PREVIEW: UNDERWORLD: EVOLUTION

O NATÁČENÍ

Design postav

Z prvního dílu snímku Underworld se nečekaně stal hit roku 2004, který navíc vydělal pětkrát tolik, kolik stál, ještě před tím, než ve velkém vyšel na DVD. Proto i Lakeshort Entertainment tlačilo na tvůrce, aby vzniklo pokračování. Úspěch filmu všechny překvapil, především pak režiséra Lena Wisemana, který musel čelit záplavě diváckých komentářů a návrhů k novému filmu. „Byla to zvláštní zkušenost,“ vzpomíná Wiseman „Byl jsem pod tlakem, abych uspokojil fanoušky prvního dílu.“ Ale představa, že se tak bude moci vrátit k postavám, tématům, hercům a štábu, se kterými už jednou spolupracoval, ho uklidňovala: „Bylo to trochu jako vrátit se za rok na stejný tábor nebo po prázdninách do školy – znovu se vidíte s přáteli.“

Producent David Coatsworth dodává: „S pokračováním filmu jsou vždy spojena větší očekávání, takže musíte všechno dělat větší a lepší. Měli jsme tentokrát i větší rozpočet, ale ne rozpočet jako mají hollywoodské trháky. Horší to bylo po kreativní stránce, aby všechno správně vypadalo a fungovalo, a to všechno s těmi prostředky, které jsme měli k dispozici.“

První velká změna byl posun z namodralého podzemního vizuálu předchozího dílu: „Ve filmu je více barev, ale záleží na tom, v jakém prostředí,“ vysvětluje Wiseman, „První díl se hodně odehrával v městském prostředí a byl dost klaustrofobický, zatímco pokračování je v prostoru. Venku, v horách. Nechtěl jsem to natočit stejně jako první film.“

Druhá změna byla natáčení v kanadském Vancouveru, místo Budapešti. Druhý díl se pojí více k venkovu, než k městu. Většina scén U.E. se odehrává ve vysokohorských lesích a na pobřežích, což Vancouveru naprosto odpovídá. Přístavní město uprostřed deštného pralesa zas bylo jen nedaleko L.A.

Nicméně situace nebyla zcela ideální: nedostatek evropské architektury donutil štáb k postavení podobných kulis. Odborník na zvláštní efekty Patrick Tatopoulos správně podotýká, že omezené prostředky ve vás vzbuzují větší kreativitu. Když scénář vyžadoval starověký klášter, něco, co v okolí  Vancouveru zaručeně nenajdete, Tatopoulos jeden takový postavil v úpatí hor: „Zvenku vidíte na skále kříž. Zbytek kláštera je uvnitř skály," říká Tatopoulos, „Někdy, když nemáte dost peněz,vymyslíte něco úplně jiného, co je ve výsledku často mnohem lepší. Klášter nakonec vyšel docela pěkně.“

Tatopoulos rovněž navrhoval vzhled postav Unerworldu, nyní na sebe vzal část produkce. S Lenem Wisemanem ho spojuje práce na zvláštních efektech a rekvizitách: „Len a já jsme si v mnohém podobní. Navíc člověk, co má na starosti výpravu filmu, nemá prosazovat svůj pohled, ale má ztvárnit představu režiséra. Len měl na vzhled filmu velice zásadní vliv, možná proto, že se designem scény také nějakou dobu zabýval. Takže Len připravil několik hrubých náčrtků, a jakmile viděl, že máme na věc podobný pohled, nechal mi volnější ruce. Dobře jsme si rozuměli a spolupráce byla uvolněnější.“ Coatsworth rád vzpomíná na Wisemanovo vizuální myšlení: "Hned zezačátku jsme přepracovávali některé scény, a scénárista se Lena ptal, jestli by si je přečetl a co si o tom myslí. Len mu na to řekl: ´Nevím, ještě jsem si to nenakreslil.´ Takhle Len pracuje. Sice vidí napsaná slova, ale vyjadřuje se náčrtky. Mnoho scén si sám načrtl a scénografové se řídili jeho pokyny.Slova jsou pro něj pouze začátek práce.“

Producent Gary Lucchesi říká: „Len má veliký talent. A dobře ví, co dělá. Jen málo režisérů dokáže dobře skloubit živé hraní a počítačové efekty, málokdo je expert na oboje. Len to umí oboje. Má to v srdci.“

Wiseman se počítačovým efektům vždy spíš vyhýbal, řešení hledal raději ve zvláštním použití kamery nebo v maskách: „Len má raději hmatatelné věci,“ říká Tatopoulos, „Sice to zabere víc času a režisérova úsilí. Někdy je to docela těžká práce. Počítačové efekty jsou snadné, ale je důležité držet se hmatatelného co nejvíc je to možné. Tomu totiž lidé více uvěří. I když už nějaké počítačové efekty použijete, musí být základ natočen na kameru. Například netopýří křídla mohou být počítačový efekt, ale základ je postava s maskou, máte něco hmatatelného, na čem můžete stavět a čemu se dá uvěřit. Takže je dobré neklást důraz na počítačové efekty. Pokud si v týmu dobře rozumíte, můžete dosáhnou krásného výsledku bez jakékoli technické berličky.“

NATÁČENÍ KASKADÉRSKÝCH SCÉN

Tato bitva byla také nejobtížnější kaskadérskou scénou filmu. Velké množství koní herců, kaskadérů bojujících v závějích sněhu bylo, slovy koordinátora kaskadérů Brada Martina „peklo“. Mohlo to prý být ale ještě mnohem horší, kdyby Danny Virtue, který měl na starosti koně, nepřišel dávno před natáčením s tím, že herce, kteří hrají vlkodlaky, s koňmi seznámí. „Danny přivedl herce s vlkodlačími maskami ke koňům dávno před tím,“ vzpomíná Martin, „Takže, když došlo na natáčení, byli koně v pohodě.“

Martin nicméně uznává, že to koně, ve srovnání s jinými obsazenými herci, měli celkem jednoduché: „Kate musela být během natáčení často zavěšená na lanech, což je velice nepohodlné,“ říká Martin, „Vzpomínám, jak jsme jednou o půlnoci natáčeli scénu jak Marcus shazuje Michaela na molo. Kate visela za zápěstí a za bok a snažila se v této krkolomné pozici vypadat naprosto uvolněně. Bylo to strašné. Ale Kate je tvrdá, dokázala to a nakonec to vypadalo skvěle. Pak jsme ještě dělali jednu skvělou věc v té samé scéně v přístavu, kde Marcus Michaela zvedne a vyhodí do vzduchu, ten se pak nabodne na zlomený trám. Na Scottův hrudník jsme dali bouchací kuličky, takže ve chvíli, kdy se nabodl, kuličky bouchly a on se zatvářil strašně vyděšeně. Takže to pak vypadalo parádně.“

Martin také oceňuje příspěvek Jima Churchmana, který přišel s počítačovým systémem kladek. Každý kaskadér byl spojen s počítačem, který počítal rychlost a mapoval jeho pohyb. Jakmile byly pohyby kaskadéra zmapovány, kaskadérský kousek bylo možné zopakovat kolikrát jste chtěli, do nekonečna, s precizní přesností.