BOHATÍ, UBITÍ A POSTRIEĽANÍ - 66. MFF V CANNES

Film Stevena Soderbergha  Behind  the Candelabra – Za svícnem   (přesnější název filmu  je Můj život s Liberacem).   Jeden z nejdojemnějších  filmů soutěže. Film byl inspirován životem amerického music-hallového virtuóza Wladziu Valentina Liberace, který zemřel roku 1987 v Palm Springs a jeho osobního přítele  Scotta Thorsona, který o klavíristově  posledních letech napsal  stejnojmennou knihu.  Liberace  si Thorsona (Matt Damon) najme napřed jako sekretáře a potom z něj udělá svého milence. Thorson je bisexuál, který je schopen tolerovat  slabosti klavíristy a hlavně  život po boku music-hallové hvězdy  dá jeho tápání nový směr. Film ale není ani o soudech ani o lechtivém vztahu hvězd a o pohledu do zadního traktu  jednoho paláce se zahradou, psíky, svícny, starožitným nábytkem, bazénem a snídaněmi na stříbře.  Je o showbusinessu. O Hollywoodu. O velkém  talentu, o schopnosti prosadit se, o tom, co se za velký talent platí, o závisti, o bohémství a o těch, kdo jakékoli bohémství umožňují tím, že hlídají účty bohémů. 

A také film Adélin život v režii franvouzského režiséra Abdellatifa Kechiche o dvou dívkách, které prožijí silný lesbický vztah – Léa Seydoux v roli vysokoškolské studentky a později malířky Emmy a Adèle Exarchopoulos v roli Adèle, nejprve gymnazistky, později učitelky v mateřské škole. Adèle se zoufale snaží obnovit vztah,  který  po krásném roce milování  nemá šanci, protože Emma už má jiný vztah, jiné přátele a jiné cíle. Nebo  komorní snímek  Romana Polanského Venuše v kožešině  o dramatikovi  Thomasi Novachekovi (Mathieu Amalric),  který pro divadlení scénu připravuje  stejnojmennou erotickou hru podle knihy Leopolda von Sacher-Masocha z roku 1870 a je zoufalý z toho, že pro klíčovou roli tajemné pokušitelky Vandy von Dunayev zatím nezískal vhodnou herečku. Do divadla ale přichází vulgární holka, bývalá prostitutka jménem Vanda (Emanuelle Seigner), která unaveného spisovatele nejen přesvědčí  svou  interpretací, ale zatáhne ho i do dráždivé hry o interpretaci, vášni a perverzi.

Život, který ztratil cenu

V době, kdy na jedné straně hrdinové mnoha filmů mluví nebo aspoň sní o miliónech,  stal se lidský život veličinou, která ztrácí cenu  nejrychleji ze všech. Sedmáctiletý voják Beto chce v soutěžním mexickém filmu Heli zachránit kvůli své lásce Estele balíček kokainu, který mají vojáci pod kontrolou. Beta nakonec oběsí paravojenské jednotky, Estelu unesou a znásilní a její bratr nakonec jednoho z nich dopadne a zabije.

V dalším mexickém filmu Zlatá klec (druhá hlavní sekce festivalu Určitý pohled) se snaží čtyři patnáctiletí z Guatemaly dostat přes Mexiko do Spojených států.  Dívku na cestě unesou překupníci, jeden z kluků to vzdá, dalšího zastřelí na mexicko-amerických hranicích a čtvrtý se probojuje na sever, kde dělá na jatkách. Čtyřhodinový filipínský film od Lava Díaze Norte, konec historie (Určitý pohled) vypráví o studentovi práv Fabianovi, který vzdal studia, dostane se do finančních obtíží a zabije matku. Podezření z vraždy ale padne na jeho bratra Joaquina, který měl s matkou také potyčku chvíli předtím. Film dlouze, ale strhujícím způsobem líčí, jak rodina po uvěznění Joaquina přežívá, jaké násilí panuje ve věznici, jak je možno spoluvězně bít nebo i ubít.  A zatím Fabian chodí jako živá mrtvola po místech, kde žije rodina jeho bratra, aby nakonec v zoufalství znásilnil svou vlastní sestru, která se mu snaží v jeho mukách pomoct.

V íránském filmu Rukopisy nehoří od Mohammada Rasoulofa sledujeme dva vrahy – Khosrowa a Mortezu, kteří mají za úkol zabíjet lidi a  zařídit vraždu tak, aby vypadala jako sebevražda. Rasoulof  byl na premiéře svého nového filmu v Cannes odobně přítomný,  o politice nemluvil vůbec,  řekl jen, že íránská filmová kritika jeho film jistě strhá za to, že je málo umělecký. Rasoulof neřekl nic ani o svém uvěznění v roce 2010, z něhož byl záhy propuštěn ani o  tajném natáčení  svého nového filmu. Film je velmi podobný tomu, co jsme zažili za socialismu. Určitá skupina spisovatelů je podezřelá z toho, že do  svých rukopisů vložila  nesprávné myšlenky, které „ohrožují národní bezpečnost“ a „vytvářejí kulturní NATO“.  Hrdinou příběhu jsou kromě dvou nájemných vrahů také ti, co rozdávají příkazy (něco na způsob tajné bezpečnosti)  a tři spisovatalé. Jeden nevěří internetu a mluví o jeho „filtrování“, o cenzuře a odposleších. Proto chce svůj rukopis vydat knižně v podobě, v jaké ji napsal.  Druhý chce opustit zemi a odjet za dcerou do Francie, což  ale nejde, protože napřed by musel předat své rukopisy na oficiální místa. Třetí píše příliš pesimistické básně a je proto také pod kontrolou. Ví se o něm, že byl  v pouliční demonstraci a volal „Bojujte za svobodu!“  Dva z nich vrazi  nakonec zabijí,  pro vraždu není  důkaz.  

Rukopisy nehoří  je silná, strhující a méně kafkovská  varianta Kachyňova Ucha. Právě Kachyňův film z roku 1970  byl  poprvé prezentován na MFF v Cannes roku 1990.  Od té doby se ale mnoho věcí změnilo. Člověk se stal jen položkou na účtu.  Nepohodlní mizí, nikdo je už nenajde. V sekci Týden kritiky běžel ruský film Major v režii Jurije Bykova. Velitel místní policie, která připomíná svou organizací mafii,  nechává pozabíjet všechny svědky  včetně policistů, kteří něco vědí. „Já ji měl zastřelit hned, ale bylo mi jí líto,“ uvažuje příliš lidský policista, který na začátku filmu jel příliš rychle,  zmasakroval  desetileté dítě a na konci filmu mu jde o kejhák – ne kvůli dítěti, ale kvůli tomu, že svědka nezabil  hned.  Lidská důstojnost je pryč, lidé jsou vláčeni prachem cest, stojí před hlavněmi samopalů, mizí neznámo kde a nikdo se nezabývá tím, proč to tak je. Lidský život má menší cenu než bankomat nebo ferrari na přímořském buvláru La Croisette. Je dobré, že 66.MFF v Cannes uvedl filmy, které o ztrátě ceny lidského života mluví velmi jasně a otevřeně.           

Radovan Holub, Cannes.  Autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava