|
PREVIEW: RUŽOVÝ PANTER |
PREVIEW: RUŽOVÝ PANTER |
Historie legendy jménem Růžový panter se začala psát v roce 1963, kdy byl uveden původní film Blakea Edwardse Růžový panter s Davidem Nivenem a Peterem Sellersem v roli inspektora Clouseaua. Hlavní hvězdou a tahounem filmu měl být Niven, který byl v té době velkou hollywoodskou hvězdou. Sellers dokonce nebyl ani prvním hercem, kterého Edwards pro roli Clouseaua zvažoval (tím byl Peter Ustinov). Nešikovný francouzský inspektor byl však v jeho podání natolik okouzlující, že se stal hlavním tahákem filmu a Sellers si zahrál v několika populárních pokračováních.
Po smrti Sellerse se milovaná filmová série ocitla na více než deset let ve spánku a její oživení pro současné publikum záviselo na tom, jestli se podaří najít herce, který by jej dokázal zastoupit. Vzhledem k jeho chytrému a lehce absurdnímu humoru se ukázal být skvělou volbou Steve Martin, jehož fyzická komika navíc připomínala Sellersovu. „Postava Clouseaua byla poctou komikům z éry němých grotesek, jakými byli Chaplin nebo Keaton. V představách Blakea Edwardse a Petera Sellerse byl odkazem na dobu němých filmů, kdy byl humor spíše fyzický než verbální. A stejně jako se tyto klasické filmové grotesky těší zájmu už téměř sto let, má trvalý efekt také intuitivní a fyzický humor Clouseaua. Steve Martin je perfektním Clouseauem díky svému neskutečnému a unikátnímu talentu pro fyzický humor. Ať už je to jeho ‚šílený magor‘, muž se šípem v hlavě nebo Velký Flydini, byl Peterův humor vždycky zběsilý a z podstaty fyzický,“ říká režisér filmu Shawn Levy.
Levy i Martin si plně uvědomovali, že Edwardsovy původní filmy s Peterem Sellersem byly považovány za klasiky. „Nesnažíme se s nimi soutěžit nebo je překonat,“ říká Levy. „Oba k nim cítíme velký respekt. Ale přestože si filmové série, kterou jsme zdědili, velice vážíme, snažili jsme se ji podat vlastním způsobem. Doufali jsme, že se nám podaří natočit něco současného a relevantního, ale zároveň to bude film v tradici ostatních příběhů Růžového pantera.“
|
|
Herec podotýká, že jeho podání Clouseaua má základ v tom, jak jej na plátno přivedli Sellers s Edwardsem, avšak „trochu jsem chování postavy pozměnil, protože jsem zkrátka někdo jiný. Když jsem se díval na ty filmy, bylo mi jasné, že Peter Sellers by dokázal v rámci této postavy improvizovat celé dny. Své roli dokonale rozuměl a cítil, že je v ní vtipný. K tomu jsem měl ve chvíli, kdy jsem o ní začal uvažovat, docela daleko, ale věděl jsem, že mi musí připadat vtipná také a toho mohu docílit jedině s pomocí svého vlastního komediálního citu. Nemůžu vám říct, v čem přesně to tkví, protože je to tak trochu záhada, ale to je zřejmě dobře.“
Po úvodních rozhovorech se Levy a Martin rozhodli, že to, co oba považovali za vtipné, zapracují do scénáře, a pokud jim to bude připadat vtipné i o měsíc později, tak to tam nechají. „Pokud nás to dokázalo rozesmát i po měsíci, natočili jsme to,“ přitakává Levy. „A pokud to stále působilo humorně i při postprodukci, zůstalo to ve filmu.“
Levy s Martinem se shodli i na obsazení Clouseauova nabubřelého a intrikánského šéfa Dreyfuse – do této role vybrali dalšího skvělého komika Kevina Klinea. „Kevinova filmografie mluví sama za sebe,“ říká Levy o herci, který získal Oscara za brilantní komediální herecký výkon ve filmu Ryba jménem Wanda. „Oproti Steveovi pracuje velmi odlišným způsobem, ale po 20 let byli blízkými přáteli. Líbilo se mu, jak jsme k tématu přistoupili, a chtěl se stát součástí našeho filmu. Chtěli jsme, aby byl představitelem Dreyfuse někdo, kdo opravdu rozumí humoru, kdo umí precizně ovládnout timing a chápe, kdy má Dreyfus působit vtipně a kdy nikoliv. Musel umět rozpoznat, kde byly jednotlivé vtipy, protože pokud má být v určitém momentě komický Clouseau, bylo by chaotické, aby byl směšný i Dreyfus. Kevin ale ihned poznal, kdy je humor na něm a kdy se má držet při zemi, aby dal Clouseauovi prostor být absurdní.“
„Shawn Levy mi na začátku natáčení umožnil experimentovat s několika různými úrovněmi magorovitosti, než jsme našli tu, která nám připadala optimální – humorná, ale ne groteskní. Také nám se Stevem dovolil občas improvizovat,“ říká Kline.
Z herců, kteří jsou nejen vtipní, ale také velmi talentovaní, sestával i zbytek hereckého obsazení. „Beyoncé má obrovské nadání a v dalších rolích máme uznávané herce jako Jean Reno, Kristin Chenoweth nebo Emily Mortimer.“
|
|
Natáčení filmu The Pink Panther probíhalo v Levyho rychlém stylu. „Každý, kdo přijde poprvé na mou scénu – ať jde o herce nebo někoho ze štábu – má ze začátku malé trauma z toho, jak rychle pracuji,“ říká režisér. „Pravda je taková, že jsem ještě nikdy nezažil, aby se nějaký záběr stal vtipnějším, když ho člověk natočí podvacáté. Nikdy jsem neviděl, aby třídenní natáčení přidalo scéně na humoru. Steveovi svižné tempo vyhovovalo. Věděl, co od něj očekávám, chtěl mi to dát, a jít dál. Někteří režiséři věří ve svých 40 pokusů a možná jim to tak vyhovuje. Já se snažím posouvat věci dopředu a zachytit ten spád a nadšení, s jakým k práci přistupuji. A myslím si, že v mých filmech se to odráží.“
Beyoncé, která natáčení kombinovala s koncertními turné, reklamními závazky a natáčením nového alba Destiny’s Child, tento způsob práce samozřejmě velice vyhovoval. „Původně jsem měla jenom měsíc času, protože jsme s Destiny’s Child šly znovu do studia a já jsem se musela rozhodnout, jestli budu chtít natáčet film nebo si udělám dovolenou. Když jsem dostala nabídku hrát v The Pink Panther, pomyslela jsem si – Steve Martin, Kevin Kline… to nebude práce, to bude jako letní dovolená, při níž se toho navíc spoustu naučím.“
Zatímco americké publikum zná Jeana Rena převážně jako představitele dramatických, akčních rolí ve filmech jako Leon, Mission: Impossible nebo Ronin, v Evropě je díky snímkům jako Návštěvníci populární také jako komediální herec. Sám Reno podotýká, že má střídání žánrů rád. „Mám rád změny. Jsem herec a taková je moje práce,“ říká. „Komedie je pro mě vítanou změnou, protože při natáčení se každý směje a snaží se rozesmát i ostatní, díky čemuž je to velice zábavné. V roli Pontona nebylo mým úkolem nějak soutěžit s Clouseauem, ale přidat do toho mixu něco nového, co pokud možno i vyznívá vtipně.“
Přestože je Ponton nová postava, jeho vztah s Clouseauem se podobá vztahu, který měl bláznivý inspektor se svým sluhou Katem. „Nebyli jsme si jistí, jestli by to fungovalo i dnes – nejen kvůli tomu, že mít asijského sluhu je v roce 2005 politicky nekorektní, ale také nebylo nijak jisté, že to, co fungovalo v případě Petera Sellerse, musí zaručeně fungovat i u Stevea Martina. A navíc jsem chtěl zkusit něco jiného. Drželi jsme se toho, že se Clouseau neustále snaží Pontona bez varování napadat, ale nikdy se mu nepodaří. Tyhle souboje jsou ihned u konce, protože Clouseau je v bojových uměních kriticky nešikovný. Jediná rána, kterou se mu podaří umístit, patří k vrcholným okamžikům filmu. Vztah mezi nimi je komický, ale jedná se o opravdové přátelství. Když se ve filmu Clouseau ocitne v nejkritičtější situaci, je tím, kdo stojí při něm, právě Ponton,“ říká Levy.
Role Dreyfusovy naivní sekretářky Nicole, která se stane Clouseauovou pomocnicí a také jeho tajnou ctitelkou, se zhostila Emily Mortimer. „Nepředstavovala jsem si, že jim nějak zvlášť učaruji,“ přiznává herečka, kterou šance zkusit si komediální roli velmi potěšila. „Takže jsem se rozhodla, že z Nicole udělám v rámci žánru co nejrealističtější postavu a budu se spoléhat na okamžiky, kdy je ve scéně fyzický humor. Ke konci už se mi komediální prvky líbily natolik, že jsem úplně opustila svou polohu seriózního herce. Stal se ze mě normální komediální pošuk.“
Jedna z věcí, které Clouseaua v Sellersově podání definovaly, byl jeho dlouhý kabát. Ten si v průběhu tohoto filmu několikrát oblékne i Martin: „Dlouhý plášť jsme použili, protože je pro Clouseaua velmi charakteristický, ale zkrátili jsme jej a vzadu upravili tak, aby šel trochu do špičky a byl stejně jako zbytek jeho oblečení lehce výstřední,“ říká návrhář Joseph G. Aulisi. „Rozhodli jsme se, že bude nosit baret, protože na Steveovi vypadal hodně směšně a sedl mu lépe než původní klobouk.“
Martinův šatník odráží nejen Clouseauovu „nevšední“ osobnost, ale také celý jeho svět. Jak podotýká hlavní výtvarníce Lilly Kilvert, „v jeho dimenzi je všechno skutečné, ale mírně nadnesené. Všechno je trochu změkčené, hezčí a staromódní. Je to nekomplikované prostředí, takové, kde mohou existovat nevinní lidé jako Clouseau. Růžový panter žije ve své době, která má svou vlastní mírumilovnou atmosféru – není to minulost ani současnost. Chtěla jsem vyobrazit New York i Paříž tak, aby byla stále sama sebou, ale působila trochu méně realisticky, spíše jako naše snová Paříž a náš snový New York.“
To znamenalo, že Dreyfusovy kanceláře byly malebné a plné bohaté výzdoby s galskými motivy, měly vysoké stropy, nechyběly v nich důležité obrazy, ozdobné římsy a masivní, vkusný a luxusní nábytek v hnědých a okrových barvách. Kilvert musela při návrhu scény počítat s tím, že se v těchto prostorách díky Clouseauově častému výskytu odehrávají všemožné katastrofy. Při stavbě scén, které vznikly ve studiích Kaufman-Astoria poblíž Manhattanu, byly použity odnímací stěny, jenž filmařům umožnily umístit na vhodné místo kameru a zároveň nechat dostatek prostoru oběma hlavním představitelům. „Postavit scény trvalo osm týdnů a v podstatě všechny byly sestrojeny s použitím odnímatelných stěn,“ říká Kilvert.
|
|
The Pink Panther je čtvrtým filmem, na kterém Levy spolupracoval s kameramanem Jonathanem Brownem. Vzhledem k tomu, že se většina scén, které vytvořila Kilvert, nořila v souladu s pařížskými interiéry do neutrálních nebo temnějších odstínů, záležela výsledná podoba jejich barevné atmosféry na tom, jaké zvolil Brown osvětlení a filtry. Vzhledem k tomu, že Levy usiloval o určitou zjemnělou verzi reality, byla většina osvětlení upravena tak, aby se ve výsledku jednalo o teplejší barevné tóny.
Původní filmy o Růžovém panterovi byly známé tím, že využívaly různá exotická místa v Evropě. Levy se chtěl této tradice držet a podíval se se štábem a herci na různá zajímavá místa ve Francii. Brown upřednostňoval elegantní, přirozený celkový vzhled a při natáčení použil jednoduché postupy, které využívaly přirozené krásy francouzského prostředí.
„Chtěli jsme, aby film působil velkolepým dojmem. Nesměl vypadat, že jsme jej natočili ve studiu. V původním filmu z roku 1963 byla k vidění zajímavá, komplikovaná místa, což jsme chtěli zachovat,“ říká producent Robert Simonds. „Při důkladném hledání natáčecích míst jsme tedy nepřihlíželi jen k tomu, aby byla vhodná z hlediska děje a hlavní postavy, ale také aby lahodila oku a byla vizuálně velkolepá.“
Ve filmu se objeví také New York, do nějž Clouseau zavítá v přestrojení za turistu. „Představa, jak se Clouseau, který je Francouzem až do morku kostí, prochází po Times Square v kšiltovce I Love New York, působila absurdně a velmi komicky,“ říká Levy.
Podobně absurdní, komické a typicky „clouseauovské“ je auto, v němž inspektor jezdí – miniaturní, hranatý, červenošedý Smart. Smart Car je výsledkem spolupráce firem Swatch a Mercedes a v Evropě se těší velké oblibě. Je známý pro svou bezpečnost a rekordně nízkou spotřebu. Jeho vzhled je nicméně mírně komický. „Původně jsme uvažovali o jiném autě, ale během hledání vhodných míst v Paříži jsme se s nimi setkávali na každém rohu. Připadala nám legrační, roztomilá a lehce absurdní – přesně jako Clouseau. Proto jsme jej ve filmu posadili pávě do Smartu,“ říká Levy.
Produkce natáčela po tři dny také v Teplicích, kde vznikly ústřední scény z fotbalového utkání. Na tamějším stadionu se shromáždilo přes 12 000 českých komparzistů, kteří měli hrát fanoušky francouzského a čínského týmu. Místní pomocný režisér vysvětlil davu scénu pomocí megafonu a přestože natáčení trvalo přes tři dny, nadšení „fanoušků“ až do konce neopadlo. Na konci každého dne věnovala produkce do tomboly jeden Smart, aby lidem poděkovala za jejich výdrž a nadšení. Do varu se však dostali i herci a štáb – během obědové pauzy v průběhu posledního dne natáčení si štáb a filmoví fotbalisté oblékli francouzské a čínské fotbalové dresy a k nemalému nadšení publika odehráli exhibiční zápas.
