BERLINALE 2010 – SVĚTEM FILMU ZA JEDENÁCT DNÍ

Neuvěřitelná rozmanitost programu festivalu

Varieta filmů mezi smutným až depresivním festivalovým filmem a mezi diváckým hitem, ať už pocházel z amerického Hollywoodu, indického Bollywoodu nebo čínského Hongkongu, je to, čím je Berlinale typické a čím se liší od jiných velkých festivalů jako jsou například Cannes. V Berlíně letos běžely filmy reagující na střet muslimské a křesťanské civilizace (např. soutěžní film bosenské režisérky Jasmily Žbaničové Na cestě).

Byl tu soutěžně uveden film Žid Süß – film bez svědomí a vyvolal kontroverzi ne nepodobnou skandálu v roce 1978, o který se postaral  americký režisér Michael Cimino s filmem Lovec jelenů o amerických vojácích ve Vietnamu. Zástupci východoevropským zemí tehdy na protest kolektivně opustili festival. Žid Süß – film bez svědomí sice nevyvolal hromadný odchod delegátů, ale byl od německé kritiky vydupán, vybučen a vypískán, čímž má postaráno o další publicitu. Populární německý herec Moritz Bleibtreu v něm hraje ministra Josepha Goebelse, který si v roce 1939 objednal natočení těžce propagandistického filmu Žid Süß, filmu, který měl zahájit a ideově obhájit konečné řešení židovské otázky. Tento protižidovský film je dodnes zakázán pro jakoukoli distribuci. Režisér Oskar Roehler  popsal ve svém novém filmu okolnosti vzniku nacistického filmu, ale historická fakta poněkud změnil. Z Goebbelse udělal slovního ekvilibristu a klauna a z herce Ferdinanda Mariana (herce, který Žida Süße ve 30.letech hrál) udělal tiše se upíjející oběť režimu. Ve skutečnosti jak Marian, tak režisér filmu Harlan byli kolaboranti nejhrubšího zrna. A právě přikrášlování historie se v Berlíně hrubě nelíbilo, zejména německým filmovým kritikům.

Byl tu k vidění i film, němž je hlavním hrdinou příroda. Ruský snímek Arktické léto je natočený daleko od změti civilizace, na meteorologické stanici na malém ostrově u Čukotky. Pracují tam dva muži, jeden odpovědný mazák odchovaný přírodou a disciplinou sovětského režimu a druhý, rozevlátý rocker, který hraje rád počítačové střílečky a přišel sem strávit léto. Film dostal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos.

Byly tu  filmy popisující  situaci v Íránu, na Haiti, v Iráku i v Afghánistánu. A byl tu i film s hrdinou, kterého do konce filmu nepoznáme. Ten film se jmenuje Exit Through The Gift Shop a běžel v hlavním programu mimo soutěž. Pojednává o ikoně graffiti a street artu Banksym. Ten měl film také údajně režírovat. Banksy je muž, jehož nikdo nezná. Banksy ale existuje, maluje a jezdí (pod skrytou identitou) po světě. Nikdo neví, jak vypadá a  kdo to opravdu  je.  A jelikož Banksy důsledně chrání svou identitu, vytvořil si  ve filmu náhradního hrdinu ze svého francouzského kamaráda, majitele módního butiku v Los Angeles Thierry Guetty. Na začátku sice vidíme siluetu Banksyho, který rozostřeným hlasem vyjádří naději, že jeho film bude znamenat pro street art totéž, co Bílá velryba pro milovníky vodního sportu. Ale pak převezme žezlo vyprávění Guetta. Vypráví o své lásce ke streetartistům, s nimiž leze po mostech a  po budovách a natáčí je. Space Invader, Shepard Fairey, Neckface, malířka Swoon nebo Buffmonster tu většinou vystupují v rozhovorech sami za sebe, popisují názorně principy guerillového umění, které je podle Faireyho zrovna tak masové jako punk. Nakonec Guetta pod uměleckým jménem Mr.Brainwash (Vymývač mozků) uspořádá sám za sebe obrovskou výstavu street artu, kde se prodají artefakty za milión dolarů, včetně vejpůl přeříznuté londýnské telefonní budky. Není jasné, jestli Guetta alias Brainwash je skutečný, jestli to není jen výmysl režiséra nebo jestli to není dokonce režisér sám. 

Mystifikační dokument o umělcích na útěku, o lidech, kteří jsou považováni dílem za umělce a dílem za vandaly,  klade důležitou otázku: Kde začíná umění, kdo je vlastně umělec  a kdo rozhoduje o tom, co je a co není umění? A proč malíři graffiti vystupují ve filmu pod svou identitou a je jim vidět do obličeje, zatímco Banksy se skrývá?  Své skrývání odůvodňuje tím, že malovat po zdích je trestné. Ale pro jeho kolegy streetartisty trestné není? Nejde jenom o Banksyho zajímavý promoční tah? Skrývání identity jako způsob reklamy?  Žádné otázky tohoto typu ale nemohly být na festivalu položeny, protože k filmu nepřijel žádný host, nebyla k němu žádná tiskovka ani tiskové materiály. A tak se můžeme spokojit s definicí vyslovenou ve filmu: Banksy je Robin Hood současného umění. 

Na trhu

Pro stovky filmových obchodníků žádný filmový festival jako by neexistoval. Obchodníci přijíždějí  do Berlína na Evropský filmový trh, který je součástí Berlinale zrovna tak jako soutěžní program, koprodukční trh pro filmové projekty (nedokončené filmy) nebo Talent Campus. Evropský filmový trh je obchodním srdcem Berlinale a připomíná včelín. Ve dvou patrech Martin Gropius Bau, jedné z mála historických budov na bývalé berlínsko-berlínské hranici, se tísní stánky 414 filmových a multimediálních firem. Během festivalu sem přijde na 40 000 návštěvníků, většinou těch, kdo nakupují nebo prodávají filmy. Stánky jsou ozdobeny plakáty z filmů, obchodníci tu hovoří se zástupci firem, všude je slyšet angličtina, popíjí se káva nebo džus. 

Obchodníci listují synopsemi nabízených filmů, vyměňují si vizitky, informační materiály a dévédéčka. Evropský filmový trh má pronajatá i malá kina v okolí Paláce Berlinale (cca 10 minut chůze z trhu), kde se promítají filmy určené k prodeji. Největší stánky mají Francouzi, Britové  a Italové. Češi spolu se Slováky, Slovinci a Poláky získali reprezentativní plochu nazvanou Central European Cinema. „Co to tedy vlastně je, komedie nebo thriller?“ slyším od dalšího stánku z úst poněkud už nervózního distributora, který zároveň kouká na obrazovku a zároveň ťuká do smart telefonu. Tady na trhu se dohadují nejen prodeje, ale i budoucí koprodukce, prostě bují tu osobní kontakty, které jsou pro filmařský svět klíčové.

Stánek tu měla také známá německá prodejní firma The Match Factory. Jde o firmu se sídlem v mediální metropoli Německa Kolíně nad Rýnem, založenou roku 2006, která nakupuje z různých zemí kvalitní umělecké filmy a prodává je dál se ziskem distributorům. Má i několik filmů v oficiálních sekcích festivalu jako např. soutěžní film Na cestě nebo vítězný film Berlinale Med (Zlatý medvěd). The Match Factory je meziprodejce (sales agent). Firma nakupuje od producentů  práva k filmům na uvedení v kinech, DVD, v televizi, v letadlech a tato práva dále prodává mezinárodním distributorům. Jde o zásadní věc. Např. pro Hřebejkovu Kawasakiho růži, uvedenou v druhé nejdůležitější oficiální sekci festivalu Panorama, bude nyní nejdůležitější, zda si producent Rudolf Biermann vybere vhodného distributora pro každé teritorium, kde chce film uvést.

The Match Factory prodávala v roce 2006 práva k vítěznému filmu Berlinale 2006 Grbavica v režii bosenské režisérky Jasmily Žbaničové (svůj další film měla Žbaničová v soutěžním programu i letos). Licence na film tehdy firma prodala distributorům v deseti zemích, po vítězství na festivalu jich přibylo dalších třicet. Každá festivalová cena znamená velkou šanci pro film, zejména pro film s nízkým rozpočtem a z málo známé země. Firma má ke každému filmu reklamní materiály a portfolia. K dispozici jsou i trailery z filmů. Jde o to, ukázat prodávaný film co nejvíce „správným“ lidem, tedy televizním nákupčím,  distributorům a ředitelům festivalů. U stánku se pracuje paralelně - vedou se najednou dva akviziční rozhovory například s belgickým a rumunským producentem, zatímco švýcarský distributor sleduje film na obrazovce a další má zrovna jednání s šéfem firmy Michaelem Weberem. Ten kacířsky tvrdí, že nabídka amerických nezávislých producentů je podobná tomu, co jeho  firma najde v Maďarsku nebo Polsku – to je šance pro postkomunistické země!  Hlavní odbytové teritorium je pro The Match Factory Francie, Itálie, Španělsko a Japonsko.  „Tam je nejvíc diváků pro to, čemu říkáme filmové umění,“ říká Weber. The Match Factory dobře prodala během festivalu například dánský soutěžní film Submarino, o kterém píšu výše. Obchody se uzavírají nejen u stánku, ale i v kuloárech Evropského filmového trhu nebo na večírcích.

V mnohých evropských zemích musí být film podporován státem. Proto nezávislí filmaři v Americe obracejí oči k Evropě, kde vidí nové možnosti, zejména v oblasti podpor (soft money). Šéf filmové společnosti Senator Film z Kolína nad Rýnem Ulf Isreal na Evropském filmovém trhu vysvětlil, že tento trend je pro Evropu výhodný: „Není to tak, že bychom americkým studiím říkali, pojďte sem a tady dostanete peníze za nic. Ne, my přebíráme kontrolu nad vývojem projektů a produkcí a to je v případě anglicky mluvených filmů velmi důležité.“ Festival v Berlíně nasvědčuje, že dochází k nové fázi evropsko-amerických filmových vztahů. Američtí nákupčí budou hledat víc v Evropě a šéfové evropských studií se budou podstatně víc starat o odbyt v Americe. Například evropská distribuční společnost Wild Bunch v Berlíně prezentovala poslední verzi scénáře o mexickém revolucionáři Pancho Villovi, který má slavný srbský režisér Emir Kusturica natáčet s americkou superstar Johnnym Deppem.