Chudobní ľudia ako hrdinovia európskych filmov

Chudí lidé jako hrdinové filmu – festival Crossing Europe v Linci (25.-30.4.2019) ukázal, že chudí lidé jsou majoritními hrdiny evropského festivalového filmu

Chudoba lidí zůstává velkým tématem evropského filmu. A nejen evropského. Filmaři jsou umělci, kteří mají jednak srdce, tedy soucit s chudými. Proto jim jsou chudé a marginalizované vrstvy obyvatel blízké. Je tu ale ještě jeden důvod: téma chudoby (právě tak jako téma homosexuality a jiných minorit) usnadňuje přístup k fondům na podporu kinematografie. Komise podpůrných fondů na téma chudoby slyší, i když podobné filmy neukazují zemi zrovna v pozitivním světle. Filmový festival Crossing Europe v Linci se letos intenzivně věnoval jak ve své hrané, tak v dokumentární sekci a také ve zvláštní tematické  sekci Pracovní světy sociálním problémům chudých lidí napříč Evropou.

Uklízečkou v supermarketu

Shodou okolností to byla především východní Evropa, kde chudoba obyvatel nabyla až nečekané a kuriózní rysy. Řecko-francouzsko-srbská koprodukce Její práce (Her Job) se odehrává mezi chudými na předměstí Atén. Žije tam sedmatřicetiletá chudá žena jménem Panayiota se svou rodinou, tedy dvěma dětmi ve školním věku a s nezaměstnaným manželem. Žena trpí, protože děti si stále chtějí něco kupovat a manžel si trvale na něco stěžuje. Panayiota ale díky své přičinlivosti uspěje v konkursu na pracovní místo v nově otevřeném supermarketu. Dají jí snových 580 euro měsíčně. Žena je velmi pokorná a učenlivá, naučí se jezdit s velkým vysavačem, nikdy neodmítne náhradní směny a ochotně zaskočí, když někdo jiný z patnáctičlenné čety uklízeček nemůže. Po zhruba dvou měsících, když už prokázala své kvality, ji z práce bez udání důvodu propustí. Nejzajímavější na filmu je to, že uklízečka neustále pracuje, nepřipojuje se k žádnému odborářskému hnutí, jen plní pokyny nadřízených. To, že je nakonec propuštěna, nedokáže pochopit, nicméně ani to ji neporazí. Film na pomezí fikce a dokumentu natočil řecký režisér Nikos Labôt. Jeho příspěvek o nekonečně dobré a trpělivé uklízečce byl uveden také na prestižním MFF v Torontu a na áčkovém MFF ve Varšavě, kde získal několik cen, včetně té hlavní. Bodoval i na jiných evropských festivalech. Líbil se však nejen porotám, ale zcela zjevně i koproducentům, kteří na jeho výrobu byli schopni sehnat finanční prostředky.

Náhradní matka

Další chudá žena se objevuje v bulharském filmu Irina (režie Nadežda Koseva). Chudá žena žije se svým mužem a synem na předměstí Sofie v  rozpadajícím se domku. Nemají na otop, takže muž chodí rubat uhlí do kbelíků v malém ilegálním dole. Tam je zavalen. Po úrazu přijde o obě nohy. A v té době Irina padne také na dno – šéf restaurace ji vyhodí z práce, protože ukradla pytel odpadků. Irina je však o mnoho rozhodnější než její řecká kolegyně Panayiota. Začne číst inzeráty bohatých partnerů, kteří hledají ženu na odnošení dítěte. Jeden pár ze Sofie s ní sepíše smlouvu, Irina otěhotní a začne přemýšlet o tom, že by si dítě nechala. Film není studií paragrafů ani lékařskou anamnézou, ale portrétem jedné silné ženy, která je schopna velmi zvláštním způsobem vyřešit svou chudobu. Zajímavě působí také kontrast industriálního předměstí Sofie a města samotného, které je ukázáno jako příjemná pulsující metropole s historickými památkami. To ve filmech o chudých nebývá zvykem.

Síla žen

Zajímavé je, že chudými hrdinkami jsou především ženy. Muži jako by v boji s chudobou neměli místo. Buď vlastní chudobu řešit neumí nebo nechtějí. Některé chudé ženy jsou totálně samy, některé mají neúplnou rodinu. Například Pamela je Romka z předměstí v Bukurešti, rodiče nemá, má jen malou dcerku a babičku. Jako hrdinka filmu Sama na své svatbě (Alone at My Wedding) řeší chudobu pomocí online seznámení se starším mužem z Belgie. V dokumentárním filmu Domácí hry (Home Games) vystupuje jako hlavní postava Ukrajinka Alina, opět sama, bez rodičů. Před chudobou prchá pomocí fotbalu. V dobách Sovětského svazu nebyl ženský fotbal možný, teprve v roce 1987 bylo založen první ukrajinský ženský tým. Pro mnoho žen je ženský fotbal proto dosud velmi atraktivní. Za podobnými kuriózními tématy je však třeba jít na evropský východ. Nizozemská režisérka Rosanne Pel se ve filmu Lehký jako pírko (Light as Feather) vydala na  polskou vesnici, kde pro ni bylo možné lépe se ponořit do trudných životních podmínek chudých lidí.

Všechny tyto filmy byly uvedeny na význačných zahraničních festivalech, kde středostavovskému publiku ukázaly situaci chudých lidí, kterou málokdo zná jinak než z novin. Jejich silou je dokumentaristický přístup a velmi často zajímavá zápletka. Filmy o evropské chudobě prorazily v 90. letech na velkých mezinárodních festivalech jako Berlín nebo Cannes a od té doby jsou stále v kurzu. Je však třeba zdůraznit, že podobné snímky téměř nezajímají majoritní publikum v multiplexech, nicméně jsou schopny oslovit tisíce festivalových diváků po celém světě. Bezvýchodná chudoba spojená s drahým bydlením nebo čistě jen s neschopností prorazit je stále velkým filmovým tématem. Přestože například balkánské země usilují o to, aby jejich obraz byl co nejpozitivnější, kinematografie z tohoto teritoria se neustále vracejí ke starému osvědčenému schématu: k chudobě, která nemá žádné dobré řešení. Není bez zajímavosti, že hlavní příspěvek z našich zemí byl na Crossing Europe česko-slovensko-slovinsko-polský film Olma Omerzu Všechno bude, tedy snímek, který se zabývá tématem nezajištěné bezprizorní mládeže.

Evropa bez víry

Současná evropská kinematografie ráda ukazuje bezcílnost mladých lidí a chudobu všech generací v kontrastu k masivnímu konzumu. Tak to pojmenovává mladý Muslim jménem Oray, který ve stejnojmenném německém filmu (režie Mehmet Akif Büyükatalay) hledá své místo v západní společnosti. Žije v Kolíně nad Rýnem a útěchu nachází v místní muslimské komunitě. Oray chce ze západní společnosti utéct, ale nechce s vrátit do země svých předků. Západní společnost pro něj znamená jen konzum a ještě víc konzumu a tím pádem je v ostrém kontrastu k jeho muslimskému vyznání. Oray věří, že víra činí slabého konzumního člověka silným. Cítí se v západní společnosti vykořeněný. Řídí se poselstvím svého duchovního rádce, muslimského imáma Bilala: „Jsme tady sami, musíme proto žít v kolektivu.“

Oray je jediný z desítek filmových hrdinů, který si se svou situací vědí rady. Většina chudých hrdinů ztratila jakékoliv kolektivní vazby, jakoukoliv víru, žijí sami, odkázáni sami na sebe, maximálně jim pomůže někdo z rodiny. Není tu žádný duchovní, který by jim ukázal správnou cestu. Rozhodnutí evropských chudých jsou vedeny zcela individuální úvahou. Když se například Irina stává náhradní matkou, nemá podporu ani svého muže, natož nějakého duchovního. Totéž platí o řecké uklízečce. Nikdo za nimi nestojí, všichni jim spíš házejí klacky pod nohy. Evropanům, zejména těm chudým, chybí to, co mají evropští Muslimové, aspoň ti ve filmu: dovedou žít spolu a mají duchovní veden