitelně šťastný, že mám možnost svůj film představit zde, protože neznám lepší místo. Takže jsem velmi rád, že jsem v Cannes, i když je to stresující a vyčerpávající zkušenost.

Q: Jaká témata zpracováváte ve svém Zabití posvátného jelena?

JL: Myslím, že Zabití posvátného jelena je především o spravedlnosti, mstě, víře a volbě – o neschopnosti usoudit, co je správné a co je špatné, když čelíte těžkým životním dilematům.

Q: Jak obvykle probíhá společná tvorba scénáře s Efthymisem Filippou? Čím začínáte psaní? Vycházíte z nějaké myšlenky nebo představy o určité postavě?

JL: Většinou je to neustále se měnící proces. Řekl bych, že vycházíme z nějaké myšlenky, zkoumáme nějaký jev, nebo rozvíjíme počáteční situaci. Myslím, že tentokrát jsme začali s představou chlapce, který přišel o otce a který se snaží docílit spravedlnosti tím, že naváže vztah s lékařem, který jeho otce operoval a kterého pokládá za odpovědného za jeho smrt.

Q: Martin byl tedy první postava, která vám přišla na mysl?

JL: Ano, situace chlapce, který ztratil svého otce, a který se domnívá, že za to někdo nese vinu. Myslím, že to byla původní premisa, z níž jsme vycházeli. Z ní se pak rozvinula složitější struktura s nadpřirozenými prvky. Velká část příběhu logicky vyplynula z naší snahy zvýšit tlak na postavy za účelem co nejvíce odhalit lidskou povahu. Pokoušíme se hnát věci do krajnosti, což nás nutí přicházet s dalšími prostředky a prvky, které k tomu využíváme.

Q: Považujete psaní scénáře za zábavné? A děláte to společně s Efthymisem?

JL: Ano, je to zábavné – je to vlastně jedna z nejzábavnějších částí tvůrčího procesu. Často se mě lidé ptají: „Co Vám přináší největší radost? Je to natáčení, nebo stříhání?“ A já jim odpovídám: „Nesnáším je všechny stejně.“ (smích). Necítím při tom žádnou radost – je to příliš stresující. Avšak chvíle objevení nějaké myšlenky, ať už s Efthymisem nebo jiným scénáristou, je pro mě velice vzrušující. Není nic lepšího, než pocit, že nějaký zajímavý nápad budeme moct rozvinout do skutečného příběhu, který bude fungovat. Efthymis nejdřív napíše velkou část scénáře, poté se znovu sejdeme a pustíme se do úprav textu i jeho struktury. Jsou to jen různé fáze procesu, a když některé scény nefungují tak, jak bychom si přáli, vrátíme se opět ke struktuře. To se mnohokrát opakuje, až dospějeme ke konečnému tvaru.

KINEMAVIDEO4391.

Q: Colin Farrell také hrál ve Vašem filmu Humr. Pracujete s ním rád?

JL: Ano, s Colinem pracuji velmi rád. Tentokrát to bylo ještě lepší než minule, protože jsme se už znali. Bylo pro nás lehčí ubírat se stejným směrem. V mém novém filmu ztvárňuje mnohem komplikovanější roli, a myslím, že naše předchozí společná zkušenost nám prospěla.

Q: Míváte při psaní scénáře na mysli nějaké konkrétní herce?

JL: Ne, nikdy. Během psaní se snažím nic si nepředstavovat – na to se chci soustředit až úplně na závěr. Nejdřív chci být plně přesvědčen o textu, o příběhu, o celém scénáři. Teprve když mám pocit, že je scénář hotový, že bude fungovat, začínám přemýšlet o tom, kde bychom mohli film natočit a koho bychom do něj mohli obsadit.

Q: Čerpal jste při psaní přímou inspiraci ze starořeckého dramatu?

JL: Řekl bych, že ano. Ačkoli jsme se jím primárně neinspirovali, během psaní scénáře jsme si uvědomili jisté paralely, a tak jsme usoudili, že by nebylo od věci ve filmu na antickou tragédii odkázat. Navíc mi přišlo zajímavé to, že těmto tématům lidé věnovali pozornost už tak dávno – odpovědi na jisté otázky lidstvo hledalo odjakživa. Přišlo mi zajímavé poukázat na tuto asociaci, ale v žádném případě jsem se nesnažil o adaptaci řecké tragédie.

Q: Měl jste na mysli hru Ifigenie v Aulidě?

JL: Jak už jsem řekl, když jsme psali scénář, objevili jsme paralely mezi naší premisou a premisou této tragédie, a tak jsme všude, kde jsme to považovali za vhodné, začali na drama odkazovat. Nesnažili jsme se tedy o adaptaci této tragédie, protože náš příběh se vyvíjí jiným směrem.

Q: A to přesto, že Vy sám jste velký řecký vypravěč?

JL: Vžitá představa, že my Řekové hlouběji chápeme antické drama, nemá opodstatnění. Myslím, že je nám hodně vzdálené - konec konců ani nejsme v tomto oboru nějak zvlášť vzdělaní. Nezáleží na tom, odkud pocházíte, když se zajímáte o divadlo, umění či literaturu, sami se obeznámíte s antickými texty. A já nejsem v tomto ohledu žádná výjimka – nemám žádný bližší, důvěrný vztah k řecké tragédii, ani hlubší vědomosti v této oblasti než ostatní umělci.

Q: Můžete nám prozradit, jak jste rozvinuli myšlenku chlapce, který přišel o otce a usiluje o dosažení spravedlnosti?

JL: Pro nás to byla základní situace. Nejde jen o chlapce, který ztratí otce, je to složitější, protože někoho z jeho smrti viní a doufá, že se domůže spravedlnosti. V jeho životě to představuje devastující zkušenost, a proto cítí, že musí sjednat nápravu. Snažili jsme se v tom najít něco zajímavého a k tomuto základu něco přidat, doufaje, že vše vyústí do složitého závěru, který diváka donutí zamyslet se nad dalšími možnými souvislostmi. Jak jsem řekl, tehdy jsme si najednou uvědomili, že v tom spočívá něco podobného antické tragédii, a k tomu se pak přidala hororová stránka. Všechno se to sešlo dohromady. Snad se nám povedlo vytvořit komplexní dílo. Film pojednává o mnoha různých věcech a naším cílem bylo vytvořit něco jedinečné.

Q: Musel jste Vy sám někdy čelit podobně těžkým rozhodnutím jako protagonisté ve Vašem filmu?

JL: Ne, naštěstí jsem zatím nemusel (smích).

Q: Je podle Vás v dnešní době tento film důležitější proto, že už lidé necítí takovou odpovědnost?

JL: Nevím, zda je film dnes aktuálnější než kdysi. Myslím si, že předkládaná témata nejsou nic nového pod sluncem, lidé hledali odpovědi na tyto otázky už 400 let před naším letopočtem. Osobně mě však fascinuje, že naše současná společnosti je mnohem konzervativnější a že se těmito tématy vlastně nezabýváme. Nechce se nám o nich mluvit, a pak nás šokuje, když jsme nuceni se s nimi vyrovnat v běžném životě. Nevím tedy, zda je můj film v dnešní době aktuálnější než dříve, nebo zda by byl stejně aktuální před dejme tomu před deseti lety. Podle mého názoru jde o něco věčného a globálního, a právě proto mě lákalo těmto tématům věnovat pozornost.

RECENZIA FILMU TU

Q: Když už je řeč o globálním přesahu, příběh se odehrává v Americe: měl jste pro svou volbu místa nějaký důvod?

JL: Jak už jsem řekl, práci pokaždé začínáme psaním scénáře. Nikdy si v této fázi nedělám starosti s tím, jak to bude vypadat, nepřemýšlím nad tím, kdo ve filmu bude a kde se bude natáčet. Doposud jsme obvykle psali příběhy, které by se vlastně mohly odehrávat kdekoli. Teprve po dokončení textu začínám myslet na místo, kde by bylo film nejlepší natočit. A tento film mi připadal jako americký. Pracuji nanejvýš intuitivně a vlastně ani nevím, proč jsem to takto vnímal. Jednou věcí jsem si však byl jistý, a sice tím, že jsem film chtěl udělat v angličtině, což omezilo možnosti volby. Hodně jsme diskutovali o tom,