CROSSING EUROPE – KŘIŽOVATKA FILMOVEJ KULTÚRY

Festival, o kterém v Linci ví každý

Festival Crossing Europe je jeden z nejmladších v Evropě. Založila ho před sedmi lety bývalá ředitelka rakouského národního festivalu ve Štýrském Hradci Christine Dollhoferová potom, co se vedení štýrského festivalu Diagonale nepohodlo a vznikly tu najednou dva konkurenční festivaly. Letošní festival ohrozil výbuch islandské sopky, zrovna tak jako plzeňský festival Finále, o němž píšeme na jiném místě. Byl ohrožen příjezd hostů a doprava filmových kopií. Rumunský režiséír Bobby Paunescu zaklepal na dveře své produkční firmy Mandragora Movies (www.mandragora.ro) a do Lince dorazil se svým filmem Francesca po krkolomné cestě terénním autem přes Srbsko. Jeho film byl zařazen do mezinárodní soutěže. Festival navštívilo 17 000 diváků, kina byla většinou plná, akreditovalo se navzdory sopce téměř 600 hostů (filmaři, filmoví profesionálové, jako např. ředitelé filmových festivalů, novináři). Běželo celkem 117 filmů (celovečerní hrané, celovečerní dokumenty, krátké filmy, studentské filmy, rakouské a hornorakouské filmy).
        
Kolem kulturního centra OK, které je jakýmsi srdcem festivalu, se mísili filmaři a diváci a povídali si o filmech. Přesto má ředitelka festivalu Christiane Dollhoferová starost o budoucnost festivalu, který se musel letos obejít s výrazně zkrácenou finanční podporou. Pro další existenci festivalu bude nutné najít další sponzory nebo opět zvýšit podporu města a země Horní Rakousy. V mezinárodní porotě zasedla makedonská herečka a producentka Labina Mitevská, umělecký ředitel MFF Bratislava a bývalý člen sekce Týden kritiky na MFF v Cannes Mathieu Darras a vedoucí pracovnice Slovinského filmového fondu Nerina Kocjančič. Porotě se nejvíc líbil film Černí (Crnci), který v obrazově působivé kompozici vypráví o diverzním komandu černých vojáků, najatých za války v Jugoslávii na špinavou práci. Film je pokládán za „dosud nejvirtuóznější a nejpůsobivější film z postjugoslávského Chorvatska“.

Divákům se nejvíc líbil  švýcarsko-francouzský film Zvířecí srdce (Coeur Animal). Film natočila mladá režisérka Séverine Cornamusaz a vypráví v něm o drsném alpském farmáři, který hospodaří vysoko v horách a svou vlastní ženu nemiluje víc než kus svého dobytka. Žena přijde na to, že v životě existuje ještě víc věcí než jen robota na statku a z hor uteče do města. Film o vzpouře ženy, ohraničený krásnou přírodou, vystihl současnou náladu publika. Dalším festivalovým hitem se stal ruský film Jak jsem prožil toto léto (režie Alexej Popogrebskij). Film se proslavil už na letošním Berlinale. Je také zarámován přírodou, tentokrát na ostrově Archym poblíž Čukotky. Celý film táhnou dva herci. Jde o muže, kteří pracují na polární stanici a začnou se bát jeden druhého. Alexej Popogrebskij v Linci pohovořil o svém filmu i o produkční firmě Koktebel Film Company, s níž spolupracuje. Řekl, že film Jak jsem prožil toto léto (Kak ja provel etim letom) je „průlomem pro ruský art film“. Tento film se totiž v Rusku distribuuje ve 105 filmových kopiích. Normálně mají art filmy v Rusku mnohem nižší kvótu – kolem 15 filmových kopií. 

Děti a vyděděnci

Dvanáctiletý  kluk v tmavomodrém obleku se stříbrnými knoflíky,  s černým kloboukem a  s dvěma dívkami v červeně puntíkatých sukničkách a postarší noblesní pár se scházejí po projekci soutěžního filmu Láska dětí (Die Liebe der Kinder) v restauraci velkého kulturního centra OK ve středu Lince. Tady, mezi uměleckými instalacemi a kolážemi, se festival odehrává. Láska dětí je neveselý německý film. V centru města kolem nákupních center vypadají rozchody rodičů i zabíjení ve válce jako zajímavý rys virtuálního multikulturalismu. Fyzické i duševní rozpadání je pro festivalové diváky spíš jen apartní podívaná než šok. V Lásce dětí (režie Franz Müller) jde o dvě různé generační lásky: čtyřicetiletá knihovnice se zamiluje do zahradníka. Ona sní po nocích o kumštu a vzácných knihách a on po manuální šichtě na zahradách klientů kouká na televizi a pak jde spát. Jak se zamilovali, tak se zase odmilují. Je tu ale zápletka: jejich děti spolu začnou chodit, aniž by rodiče něco tušili. A rozhodnou se odejít na Ukrajinu. Generaci dětí od rodičů odděluje zeď a dospělí dětem nerozumí. 
        
Tím hlavním vyděděncem festivalu (každý filmový festival má celou řad vyděděnců) se stal dvaašedesátiletý bezdomovec Ion Barladeanu ve filmu Svět podle Iona B. Režisér Alexander Nanau v tomto dokumentu vypráví neobvyklou story uměleckého úspěchu pouličního vyděděnce, který se svými kolážemi skončí v přední bukurešťské galerii. Na zahájení výstavy hovoří s rumunskou smetánkou a novináři. Je to muž, který se chtěl za socialismu stát filmovým režisérem. To se nepovedlo, a tak Barladeanu kupoval filmové časopisy a z hlav slavných herců a politiků sestavoval koláže, často s protisocialistickým nádechem. Když ho v roce 2008 kontaktoval režisér Nanau, ukázal mu  bezdomovec několik kufrů se zhruba tisícovkou koláží, z nichž mnohé mají dnes historickou hodnotu. Barladeanu se však musel na svůj vzestup do uměleckého světa připravit – a právě tohle film s humorem dokumentuje. Bezdomovec B. byl totiž zvyklý žít ve vnitrobloku paneláků pod dekou, kolem uší mu svištěly odpadky a zabíjel čas žebrotou, kouřením, sbíráním odpadků a pitím vína z pet lahví. Nemyl se. Proto před zahájením výstavy doprovází galerista bezdomovce  k holiči, snaží se ho zcivilizovat a dokonce mu opatří oblek. Lidé z vnitrobloku,  kteří bezdomovcem opovrhovali, ho nyní nazývají „slavným člověkem“.