SNOWBOARĎÁCI

Pokud mají být Snowboarďáci parodie na žánr teensploations (masturbations) komedií, jsou krutě nepochopeni. Pokud se má jednat o český pokus o ni, je to přeceňovaný a trapný biják (s pár vulgárními a hulvátskými vyměšovacími fórky), který trpí klasickými neduhami debutů: špatně padnoucí dodatečné namlouvání dialogů tahá za uši, televizní "look" neuráží (ale ani nenadchne) a dokola omýlaná hudební melodie (ten, kdo napsal, že Janák má podobnou ruku na výběr písní jako Tarantino, se musel zbláznit!). Hlavním (a to docela zásadní) problémem u komedie je poté ten, že je nevtipná, i když se v ní nenalézají žádné tělní tekutiny. Proč nevtipná, když sály jsou stále plněny a diváci odcházejí pobaveni? Protože skoro vše z toho bylo viděno a zpracováno lépe v amerických odnožích, zakladatelích žánru - Prci, prci, prcičky. Ty se ale vyznačovaly chytrou režií. Jak jsou na tom s ní Snowboarďáci?

Přitom již jednou zmíněný "popkulturní bůh" Quentin Tarantino je zjevně Janákovým vzorem, ale pokud se napodobuje napodobitel, který je více znalý a filmově sečtělejší, nový tvar nevznikne, ale vznikne pouze "něco", co je vlastně "ničím". Q.T. hlavně zůstává vypravěčem i přes všechny své vychytané technické "fajnesy", které nikdy nepůsobí samoúčelně, ale zapadají do vlastního, filmařem vytvořeného universa. K.J. tato schopnost chybí a to je největším selháním filmu. Může se snažit o neotřelý přístup, celkovou uvolněnost, jež crčí z bijáku (při natáčení se všichni bavili, pokud budete ale vy v kině při sledování filmu také, nevím, protože záleží, jak velké máte od "filmu určeném pro kina" požadavky), vzhledovou "vychytanost" (ha ha ha) a realistické (ehm) zachycení útrap teenagera, který "chce smočit"… ale to je tak jediné, co mu zůstává. - Snaha!   

Naťukl jsem i hudbu, nominovanou na Českého lva, tak blíže k ní. Netvrdím, že na samostatný poslech je soundtrack velice příjemný, ovšem mluvím zde o tom, jak sedí k samotnému filmu, v němž působí naprosto samoúčelně, repetetivně a až iritujícím, ze sledování peripetií vytrhujícím - dojmem. A ani skladba, která zní při úvodních titulcích, Battle without honor and humanity (proslavená díky Tarantinovu Kill Bill: Volume 1), nezachrání kolísavé tempo, nulový rytmus a donekonečna natahovaný závěr, kde se místo toho, abyste se "báli o hrdiny" (jak si tvůrce přeje), jen znuděně klepáte na čelo, jak nelogické a neopodstatněné je jednání a volba hlavních představitelek. O vyloženě dementním fórku jako plusu v titulcích raději ani nemluvě…    

Hudba není sice tak zcela "primitivní" jako u obou Kameňáků, ale zbytek hudebního výběru připomene i díkybohu pozapomenutou sérii vulgárních německých komedií Kožené kalhoty (a nejen tím, i natvrdo vsazenou postavu nymfomanky). Když jsem u té technické stránky, nesmím zapomenout na nelogický střih, který nikam film dál neposunuje, a na rádoby uber-cool podhledy kamery. Škoda, u ČR filmů jsem si (když už nic jiného) zvykl na nějaký technický standard, ale o revoluci a ani inovaci a změny zažitých žánrů (buranské komedie, hladivé retra) se nekoná. (Pánská jízda, se kterou má Janákova prvotina chytlavou upoutávku s jednou hláškou, byla aspoň v první čtvrtině technicky zdatná, i když nezavedla nový žánr filmových sitcomů, "hříčka" Choking Hazard dojela na propagaci!)

Co bývá většinou v kritikách u Snowboarďáků chváleno, jsou vycizelované dialogy (Kevin Smith hadr, že?), přesně odposlouchané ze života, komické pointování scének… Nesmí se ale zapomenout na to, že recenzenti nemají už nějakých "-náct", ale kolem takových 25-30 let (většinou), takže jim mohlo mnohé uniknout, ALE dnešní mládež (vím to, spadám do ní) sice možná říká za každou větou slůvko "vole" (konečně film, kde nepůsobí strojeně!), ale zbytek je kostrbatý a nevěryhodný až hanba (např. "bemberák", "bembeřice", "jedeme je oš*kat"), čímž se dostávám ke scénáři, jenž má stejně jako režii a námět na svědomí jen jeden člověk - Karel Janák. A je to právě on, kdož udržuje Snowboarďáky v čistě průměrné, ničím nezávadné a koukatelné hranici.

Sice je vše uměle natahované a celý vzhled (úvodní titulky á la Shaft, předpotopní videohry v hernách) vypadá nechtěně-vtipně (to dělal ksakru režisér "nováckých" upoutávek na Titanic a Indyho?!?). Ale pořád jsou tu naštěstí zaručení herci, tedy mezi starými známými tvářemi Jiří Langmajer, který se bude asi těžko vyhraňovat už z rolí záporáků, a "dívčí idol" Vojta Kotek (ač ho nemusím díky jeho nafoukanosti a shození se v Pojištovně štěstí, uznávám, že podal průměrný, odlehčený výkon) spolu s jeho na plátně se prvně objevivším parťákem Jiřím Mádlem. Hlavně díky nim scénář nevyzní amatérsky, s chybějící expozicí, opakujícími se "džouky" (a absencí hnacího motoru motivací postav), ale docela obstojně. Naději stát se "českou Naďou" má Veronika Fraimanová, zbytek "klučích bohyň" je pouze do počtu, navíc Lucie Vondráčková opravdu neumí hrát a její filmový věk jsem jí ani na vteřinu na rozdíl od Post Coita nevěřil. Kdybych chtěl být opravdu v recenzi zlý a cynický, napíši, že nejlépe hrál pes Mazlík, jenž odcestoval do teplých krajů, a hned v závěsu za ním sněhuláci, kteří byli rozšmelcováni správcovým autem, takže byli stejně trvanliví jako kvality filmu samotného.