Prebiehalo nakrúcanie úvodnej scény dobového filmu Vlny Jiřího Mádla o udalostiach roku 1968

„Chceme světlo, chceme více světla,“ vykřikují studenti se zapálenými svíčkami v rukou při pochodu do centra Prahy. To je obraz, který příští rok otevře divákům hrdinský příběh reportérů a techniků Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu v čele s Milanem Weinerem z období let 1967–1968. V pondělních ranních hodinách padla poslední klapka snímku Vlny, na kterém scénárista a režisér Jiří Mádl pracuje od roku 2009. Nyní tvůrci pokračují v postprodukci.

Tomáš (28) vychovává svého mladšího bratra Pavla (16), sám se o politiku nezajímá a snaží se od ní držet co nejdál i bráchu. Za podivných okolností se Tomáš nechá naverbovat jako technik do prodemokratické zahraniční redakce Československého rozhlasu, ta získává stále větší vliv a Tomáš se tím zaplétá do nebezpečné situace.

Příběh Tomáše a Pavla, který by se mohl stát v kterékoliv jiné době, diváka přesune do komunity zrozené uvnitř vysílacích studií, která přes mikrofon měnila společnost a rozsvítila zemi předtím tak šedivou, smutnou a bojácnou. A to až do zlomového mezníku tzv. pražského jara i srpna 1968, kdy Moskva poslala do Prahy tanky, aby obnovila cenzuru a staré pořádky. „Skrze osud dvou bratrů jsem se snažil zachytit atmosféru šedesátých let, aby divák pocítil jejich turbulentnost a možná i strach, který máme dodnes pod kůží, ale dá se mu čelit,“ komentuje autor a režisér Jiří Mádl. Snímek stojí jak na pečlivé práci s rozsáhlým rozhlasovým archivem, tak na výpovědích a vzpomínkách pamětníků i pamětnic.

Úvodní scéna filmu, která je zároveň poslední točenou, vrátí pamětníky do 31. října 1967. Do dne, kdy se ze studentského happeningu, který měl poukázat na nedostatek vody, tepla a elektřiny na kolejích, stala celospolečenská událost s politickým podtextem poté, co demonstraci brutálním způsobem rozehnali příslušníci Veřejné bezpečnosti. Agresivní zásah ale nezůstal bez následků. Stal se tématem prvního otevřeného referování tehdejšího tisku o chování policie a předzvěstí reformního procesu. „Studenti sami netušili, co spustí. Zásah VB je měl možná vystrašit, ale nepovedlo se. Spíš je nahecoval a v rozhlase u Milana Weinera tehdy našli zastání. Je to jako kdyby se jich dneska zastal sám Mark Zuckerberg. Tehdy zkrátka nic většího než rozhlas neexistovalo,” vysvětluje důležitost scény Jiří Mádl. 

Nerudovu ulici tak druhý listopadový víkend při rekonstrukci historické události zaplnily stovky studentů pochodující se svíčkou v ruce. Kromě světla svíček osvítily noční scénu heliové a vzduchem plněné osvětlovací balony. V postprodukci bude stovka studentů multiplikací přeměněna na tisíce. 

Štáb v minulosti natáčel na různých lokacích zejména v Praze, diváci tak jistě poznají budovu dnešního Českého rozhlasu a další známá místa. Filmaři využili i prostory Českého rozhlasu Plzeň, jehož interiéry jsou pro příběh ideální, a některé scény vznikly také v barrandovských ateliérech. Unikátním způsobem budou do filmu začleněny archivní materiály, mezi kterými jsou i některé dosud neviděné autentické záběry ze srpna 1968. Tvůrci je barví pomocí umělé inteligence a s herci zároveň dotočili navazující úseky. „Moment, kdy se ve Vlnách propojí příběh se skutečnými událostmi, kdy sem vtrhli Rusové, je tak napínavý, že po skončení scény jsem se ujišťovala, které záběry jsou ty naše. I já jsem se spletla, který záběr jsme natočili a co je archiv,“ uvádí producentka filmu Monika Kristl z Dawson Films. 

Do hlavních rolí dvou bratrů, jejichž osud Vlny vypráví, obsadil režisér Vojtěcha Vodochodského, známého například z minisérie Iveta či seriálu Zlatá Labuť, a Ondřeje Stupku, pro kterého jde o filmový debut. Hlavních ženských rolí se zhostily Táňa Pauhofová a Marika Šoposká. Ve filmu dále mimo jiné hrají Vojtěch Kotek, Stanislav Majer, Igor Bareš, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Petr Lněnička, Matyáš Řezníček, Petr Halíček, Jan Nedbal nebo Jacob Erftemeijer. „Naše obsazení je na český film dost široké. Nechali jsme na jeho výběru spoustu času, ale vyplatilo se. Každá minuta se vyplatila. To není ansámbl, to je lunapark,“ doplňuje s úsměvem Jiří Mádl.