Miloš Forman jako tvůrce. Miloš Forman jako člověk. Filmař ověnčený Oscary za Amadea a Přelet nad kukaččím hnízdem. A zároveň charismatický dobrodruh, který se nebojí pochybovat sám o sobě. Dokument Forman vs. Forman sumarizuje životní cestu nejslavnějšího českého filmového režiséra, jehož hrdinové vždy bojovali za svobodu proti institucím. Snímek je koláží často neviděných archivů i autobiografického vzpomínání, které namluvil režisérův syn Petr Forman.
TŘEŠTÍKOVÁ VS. HEJNA: ROZHOVOR S REŽISÉRY
Jak se vám natáčel portrét Miloše Formana?
Helena Třeštíková:
Od začátku bylo jasné, že Forman vs. Forman bude ucelený životní portrét. Musí být srozumitelný pro Čechy i cizince. Musí ho pochopit ti, kteří neznají Formanovy filmy a také ti, kterým unikly historické souvislosti. A naší výhodou bylo, že jde o významného, důležitého člověka, který je zároveň neobyčejně charismatickým vypravěčem.
Jakub Hejna:
Podařilo se nám dostat archivy, které nejsou běžně k vidění. Máme záběry z festivalu v Cannes v roce 1968, kde stojí na pláži v plavkách a přemýšlí o roli svobody. Na poslední chvíli jsme se dostali i k záběrům z natáčení Hoří, má panenko! Už jsme byli skoro hotoví, když nám ze Švédska přišla půlhodinová nahrávka, jenom jako bonus k něčemu jinému. A my jsme zbořili celou scénu, a předělali ji tak, abychom mohli zakomponovat tyhle nové, naprosto unikátní záběry!
Helena Třeštíková:
Stříhali jsme intenzivně dva měsíce. Dali jsme si potom pauzu, dohledávali dodatečné materiály a znovu se k tomu vrátili. Odstup a nadhled jsou strašně důležité, aby se nám vrátily instinkty, které ztrácíme, když jsme v tom dennodenně ponoření. Bylo skvělé, že jsme nebyli limitovaní počtem dní ve střižně, měli jsme osvícené producenty, kteří chápali, že film potřebuje svůj čas.
Kolik archivního materiálu jste vlastně měli?
Helena Třeštíková:
Pracovali jsme zhruba se sto položkami, použili jsme jich nakonec asi sedmdesát. Jsou to různé zdroje. Měli jsme filmařsky skvělé dokumenty od Věry Chytilové a Jaromila Jireše. Ona ho víceméně donutila obléknout pyžamo a přivedla ho do hotelu Chelsea, skoro do toho pokoje, kde strávil rok a půl života! On tam v té posteli vzpomíná na první Vánoce, převaluje se v polštářích. Je to mnohem šťavnatější, než kdyby to vyprávěl jenom jako mluvící hlava.
Jakub Hejna:
Chtěli jsme mít v obraze ty nejhezčí záběry. Jenže občas se stalo, že silné výpovědi byly u těch typicky televizních archivů. To jsme pak vzali jenom zvuk a obraz je odjinud. Často se nám střídají i výpovědi v angličtině a češtině. Je to komplikovaná koláž.
Na ose režisérka – střihač spolupracujete už dlouhé roky. Jak se doplňujete coby spolurežiséři?
Jakub Hejna:
Je to dialog dvou tvůrců, hledání správné pointy. Cítím, co je pro Helenu důležité, aby ve filmu zarezonovalo a ona zase pozná, když se na něčem zaseknu. Hlídám vizuální stránku a srozumitelnost, Helena zase hlídá obsah. Do střižny jde připravená, má podškrtané a vybrané kousky výpovědí, nemusíme se proškrtávat balastem.
Helena Třeštíková:
Jakub je hrozně rychlý a zručný, takže zvládneme vyzkoušet spoustu variant. Hned pak vidíme, která funguje.
Jaké těžkosti jste museli překonat?
Helena Třeštíková:
Jakub trpěl, když jsme zkracovali ukázky z Formanových filmů!
Jakub Hejna:
Chtěl jsem ctít jejich skladbu. On to přece má v určitém tempu. Zejména ty filmy z šedesátých let plynou úplně jinak, než jak jsme dnes zvyklí. A my jsme potřebovali našetřit čas. Byla to pro mě otázka: můžu do ukázky střihnout? Teď už vím, že ve prospěch celkového tempa asi ano. Krátili jsme většinou dialogy.
Co nového jste se ve střižně dozvěděli o Miloši Formanovi vy sami?
Helena Třeštíková:
Překvapilo mě, jak úžasně uměl vyprávět. Měl ohromný herecký talent, proto byl taky ve svém českém období tak skvělý v práci s neherci: dokázal jim emoce zprostředkovat tak, aby pochopili, co mají cítit.
Jakub Hejna:
Fascinují mě osudové zvraty, jimiž prošel. Ta přízeň a nepřízeň. Rodiče v koncentračním táboře, osudové náhody, které se asi nestaly náhodou a on je dovedl využít a přenést do vyprávění o věčném boji za svobodu jednotlivce proti instituci. Tohle svoje téma dostal dostat i do amerických filmů.
Vedle tématu boje za svobodu jednotlivce je ve filmu silný akcent na Formanovy emoce. Jak na vás působí jeho pochybování?
Helena Třeštíková:
Pochybující lidi jsou mi hrozně sympatický, protože sama jsem chodící pochybnost!
Jakub Hejna:
Tvůrčí činnost tohohle typu je o neustálém hledání, o neustálé nejistotě. Miloš Forman měl za sebou velké úspěchy, ale s každým dalším filmem začínal od nuly. Pořád znova a znova. Přitom ale i když pochybuje, při natáčení musí působit suverénně, jinak by ztratil svou autoritu. My tohle hledání ve střižně zažíváme každý den, což se hezky potkalo.
Proč komentář načetl syn Miloše Formana, divadelník Petr Forman?
Helena Třeštíková:
Od začátku jsem měla pocit, že kluci mají stejný hlas jako táta a volba padla na Petra. V komentáři jsme se částečně inspirovali autobiografickou knihou Miloše Formana a Jana Nováka Co já vím?. Nezazní tam ale přesné citace. Věty jsme si upravili podle toho, co jsme o Milošovi věděli. A Petr k tomu měl vlastní úpravy: „Tohle by táta nikdy neřekl, on by to formuloval takhle.“
Ve filmu diváky nakonec neprovázíte celou Formanovou kariérou, končíte o něco dřív. Z jakého důvodu?
Jakub Hejna:
Použití ukázek ze zahraničních filmů je obecně drahá věc, ale my jsme chtěli končit Formanovým snímkem Lid versus Larry Flynt zcela záměrně. Nešlo nám o to ukázat, co všechno natočil. Důležitější bylo pro nás téma svobody, která hraje v Larrym Flyntovi významnou roli. Sám Miloš Forman v té době našel svou vlastní svobodu, a to sám v sobě. To byla naše přirozená tečka.
